Čtení na tyto dny

Dětská prosba

Přivez mi něco živého -
- utíká Katka k tatínkovi
startujícímu mezi paneláky auto

Něco živého  Určitě
Nezapomeň tati

(Jindřich Zogata)

 

 

 

Doporučujeme ke čtení

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

O vědě, technice, životním prostředí a politice


Karel Hudec, č. 3/2014, s. 40-41

Prezident Miloš Zeman při své návštěvě Evropského parlamentu zmínil potřebu a výhodnost vybudování průplavu Dunaj-Odra-Labe, známého u nás již delší dobu pod zkratkou DOL. Nebylo to od něho poprvé - mluvil o tom již několikrát včetně nutnosti zadání další studie nebo snad již úvodního projektu. Dokonce by na to mělo být požadováno asi 30 milionů Kč. Důvody pro budování DOL stále stejné - levná a ekologická doprava a nová pracovní místa. Ekonomická výhodnost a řešení zaměstnanosti jsou dva kovu trvalejší argumenty, kterými se operuje při projednávání jakýchkoliv zásahů, které se negativně dotknou životního prostředí nebo dokonce jen pouhé přírody. Projekt kanálu DOL je přitom staletá, stále se vracející věc, jejíž historii dostatečně před časem popsal Antonín Buček ve Veronice. Samozřejmě tento projekt byl, je a bude vždy oživován a podporován těmi, kdo by se na jeho projektování a budování přímo podíleli a jejichž naději stále živí i ty zablokované pozemky uvažované trasy kanálu. Někteří dokonce i z nejkompetentnějších míst byli a budou také ochotni prohlašovat veřejně, že řeky jsou vlastně jen dopravní cesty a měly by patřit pod Ministerstvo dopravy. Stát by měl také hradit újmu lodních dopravců, když je sucho a vody málo, když je vody naopak moc, když je řeka zamrzlá a také když se někam nedá po řece vůbec zajet. Ale ekonomickou nesmyslnost projektu DOL pro mne významně pojednal Pavel Páral (MfD 20. 8. 2013), kterého podezírat z jiného pohledu na nějakou věc, než je pohled čistě ekonomistický (proti pohledu ekologistickému) by nebylo oprávněné. Jeho závěr: „Tahle státní zakázka prostě zůstane jen součástí nejdivočejších snů majitelů a šéfů stavebních firem a agend velikášských a nezodpovědných politiků.“ V každém případě obnovené projednávání kanálu DOL bude stát stát ještě hodně peněz. Co proti slovu prezidenta zmůže negativní stanovisko Komise pro ŽP AV z 27. února, není jisté, ale jistě se objeví i moudrý názor, že vědce si neplatíme proto, aby nám překáželi.

V této souvislosti vyvstává ovšem zajímavá otázka vědy ve vztahu k politice - čímž se rozumí i záležitosti občanské, vyžadující schválení „vyšších“ orgánů, počínaje sousedem zastupitelem. „Skutečná“ věda je dnes jaksi skryta v laboratořích, vysokých školách, projekčních kancelářích a podobných tajemných zákoutích, z nichž některé střeží žárlivě svoji činnost, jiné se otevírají nikoliv v den pašijí, ale v Den otevřených dveří. Veřejný život tato věda ovlivňuje jen zprostředkovaně. Nevadí inovačními procesy v technice či genetice nebo nových lécích, kterým málokdo rozumí. Věda zasahující přímo do života společnosti je něco jiného. Zejména vztahu člověk - životní prostředí rozumí každý. A tak osvícené osobě stačí hodinový pohled z vrtulníku, aby věděla, jak vyléčit lesní kalamitu na Šumavě, další osoba na Šumavě kupodivu vidí neviditelnou ruku trhu, aniž by se vůbec na Šumavu podívala.

Vše řečené neplatí pouze o prezidentech, ale i o osobách na nižších stupních správní hierarchie a psychologicky je to zcela pochopitelné - nikdo nemá rád, když mu druhý překáží v jeho jedině věcně správných, přitom nejčistších a nezištných úmyslech a činech. Společenský rozum však naneštěstí velí poněkud jinak, neboť lidská společnost není společností nezávislých na sobě a neomylných jedinců, ale složitým otevřeným systémem. A v systémech musí být omezována práva jednotlivých složek, ať se to obráncům absolutní „svobody“ líbí nebo nelíbí. Vždyť ani sám Martin Komárek ještě co hlavní komentátor MfD se nedopracoval nikdy k návrhu, že každý automobilista by si měl jezdit na silnici vlevo nebo vpravo, jak se mu svobodně zachce. Funkce každého systému vyžaduje po jednotlivých složkách určitá omezení, ale v lidské společnosti jde jen o to, aby jakákoliv omezení byla minimální, oprávněná a nezneužívána. Stanovení těchto limitů je úkolem zákonů a (rozumných) volených zástupců, tedy moci zákonodárné. Další dvě složky společenského systému - moc soudní a moc výkonná - jsou v tomto smyslu podružné; vyplývají z prvé složky a bdí nad dodržováním pravidel stanovených složkou první. To vše jsou asi věci běžně známé.

Zajímavý je však vztah vědy k nejdůležitější - první - složce, která stanovuje závazná pravidla společenského soužití. Jejím realizátorem je sféra politiky. Politickými dohodami a jejich oponenturou, často však handrkováním a korupcí, zástupci lidu stanovují pravidla společenského soužití. Soudě podle diskusí v parlamentu (i jinde), kvality výsledků a stálého inovování již stanovených zásad a formulovaných z nich zákonů se zdá, že často chybí především racionální, tedy vědecké vyhodnocení reálné podstaty posuzovaného jevu a jeho možných důsledků v praxi. Samozřejmě pokud se v podobné souvislosti řekne slovo „vědecké“, okamžitě se objeví, že „vědecké řízení společnosti už jsme tady měli“ až po popravu Milady Horákové jako jeho důsledek. Bohužel je to asi - často záměrné - nepochopení toho, co věda je, respektive jaké jsou principy vědecké práce. Žádné „vědecké řízení cesty ke komunismu“ tu nebylo, naopak celý systém byl zcela v rozporu s vědou. Dogmatický přístup v někdy i násilném prosazování oficiálního „vědeckého názoru“ měl mnohdy zcela iracionální kořeny, vyplývající zpravidla ze subjektivity a prosazování osobního názoru nějakého vědce majícího za sebou významného politika - viz celá lysenkovská biologie nebo učení akademika Marra o jazykovědě.

Věda musí vycházet z objektivních podkladů. Z dostatečného podkladového materiálu a znalosti vývoje zkoumaného jevu, neopomíjející i zkušenosti odjinud, z racionálního hodnocení současného stavu i možných variant prognózy dalšího vývoje. Pokud by šlo otestovat navržený další postup v poloprovozu, tím lépe. Část jednotlivých složek a jejich působení a vývoj lze simulovat na počítači, ale do společenských procesů vždy vstupují i další, nejen racionální, ale někdy iracionální a zcela nečekané prvky. Proto také je nutné mít na paměti, že i nejobjektivnější snaha o poznání nějaké situace a její řešení může vést k nepřesnému výsledku (viz meteorologie s početnými komponentami vývoje počasí). A exaktní „správný“ výsledek přitom může být jen krátkou odbočkou z hlavní větve vývojového trendu.

To však nemůže být důvodem odmítnutí vědy, tedy vědeckých metod a maximálně objektivního přístupu k problémům řešeným politikou. V tomto vidím nebezpečí politiky našich posledních dvou prezidentů: ani jeden z nich nemá vlastnosti skutečného vědce, tj. objektivní snahu o řešení, ochotu diskutovat o problému a případně akceptovat jiný názor. A jsem si téměř jistý, že leckdo by uvítal, kdyby naše ústava začínala paragrafem, že prezident je neomylný a o jeho slovech není dovoleno pochybovat. A „osvícený vševěd“ v čele společnosti je vždy a zcela zákonitě nebezpečím pro demokracii - od upevňování vlastní moci až po dědičný trůn.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu