VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V posledních desetiletích dosáhla kultivace tkáňových kultur i pěstování vyšších rostlin v živných roztocích značného pokroku. Přesto ale musíme počítat s tím, že výživa vzrůstající lidské populace bude ještě dlouho závislá na půdě a na produkci potravin klasickým způsobem. Půda tedy je a ještě dlouho bude základním přírodním zdrojem, ovšem zdrojem prostorově omezeným.

Musíme s ní proto počítat a chovat se k ní tak, abychom udrželi její úrodnost i pro příští generace a abychom porozuměli pochodům, které v ní probíhají a které tuto úrodnost podmiňují. Děláme dost proto, abychom půdu udrželi v dobré kondici?

Striktními administrativními opatřeními jsme snad poněkud omezili plošné úbytky zemědělské půdy. Ale je to dost? Další a další půda je zabírána na stavbu přehrad, komunikací, závodů, budov pro bytovou, průmyslovou a obchodní výstavbu, či pro jiné infrastruktury. Komunikace a jejich okolí má specifické mikroklima; asfaltované povrchy vozovek mají oproti oblastem s vegetačním krytem odlišné režimy teplotní, radiační i vláhové. Musíme počítat s tím, že k vlastnímu prostoru, který komunikace zaujímají, musíme přičíst další znehodnocení půdy v jejich blízkosti. Až do vzdálenosti 20-50 m v okolí jsou zvýšené koncentrace CO, CO₂, NO_x, uhlovodíků, těžkých kovů, solí. Vyskytuje se zde prach, zbytky olejů, zvýšená vibrace, hluk a vzdušné proudy. Na druhé straně při budování přehrad nevěnujeme dost péče jejich zázemí. Například přehrada u Nových mlýnů bezprostředně navazuje na kukuřičná, řepná či jiná pole. A přece nedaleko na soustavě lednických rybníků máme ukázkový příklad toho, jak se členité a estetické okolí vodních ploch dá vytvořit na relativně malé rozloze.

Děláme stále málo proti erozi půdy. A ta je obrovská! Tuny nejcennější organické půdní hmoty, ale i minerálních částic odnášejí naše řeky z velkoplošných honů dolů povodími. Jarní, ale i letní a podzimní vody jsou vskutku kalné! Kaly jsou buď zachycovány v přehradních nádržích, které se zanášejí, anebo postihnou tu nebo tam některé obce (např. Litomyšl, Luka nad Jihlavou), anebo jsou odnášeny pryč z našeho území. Všechno nás stojí hodně práce i peněz.

Více přirozených protierozních opatření by našim vodám a často i sídlištím určitě prospělo. A nemusejí to být jen velkoplošné terasy. Odvodňováním, kterému hrdě říkáme meliorace, měníme vodní a výživné režimy řady půdních typů a celkové ekologické podmínky na velkých plochách (nejnověji v okolí Telče, Strmilova, Kunžaku, Jindřichova Hradce). Snížením hladiny spodní vody a půdní vlhkosti, zejména v pramenných oblastech, a následným zorněním travních porostů měníme tyto „lapače CO₂“, které procesem fotosyntézy zachycují a vážou značné množství CO₂ do organických látek svých těl a do organické půdní hmoty, na agroekosystémy, které však představují „vysílače CO₂“, protože organickou hmotu nahromaděnou travními porosty velmi rychle mineralizují na vzdušný CO₂. Přispíváme tak ke zvyšování CO₂ v ovzduší na regionální i globální úrovni.

Těžkou mechanizací a intenzívním hnojením minerálními hnojivy pozměňujeme půdní vlastnosti, zejména strukturu, ale i minerální režimy půd. Průmyslovými hnojivy vnášíme do půdy anionty silných kyselin (SO₄^-2, a NO₃^- ). Princip elektroneutrality v půdním roztoku vyžaduje rovnováhu pozitivních a negativních nábojů. Kyselé anionty jsou neutralizovány především alkalickými kationty draslíku, sodíku, vápníku a hořčíku. Hnojením půdy okyselujeme, snižujeme zásobu alkalických iontů v sorpčním komplexu půd a současně mobilizujeme kyselé hliníkové a vodíkové ionty.

Mikroorganismy v půdě mají některé vlastnosti, které je činí zcela nezastupitelnými. Jsou prakticky všudypřítomné, jsou malé, mají schopnost přetrvávat dlouho v klidových formách za nepříznivých podmínek. V příznivých podmínkách se však množí velmi rychle, mají krátké generační časy (od několika hodin), bohatý enzymatický aparát, obrovskou paletu metabolických schopností, a „umějí“ proto rozkládat prakticky všechny přirozeně se vyskytující látky. Neumějí však rozkládat látky připravené člověkem za vysokých teplot a tlaků. Mikroorganismy v půdě představují širokou škálu morfologických taxonomických i funkčních typů. Jsou tam viry, bakterie, kvasinky, aktinomycety, plísně i prvoci.

Studium půdních mikroorganismů je časově i metodicky náročně. Proto i dnes máme stále ještě omezené informace o jejich výskytu, rozložení, funkčních vlastnostech a hospodářském významu v hlavních půdních typech. Víme dosud málo o jejich biomase, její dynamice, o jejich chování a životních cyklech za daných ekologických podmínek v různých ekosystémech. V žádném případě nemáme dosud zachycen celkový genofond půdních organismů a nemáme otestovány všechny jejich fyziologické vlastnosti, i když víme, že z půdních organismů byla izolována celá řada účinných látek antibiotik, růstových látek, vitamínů apod. Nicméně jsme ochotni zasahovat do jejich prostředí zcela drasticky. Vypověděli jsme jim nepřímo chemickou válku! Vnášíme ochotně do jejich prostředí nejrůznější látky, často prudce jedovaté. Byli jsme zděšeni, když jsme před časem navštívili velikou zahraniční firmu vyrábějící herbicidy, pesticidy a insekticidy. Zcela systematicky tam pracoval štáb organických chemiků na syntézách různých „ochranných“ látek a další odborníci ve velkém měřítku testovali jejich účinky na „škůdce rostlin“ i na samotné rostliny. Vůbec nikoho však nezajímalo, jaký je další osud jedovaných látek v půdě a jak na ně reaguje přirozená půdní mikroflóra.

O neutěšené situaci půd způsobené snahou o maximální produkci jednala již Stockholmská konference v roce 1972 a nejnověji jí věnoval pozornost Evropský parlament. V mnoha částech světa je půda silně degradovaná. Hnojení průmyslovými hnojivy není provázeno dostatečnou péčí o uchování organické půdní hmoty. Velkoplošné zemědělství s těžkou mechanizací poškodilo půdní struktury. Stále intenzivnější ochrana plodin proti plevelům a hmyzím škůdcům omezila mikrobiální život v půdě. Průmyslové imise, „kyselé deště“ a hnojení průmyslovými hnojivy okyselují půdu a vodní zdroje. Způsobují odumíraní lesů a vyřazují řadu biotických složek ve sladkovodních jezerech a nádržích i v půdách. Půdní eroze se v mnoha oblastech stala hrozbou.

V mezinárodním měřítku se o půdu stará FAO (organizace Spojených národů pro potraviny a zemědělství) - ale jen z hlediska výroby  potravin, dále program UNESCO „Člověk a biosféra“ především z hlediska vědeckých zájmů a konečně UNEP (program Spojených národů pro životní prostředí) - ale ten má především zájmy ochranářské. Ochrana prostředí přitom není v rozporu s ochranou půdy a jejím rozvojem, ale má naopak úzce a kladně spojené cíle. Problémy lze proto řešit jedině na základě sladěných mezinárodních a národních opatření. Ekonomika by neměla být prvotním a rozhodujícím hlediskem, ale měla by být zahrnuta ve vyváženém respektování prostředí všemi institucemi a ministerstvy. Péče o prostředí by neměla být nadále neúčinným přepychem jednotlivých samostatných úředních jednotek, které dostávají často jen povrchní podporu.

Na závěr nosná filozofie účinného využití půdy, přírodních zdrojů a životního prostředí vůbec podle W. G. Sombroeka z Mezinárodního půdního centra pro dokumentaci a informace ve Wageningenu v Nizozemí: „Naše Země, přírodní prostředí, zdroje a půda nám nepatří, a nesmíme je tedy podle libosti využívat či dokonce zneužívat. Máme je však v péči a v opatrování. Je naší povinností uchovat a rozvinout je pro budoucí generace, pro naše děti a vnuky.“