Štítná, podzim na Nivách I. Foto Antonín Kostka

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Krajina/krajiny mého srdce


Ivo Dostál, č. 4/2014, s. 22-25
Vlára v průsmyku.
Vlára v průsmyku. Foto Antonín Kostka

Léta jsem se vyhýbal psát příspěvek na toto téma. Ne, že bych nějakou krajinu v srdci neměl, ale můj problém je v tom, že jich tam mám několik, takže jsem se vůči svým předchůdcům až styděl, že mám tak široké srdce. Přemýšlel jsem, co to vůbec krajina srdce znamená. Podle mého je to krajina, kde člověk zakoření, kde se cítí doma, kde se sžije s přírodou, s lidmi, s historií i s kulturou. Je to krajina, kam se rád vrací nebo by se tam rád vrátil, a bývá to kolikrát krajina dětství. Krajina dětství je téma sice obehrané, ale vymazat ji ze své paměti nemohu. Dětství jsem prožil na okraji města Hranice, kde bylo několik rybníků, které napájel potok, vedle byly louky a i do lesa bylo kousek. Není většího štěstí pro dítě než možnost svobodného výběhu do krajiny a jsem přesvědčen, že žádná z dnešních svobod pro dospělé to nemůže nahradit. Tak se mi vynořují vzpomínky na to, jak jsem lezl na starou hrušku, abych nahlédl do její dutiny, z níž to na mne zasyčelo tak, až jsem úlekem spadl dolů. Že to nebyl had, ale pták krutihlav, jsem se ale dozvěděl až později. Stejně překvapen jsem byl, když jsem z louže vypuštěného rybníka vytáhl v rukách těžce udržitelnou pruhovanou rybu, která vydávala zvláštní pískavé zvuky. Ano, byl to piskoř, kterého jsem už nikdy od té doby neviděl. Pominu louky plné květů a motýlů, pominu meze plné ještěrek, pominu i potok plný nejen ryb, škeblí, ale i raků, které jsme po uvaření jídávali na rozdíl od šnečích závodníků, o kterých nám to tehdy nebylo známo. A mám v živé paměti blízký, tehdy strmý Slimáčkův kopec, který jsme na jasanových lyžích s hrůzou v očích sjížděli dolů. V dospělém věku jsem ale onen kopec nemohl vůbec najít, asi se zmenšil o tolik, o kolik se v dětství zvětšoval, tak jsou pohledy dětí zkreslující. Z té doby jsem si však do života odnesl řadu cenných dovedností, jako je chytání ryb do rukou, chytání motýlů, ještěrek, hadů a bůhví čeho ještě. A také umím všemi způsoby bojovat s vosami a vím, že šťáva z rozmačkaného řebříčku pomáhá na jakékoliv bodnutí.

Další krajinou, která ve mně zůstává, jsou Jeseníky, kde jsem trávil svá učňovská léta lesnická a také jsem tam i později absolvoval v dalších školách povinné prázdninové praxe a později i rodinné dovolené. Tím, že většinu času jsme pobývali v přírodě, nešlo nepodlehnout jímavé kráse těchto zasmušilých hor, kterou ostatně tak výstižně popsal ve svých románech spisovatel Vladimír Körner. Začátkem 60. let minulého století byly ještě plné rozpadajících se chalup a samot původních vysídlených obyvatel a vzrušující stopa jejich života v zarůstajících polích, loukách i v různých technických dílech byla ještě docela čerstvá. Při jarních zalesňovacích pracích jsme tam potkávali tetřívky, při pracích v lese jsme občas zahlédli i jeřábky a po večerech jsme chodívali naslouchat toku tetřevů a výrů. V době jelení říje nám v Karlově stačilo jen otevřít okna internátu a z jara stačilo vyběhnout podívat se do stráně, zda už kvetou blankytně modré hořečky jarní - v každé mokřejší luční úžlabince co jich tam tehdy bývalo, darmo mluvit. V blízké studánce, mimo pulců čolků horských jsem také poprvé uviděl „živý vlas“ čili strunovce, což je zvláštní až 30 cm dlouhá kroutící se silnější struna. Ve střípcích paměti mi ještě utkvívá i to, jak v květnu v husté mlze přes zasněžený hřbet Vysoké hole těsně při zemi proti silnému větru táhnou nádherně zbarvené žluvy. Zajímavou příhodou bylo i to, jak jsme po silné bouřce našli pod hnízdem tehdy ještě hodně vzácných černých čápů mládě se zlomeným křídlem. Vzali jsme ho k sobě na chatu, kde jsme při povinné praxi přebývali, a křídlo zpevnili dlahou. A když jsme museli přes den za prací, nechávali jsme ho u blízkého potůčku. Brzy si na nás zvykl tak, že když jsme se vracívali, zdaleka nás vítal svým „gi gi gi“ a hnal se k nám. Z lásky to však nebylo, nejvíce mu chutnaly ryby, v našem případě pstruzi, a když jsme ho už při jeho žravosti jimi nestačili zásobit, tak vajíčka a žáby žral jen za použití násilí podobnému tomu, jak se vykrmují husy. Ostatně, když jsme ho odváželi do ornitologické stanice v Přerově, tak se nás ve vlaku jedna bodrá paní ptala, co je to za divnou husu. To se odehrávalo pod horou Břidličnou v překrásném údolí říčky Merty s mořem lesů, v nichž se skrývalo plno opuštěných šachet, rozpadajících se starých lesnických děl na splavování dříví, mastkového lomu (ani už nevím, kde skončila mastková cihla, kterou jsem tehdy nožem vyřezal). Jeseníky zůstávají už jen mou platonickou láskou a dobře tak. V průběhu času se to tam velice změnilo a je to už docela jiné. Žiji s nimi už jen prostřednictvím obdivuhodného sborníku Severní Morava, vydávaného v šumperském vlastivědném muzeu. Na jeho letošní stý svazek se už těším.

Osud mne dále zavedl na studia do Brna a pak jsem, po laškování s lužní krajinou v Podpálaví, poznal i Bílé Karpaty, k nimž jsem zahořel láskou zralou, a je z toho manželství na celý život, zpevněné i tím, že jsem pracovně nejčastěji jezdíval do povodí Vláry. Na dovolených jsme pak vystřídali místa od lovecké chaty Lípa nad Vlárským průsmykem přes Kubáňku na Žítkové, starou hájenku na Mikulčině vrchu, loveckou chatu pod Javořinou až po hájenku na Pustém - nyní smutně proslulou kauzou Radějovské obory. Překrásná zachovalá krajina, hluboké lesy, nevídaně krásné louky často plné orchidejí a rázovití přátelští lidé se svébytnou kulturou, to vše bylo pro mne nové. Bukové lesy, které jsem příliš neznal, se staly pro mne těmi nejhezčími. V zimě bělající se jejich krásné hladké kmeny takřka žensky oblé krásy lákají až k pohlazení. V předjaří pupeny lehce i z dálky viditelně zfialoví a pak následuje nádherný hráškově zelený šat mladého listoví, které mají tolik rády i housenky pavího oka bukového, poměrně velkého skořicově zbarveného motýla, který při zemi rychlým klikatým letem hledá málo létavou samičku. Polapit se jej nyní už nesnažím, ale dlouhá léta jsem to považoval za věc cti a zkoušku obratnosti, teď mám už obavy, aby si náhodný pozorovatel nemyslel, že jsem „sašol z uma“, jak se v ruštině hezky říká. V letním čase tmavě zeleně zbarvené buky chladivě stíní tak, že pod nimi v čisté bučině - odborně nazývané Fagetum pauper - už neroste takřka nic. Ovšem tam, kde se příliš nehromadí surový humus vyhovující tajemným nezeleným orchidejím (jako je třeba sklenobýl bezlistý) a místy rostou jen mechy, případně řídká vegetace, tam je to za příznivě vlhkého počasí eldorádo hub a speciálně hřibů. Pravidelně jsme na ně chodívali v červnu pod Lopeník směrem k Predpolomě, kde staré buky přecházely do těch snad nejkrásnějších luk plných jahod, nesčetných lučních bylin včetně orchidejí. Tam bylo možno ještě spatřit asi nejvýraznější z nich, rudohlávek jehlancovitý, nebo i zvláštní tajemnou kapradinku vratičku měsíční. Pak už stačilo jen seběhnout kolem osamělé oskeruše do doliny a zapít tu krásu douškem lahodné přírodně vyvěrající minerálky. Pokud ještě bukové lesy někoho svou krásou neoslovily, na podzim svou barevností ze žluté přes oranžovou až po variace hnědé to určitě zvládnou. A když víte, že můžete narazit na medvěda, rysa, vydru či jiné vzácnosti, co si lze ještě více přát.

Ostatně o kráse bělokarpatské přírody hovoří svými díly i mnoho umělců, jako třeba jeden z nejpovolanějších, fotograf Antonín Kostka z Brumova. Jeho fotografie jsme ostatně měli možnost vidět nejen na stránkách našeho časopisu, ale i na výstavě ve Veronice nebo na jejích aukcích. Svou lásku k této krajině jsem zúročil nejen profesně při měření a vyhodnocování průtoků povrchových vod a při organizování a provádění průzkumu pramenů, ale i v mapování územních celků ekologické stability (ÚSES), v mapování výskytu chráněných druhů rostlin a živočichů, hlavně však orchidejí, užovky stromové a také v několika příspěvcích v časopisech a odborné literatuře. Ale kdyby se mnou někdo o půlnoci zatřásl a chtěl vědět, co se mi prvně z Bílých Karpat vybaví, bude to asi chřástání chřástala v Bošáčkách či u Javorníku nebo námluvy čolka horského v potůčku tekoucím vedle lesní cesty na Žítkové a možná bych přidal i hromadný nálet tesaříků alpských na hromadu bukového dřeva ve sv. Štěpánu nebo houkání sýce rousného u chaty Lípa nad údolím Vláry, o kterém se ale odborníci domnívají, že jsem si to vymyslel.

V této krajině mne nejvíce vábila i její relativní liduprázdnost, a i proto jsem těžce nesl rozdělení republiky pro často nečekanou přítomnost cizinecké policie i v největší tamější divočině. Ale musím uznat, že bez lidí by tento kraj neměl své kouzlo nejen pro zajímavou historii, ale i pro jejich mluvu a zvyky. Přilnul jsem zvláště k Horňácku, protože tam, i když mluví, tak vlastně zpívají, a když zpívají, tak se vlastně modlí. Láska ke krajině Bílých Karpat ve mně přetrvává, ačkoliv jsou pro mne stále méně dostupné, což doháním alespoň četbou třeba i toho nejlepšího regionálního časopisu, co jsem kdy poznal. ZVUK je jeho jméno a doplňuje krásu toho všeho, o čem jsem tady neuměle psal, hlavně tedy lidí, tradic, historie i současnosti. A určitě na tuto svou lásku i zemřu, jak se psávalo ve smolných knihách.

P.S.: Po tom všem bych se asi neměl přiznávat, ale mám v srdci ještě jednu tajnou mileneckou lásku a tou jsou krajiny Středozemí. Já si to sice zdůvodňuji, že je to kvůli množství orchidejí, kterými jsou pro nás, jejich ctitele, tyto kraje proslulé, ale v hloubi duše vím, že je to hlavně kvůli melodickému hlasu výrečka malého, protože když zaslechnu jeho flétnové vábení „dji, dji dji“ tak zapomínám na všechny své lásky minulé i současné.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu