VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Před lety jsem se pokoušela sepsat pokud možno vyčerpávající seznam rostlin, které lze v naší přírodě konzumovat a kterými by bylo možno se v případě nouze udržet při životě. Pro sebe a své mladší kamarády, které v té době bavilo zkoušet nevyzkoušené. Například - udržet se při životě jen díky darům přírody. V každém turistickém oddíle čas od času doroste generace, která si chce vyzkoušet něco náročnějšího, něco neobvyklého, něco, do čeho se člověk pustí nanejvýš jednou, jedině v době, kdy má akorát ten správný věk, tu správnou náladu a ty správné kamarády k tomu. A když má kde se zeptat.

Těšilo mě tahat rozumy z kamarádů o generaci starších. Přišlo mi, že by bylo škoda nechat jim všechny jejich znalosti a osvědčené fígle „pro sebe“. A knížek, které by se tématu dotýkaly aspoň okrajově, bylo malounko - dvě tři stařenky, které nikdo víckrát nevydá. Víc času zabralo je sehnat, než je pak přečíst.

Nakonec vznikl přehled dost obsáhlý na to, aby u trojice našich „mlaďochů“ vzbudil dojem, že uživit se v přírodě pouze z jejích darů je vlastně docela snadné. Že vlastně stačí mít seznam a botanický klíč. I odjeli to vyzkoušet hned zkraje léta do Novohradských hor, aby se na vlastní kůži přesvědčili, jak chudobná je to krajina. I rybník zarůstal přesličkou, namísto rákosem. A protože polní pych si zakázali, vrátili se, jakmile vysbírali všechny borůvky do vzdálenosti denního pochodu.

Napříště pokračovali v podobných experimentech méně ortodoxním způsobem.

Seznam zahrnoval - pro úplnost - i druhy dříve hojné, dnes už zřídkavé či dokonce ohrožené. Po těch by našinec v případě ohrožení stejně nesáhl, a to ze dvou důvodů: Za prvé - ocitnete-li se v našich končinách v přírodě v ohrožení života, není smrt hladem zpravidla to, co vám hrozí nejakutněji. A za druhé - vzhledem k vzácnosti oněch rostlin byste sahali marně - pravděpodobnost, že by zrovna ony byly nejvíce po ruce, blíží se nule.

Nejlepší cestou bude soustředit se na rostliny nejhojnější, nejlépe nezničitelné plevele. Musím přiznat i postranní úmysl - říkala jsem si, že když všechny ty pcháče, pýr a bršlice zjistí, že je vyhledávám a že jsou užitečné, z jisté zlomyslnosti opustí můj záhon samy. Částečně mi to vyšlo pouze u popence a lopuchu.

Pravda ovšem je, že pokud už člověk vyrazí na zahradu s motykou, je praktičtější přinést rodině košík brambor, nežli košík oddenků bršlice nebo pýru. Nechávám tedy oddenky oddenky a z nezdolné bršlice brzy zjara uždibuji pupeny a nejmladší listy do salátu. Přidávám k nim listy sedmikrásek, lebedy, merlíku, vesnovky, mochny husí, ale hlavně - vybělené listy smetánky (dříve a nyní zase pampelišky).

(Z podzimka vyryté kořeny smetánky posbírám, zahrnu do země, a schovám pod veliký květináč. Díky němu raší lístky ve tmě a jsou nezelené, křehké. A taky je díky němu vůbec najdu.)

Mým největším favoritem ovšem zůstává kopřiva. Je oblíbena námi venkovany už odedávna - pravda, původně hlavně jako vynikající doplněk krmiva téměř pro všechny doma chované druhy zvířat - snad s výjimkou kočky. Je to - s trochou nadsázky - nejranější jarní zelenina, vytrvalá, houževnatá, nezničitelná, pro opakovanou sklizeň až do podzimu. Nutné je sbírat jen mladé listy - vrcholky rostlin se třemi až čtyřmi páry listů, bez květenství. Pokud už „jde do květu“, seřízne se až u země a ona opět obrazí mladými listy.

A využití?

Nejoblíbenější je špenát - s příměsí popence a případně česneku medvědího. Mladé listy se spaří a krátce podusí. Poté se rozmixují a uvaří se stejně jako pravý špenát.

(V hrnci rozehřejeme rostlinný olej a zpěníme cibulku, zaprášíme moukou a hned za stálého míchání zalijeme vývarem. Přidáme rozmixované kopřivy, osolíme, dochutíme sýrem, rozkvedlanými vajíčky a česnekem.)

Stejně jako pravý špenát se tento polotovar může v krabičkách zamrazit do zásoby. (Pokud se při mixování objeví vlákna, která se navíc namotávají na sekací nože, je to proto, že kopřivy už nebyly dost mladé). Nasekané a spařené kopřivy se používají všude tam, kde při vaření či pečení používáme cibuli, zelenou cibulku, pažitku, petrželku: do nádivek, vaječných omelet, polévek, do leča, do polévkových zavářek či zapečených brambor. A třeba i do luštěninových pomazánek.

Nasekané a usušené mladé kopřivy se hodí jako krev čistící čaj, ale také jako „vitaminový přídavek“ do krmení hospodářských zvířat.

Pro ty, kdo raději sladké, roste skoro na každé mezi podél cesty nebo v kraji lesa černý bez. (Kdo si není zcela jist, že ho rozezná od jedovatého chebdí, ať se o tom raději nejdříve bezpečně ujistí.)

Recepty na čaj, sirup nebo limonádu z bezových květů zná asi každý. Bezový květ smažený v těstíčku je také celkem známou sezonní dobrotou. Z vyzrálých plodů se zase dělá bezinkové víno, kompot, marmeláda. Ale okusili jste už někdy bezinkovou kaši?

Omyté bezinky bez stopek (případně doplněné jablky a švestkami) se rozdusí s vodou, ochutí skořicí, cukrem, vanilkovým cukrem a citronem a poté zahustí krupičkou. Kaše se podává s tvarohem nebo strouhaným perníkem.

Když jsem se začínala bavit jedlými rostlinami z přírody, byly informace spíš vzácné. Bála jsem se tehdy, že mnohé zapadnou, budou zapomenuty.

Ale dnes? „Pokud něco nenajdeš na internetu, hledal jsi málo…“ Internet je skoro vševědný, máloco ho nahradí.

Jen dobrá knížka a vědění kamarádů skoro o generaci starších.

Doporučená literatura:
Zelené koření I., Dagmar Lánská, 2002, 1. vydání v ČR/SR: 2002,
Plané rostliny v kuchyni, Dagmar Lánská, 1990, 1. vydání,
Pokrmy z planých rostlin, Dagmar Lánská, 1992, 1. vydání,
Plané rostliny k jídlu / Essbare Wildbeeren und Wildpflanzen, Autor: Detlev Henschel, 2004

Ing. Radka Slatkovská - vůdkyně skautského oddílu, samostatná projektantka ve společnosti Löw a spol.