VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ve 4. čísle loňského ročníku Veroniky jsme zahájili cyklus srovnávání krajinomaleb se současným stavem zobrazované krajiny na příkladu děl Josefa Jambora (1887-1964), oblíbeného klasika zejména vrcholových poloh Vysočiny. Stejně jako Jambor byl Českomoravské vrchovině věrný i o generaci mladší Emanuel Ranný st. (1913-2008). Tento absolvent grafické speciálky prof. P. Dillingera na Škole uměleckých řemesel v Brně (1933) a grafické speciálky prof. T. F. Šimona na pražské Akademii výtvarných umění (1938) bydlel celý život - kromě nejútlejšího dětství - na rodovém statku ve Štěpánovicích u Tišnova. Na rozdíl od Jamborových rodných Žďárských vrchů je tato kopcovitá krajina při okraji Vysočiny klimaticky příznivější a daří se tu ovocným stromům.

„Jedete-li železnicí z Tišnova na sever a je zrovna podzim, vůně zralých jablek naplní celý vlak. A díváte-li se z okna vlaku do krajiny, nevidíte než jablka. Jablka na stromech, jablka rozkutálená v trávě, jablka v lískách srovnaná pod stromy a čekající na odvoz. Tolik jablek a tolik kulatosti! Cézanne by měl radost. V tomto podivuhodném jabloňovém kraji žije a pracuje malíř a grafik Emanuel Ranný.“ Tak představil výtvarníkovu krajinu na výstavě Sad v grafice a kresbách roku 1984 v Brně básník Jan Skácel. A vzápětí ve svém vernisážovém projevu dodal, že „sad je synonymem domova“.

Právě tato ryzí myšlenka básníka, který často u Ranných ve Štěpánovicích pobýval, vyjadřuje souvislosti hlavního malířova a grafikova objektu s jeho životem. Od staré chalupy v řadové vesnické zástavbě se táhl - a dodnes táhne - pruh se starými ovocnými stromy až k lesu. Nejen od chalupy Ranných, ale i od sousedních stavení. Pruh sadů vedle pruhu, linie i roztroušené štěpy na mezích a kolem polních cest harmonicky začleňují Štěpánovice i další zdejší vesnice do jejich okolí. Není divu, že právě ovocný sad i jednotlivé jabloně a hrušně se staly pro Emanuela Ranného symbolem krajiny domova, ke kterému se věrně vracel v grafických listech, akvarelech i olejomalbách téměř až do posledních dnů svého dlouhého života.

K ovocným stromům - a nejen k těm vlastním - měl malíř hlubokou úctu. Vzpomínám si, jak na mne - když jsem se po jeho pětasedmdesátce stal česačem jablek v jeho sadu - zpočátku úzkostlivě dozíral, zda správně opírám žebřík a nelámu s trhanými jablky plodonosné větévky, zda stromy zbytečně nezraňuji. (Ty olámané větévky jsem tajně schovával do hluboké kapsy bundy a vynášel do lesa.) Rád jsem se z výšin renety či ontaria na starého pána díval, jak se prochází se skicákem sadem a nachází tam stále nové motivy. Hotová díla pak přikládal ve svém ateliéru (říkal mu skromně dílna) ke staré malované almaře, aby se ubezpečil, že jsou stejně prostá a opravdová. Bylo mu už devadesát, když mě žádal, abych při svých toulkách našel košatou jabloň, „takovou zralou panímámu“ říkal, aby si ji mohl namalovat.

Tohle umělcovo přání se mi již bohužel splnit nepodařilo. Vracím se často do jeho stop na stráně kolem řeky Svratky. Staré jabloně a hrušně tam sice dodnes potkávám, ale jsou stále schýlenější, proschlejší, zanedbanější. Jablka většinou zůstávají rozkutálená v trávě pro srnce nebo v korunách pro kvíčaly. A pokud se vysazují sady nové, tak místo parády vysokokmenů plantáže poněkud znetvořených zákrsků. Připadá mi, že není příliš daleko den, kdy ani v tomto „jabloňovém kraji“ nebude už možno po žebřících stoupat přes koruny štěpů k nebesům.

Jan Lacina