Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Lidová kultura v dnešní krajině?


Jiří Woitsch, č. 4/2011, str. 20-21
Pátrání po tradiční kultuře v krajině může být svéráznou cestou, jak se dobrat autentické podoby alespoň její malé části.

Stále je tu

Vzhled našich vesnic i celé historické kulturní krajiny byl hluboko do 19. století jen v mizivé míře formován grandiózními, dnes neadekvátně přeceňovanými plány pozemkových vrchností (viz nekonečné mediální i odborné diskuse o barokní komponované krajině), stavbou hradů, zámků, kostelů či zakládáním měst. Byla to především každodenní práce vesnických zemědělců, řemeslníků či lesních dělníků, kteří vtiskli středoevropské krajině nezaměnitelnou tvář. Nahlédneme-li totiž podrobněji do venkovské každodennosti pozdního středověku a raného novověku (15.-18. století), vidíme, že řada podstatných rysů naší soudobé kulturní krajiny se utvářela v běžné interakci lokálních komunit s přírodním prostředím. Začasté bez jakýchkoliv plánů a nařízení, podmiňovaná pouze aktuálními potřebami, jak je patrné např. z distribuce lesa a bezlesí, trasování komunikací či podoby sídel. A dodejme kacířskou poznámku, že tyto interakce nebyly v jádru příliš harmonické, jak nám od dob romantismu sugeruje mýtus o nezkaženém venkovu. Jen díky technologické (ne)vyspělosti doby nedošlo již tehdy k jevům, které bychom mohli považovat za devastační.

Též společenské vztahy, zbožnost či slovesnost našich předků ve střední Evropě byly v drtivé míře sociální organizací, religiozitou a folklorem venkovské agrární společnosti. Na venkově žilo až do vrcholné fáze urbanizace a industrializace zhruba 90 % obyvatelstva, a není tedy divu, že právě tzv. lidová či tradiční kultura byla, řečeno s antropologem Robertem Redfieldem a historikem Peterem Burkem, sice „malou tradicí“ (tedy tradicí neprivilegované části společnosti), ale zato „kulturou většiny“. Kulturou, o které dnes překvapivě málo víme, která je nám představována - třebas i v rámci tzv. agroturistických a ekoturistických aktivit - ve značně zkarikované podobě, ale která je alespoň v reliktech kolem nás stále přítomna.

Kde a jak?

Otázka samozřejmě zní: kde a jak? Nahlíženo přísně vědecky - alespoň z pohledu etnologa - lidová kultura je v roce 2011 mrtvá a její chabou náhražkou je kultura tzv. populární (masová) či mediální! Tedy přesněji řečeno, lidová kultura neexistuje jako ucelený sociokulturní systém, ale jako soubor movitých i nemovitých de facto muzejních artefaktů, s jejichž uchopením a prezentací veřejnosti bývá zatracený problém.

A tak podoba tradičního venkovského domu často nabývá spíše forem absurdní „vystajlované“ chalupářské karikatury, pokud možno se zavěšeným loukoťovým kolem v průčelí roubenky či „pravé jihočeské“ zděné usedlosti. Tradiční oděv, většinou až na výjimky u svátečních a obřadních oděvů nebarevný a prostého střihu, je nazýván krojem a prezentován pomalu jako divadelní kostým plný krajek a volánků. Pohádky a pověsti známe jako zajímavé příběhy pro děti z podání Boženy Němcové či Karla Jaromíra Erbena. Lidové divadlo, obřady, obchůzky, koledy, taneční a hudební folklor si ztotožňujeme s namnoze směšným jucháním na pódiích nejrůznějších festivalů (tedy folklorismem). Aniž bychom věděli, jak důležité symbolické, náboženské či společenské funkce tyto aktivity měly. Jako lidové či tradiční jsou nám nabízeny výrobky a předváděny technologie nejrůznějších městských (na venkově neznámých) řemesel, mající ovšem často podobu děsivých kýčů. Opravdové znalosti tradičních výrobních postupů ve stejném čase mizí, tak jak vymírají jejich poslední nositelé, aniž by jejich dovednosti byly alespoň dobře zdokumentovány. Život na venkovské usedlosti - samozřejmě „statku“, tedy typu hospodářství relativně majetných sedláků, kterých bylo v epoše tradiční kultury u nás absolutní minimum - je prezentován jako romantická idylka, pokud možno spojená s častými projížďkami na koních (ti přitom z našeho „reálného“ obyčejného venkova takřka vymizeli po třicetileté válce).

Příliš pesimistický pohled? Ale kdež! Spíš jen pocit, že falzifikovat a přikrášlovat by se nemělo, byť jsou naše motivace sebeušlechtilejší. A je jedno, zda tak činí národní buditel na konci 19. století, nebo dnešní zapálený, leč nepoučený příznivec ekologického zemědělství.

Nabízí se však i možnost jiná - chodit s otevřenýma očima a snažit se lidovou kulturu, či přesněji to, co z ní opravdového zbylo, hledat a nalézat třeba a právě v krajině.

Raději vyjít do krajiny

Mezi zjevnější, byť často již archeologizované památky, nejčastěji dochované v zalesněném terénu (a kodifikované např. pomístními názvy), patří pozůstatky polí, jednotlivých záhonů či přímo doklady tradičních způsobů orby (souvratě) v podobě terénních vln a brázd. Dále stopy polních cest (úvozy), terénních úprav (meze, terasy, náspy) či čistění polí od kamenů (tzv. snosy v podobě hromad nebo celých valů kamenů). Dochovaly se v oblastech, kde došlo k vylidnění a přeměně polí na louky a pastviny. Někde je možné narazit i na zbytky ohrazení polí, pastvin či zahrad (příkopy, kamenné zídky). V případě specifických kultur, jako je vinná réva, i na rozsáhlejší zásahy do přirozené podoby terénu. Specifickým typem reliktů někdejších zemědělských aktivit (ale např. i zaniklých sídel) jsou kulturní či ruderální rostliny, obecněji jakékoliv člověkem vnesené prvky ve skladbě místní vegetace.

Vedle dokladů tradičního zemědělství narážíme i na stopy po lidové výrobě - lomy na stavební kámen, hliniště, uhliště, močidla, vápenky, kolomazné kameny, drobná vodní díla. Potkáváme části původních místních komunikací (náspy, úvozy, mosty, brody) a v neposlední řadě i aktivit duchovního a společenského života (kapličky, boží muka, smírčí kříže, hraniční kameny, památné stromy). Pátrání po tradiční kultuře v krajině tak může být svéráznou cestou, jak se dobrat autentické podoby alespoň její malé části. Cestou, která je jistě náročnější než návštěva muzejních expozic či - nedejbože - pouhá četba turistických průvodců, zato cestou o to víc doporučeníhodnou.


PhDr. Jiří Woitsch, Ph.D., (1976) - vedoucí oddělení historické etnologie EÚ AV ČR, v.v.i., vedoucí redaktor časopisu Český lid. Zabývá se architekturou, řemesly a zemědělstvím tradiční vesnice a vztahem předindustriální společnosti k přírodnímu prostředí, zejména lesům, jiri.woitsch(zavináč)post.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu