VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Básník Otokar Březina (1868-1929) měl velmi kladný vztah k přírodě. Byla pro něj mnohostranně inspirativní a sehrála důležitou roli při jeho tvůrčím přerodu, kdy opustil poezii ovlivněnou Svatoplukem Čechem či Jaroslavem Vrchlickým a začal psát svébytné básně zcela jiné ražby. Sám to vyjádřil 17. dubna 1896 v dopisu adresovaném Anně Pammrové takto:

„Příroda! Nebyl bych hotov nikdy, kdybych Vám chtěl vypsat všechno, co ve mně vzbuzuje doznívající náraz tohoto pojmu - dnes! Celý příval slov, obrazů, symbolů, tušení!“ 25. června 1896 v dalším listě určeném téže adresátce dodal: „Považuji přírodu za naše dílo. Řád, k němuž náleží naše duše, jest vyšší v řádu věcí. My stvořili staletým vyjasňováním své duše onen grandiózní soulad, který nás uchvacuje z ní.“

Tento pohled se liší od dnešních názorů na poměr lidské civilizace a přírody (viz zejména práce brněnského filozofa Josefa Šmajse, například kniha Ohrožená kultura, 1995), v tehdejší době byl však přijatelný. Podle F. X. Šaldy je příroda v Březinově pojetí „předsíní chrámovou, předsíní Ducha“. Podobně to viděl i Pavel Fraenkl, který usoudil, že Březina chápal přírodu a krajinu „v stálé souvztažnosti se svým nitrem, tedy v jádře romanticky“. Vytvořil tak „svou vlastní krajinu psychickou, abstraktní a typickou v skladném sloučení prvků, jejichž poznání mu zprostředkovaly smysly“. Přírodu tudíž „dobásnil samostatným poznáním duchovním“.

Podle tvrzení Jakuba Demla, obsaženého v jeho studii Příroda v díle Otokara Březiny (Kmen 1917-1918), Březina zprvu „přírodou nazýval jen rostliny“. Dokazuje to, že v jeho poezii měly velký význam, avšak prošly v ní - jak postřehl i Deml ve shodě se Šaldou a Fraenklem - procesem zduchovění. Ukazuje to báseň Svět rostlin ze sbírky Stavitelé chrámu (1899), ale i řada básní z ostatních sbírek.

Ve své básnické tvorbě Březina evokoval především jednotlivé rostlinné druhy. Najdeme je už v jeho raných básních, vydaných v knize s názvem Prvotiny (1933), a hlavně v pěti známých sbírkách - kromě uvedených Stavitelů chrámu jsou to svazky Tajemné dálky (1895), Svítání na západě (1896), Větry od pólů (1897) a Ruce (1901). Rostliny nescházejí ani v torzu šesté sbírky, jež se podle Demlova svědectví měla nazývat Země.

Ve všech těchto dílech se vyskytují dvě desítky rostlinných druhů, které vytvářejí jakýsi pomyslný herbář. Vévodí jim růže. Má to svou logiku, neboť je to erbovní rostlina básníků, o čemž svědčí též názvy mnohých básnických sbírek. V Březinových raných básních se růže objevují sedmkrát. V Tajemných dálkách se nacházejí v pěti básních, ve Svítání na západě v šesti, ve Větrech od pólů v devíti a ve Stavitelích chrámu v deseti. V poslední sbírce Ruce se vyskytují čtyřikrát a v torzu zamýšlené šesté sbírky třikrát. Je nasnadě, že všechny tyto motivy zde uvádět nelze, a tak se podívejme aspoň na jejich výskyt a podobu v jedné sbírce, a to ve Větrech od pólů.

V první básni z avizovaného devatera nazvané Královna nadějí bolesti přicházejí této bytosti „naproti cestami růží“. Báseň Kde jsem už slyšel…? uzavírá motiv snění a v předposledním verši „poupata růží“ sní o „čistém potkání duší“. V Modlitbě za nepřátele se praví, že „umdlení naše na nivy nepřátel zasívá růže“. V následujícím Úsměvu života „slunce magická“ v duši „květ prvních, nejskrytějších růží naházela“. A v podobně laděné básni s názvem Noci! se nová země tvoří „v snění, s novými růžemi zahrad a s jinou blízkostí smrti“. V Písni o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně je „vonný čas jiter“ utkán „z růží a fial a rosy“. Báseň Dlouho stáli… zahrnuje motiv „písně o růžích všech svítání příštích“ a verš o „polibcích vonných příštími růžemi“. Básně Láska a Letní slunovrat spojují apely. V první z nich je tato výzva: „Bratří! Zatřeste keři svých růží! Mnoho hořkých vůní vám přinesou dálky!“ V druhé básni se opakuje jiný apel: „Nakloň se k růžím!“

Druhou nejčastější rostlinou v poezii Otokara Březiny je lilie, tradiční symbol čistoty. Nejvíce je zastoupena v Tajemných dálkách. Například v básni Přátelství duší má charakter symbolu ve vyčítavé otázce: „Proč v sadě mém záhon tvých lilií léta vypráhl zmar?“ Dále je spjata s motivem vůně, což platí o Modlitbě večerní, o Návratu a o básni Vůně zahrad mé duše… Je také obdařena básnickými přívlastky, a to v básních Březen („sbor teskných lilií“) a Snad potom… („světla vyhaslých lilií“). Motiv lilie se mimoto nachází dvakrát v souboru raných básní, třikrát ve Větrech od pólů, čtyřikrát ve sbírce Ruce a jednou ve sbírkách Svítání na západě a Stavitelé chrámu.

Další druhy rostlin se v Březinově poezii vyskytují mnohem méně, příslušné verše je však možno citovat opět jen výběrově. Čtyřikrát v nich lze objevit mech a trávu. V básni Vůně zahrad mé duše… z Tajemných dálek je verš „zapařená vanutí rašelinišť a tlejících mechů“. Jeden verš ve Stráži nad mrtvými ze sbírky Ruce zahrnuje „hořká povzdechnutí trav a mechů pokorných“. V básních z torza šesté sbírky jsou „prameny, zvonící v mechu“ (Žalm odcházejících pokolení) a „kameny mechem zelené“ (Nepřemožitelní rostem…). Motiv trávy se kromě zmíněné Stráže nad mrtvými nachází v úvodní básni Tajemných dálek začínající slovy Ó sílo extází a snů, v básni Kolozpěv srdcí z Rukou a básni Zpívala z fragmentu zamýšlené šesté sbírky.

Ve třech Březinových básních je možno najít rákosí: poprvé v Lítosti z Tajemných dálek („vonné rákosí s teplými výdechy vod“), podruhé v básni se začátečními slovy Ples věčných svítání ze Svítání na západě („šelest rákosí“ zde pěje o „druhém břehu“) a potřetí v Času ze sbírky Ruce (verš „na nových loukách tymián voní, pelyněk, rákos a kmín“). Zmínku zaslouží rovněž trojí výskyt fialy a jetele. Fiala se vyskytuje v rané básni Lékař, v básni Vůně zahrad mé duše… z Tajemných dálek a v Písni o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně ze sbírky Větry od pólů. S jetelem se setkáme v rané Skryté lásce, v básni Pozdravujeme jaro! obsažené rovněž ve Stavitelích chrámu a v básni Nepřemožitelní rostem… ze sbírky Ruce. Dvě básně ze Stavitelů chrámu - stejnojmenná báseň a Doupata hadů - obsahují mák. V raných básních Písař a Z dopisů sestře nadto dvakrát figuruje svlačec.

Zbylé rostliny mají v Březinových verších již jen jedno zastoupení. Platí to o uvedené trojici tymián, pelyněk a kmín z básně Čas z autorovy poslední sbírky, jakož i o dalších jedenácti rostlinných druzích. V básni počínající slovy Ó sílo extází a snů z Březinova básnického debutu se vyskytuje protěž, v básni Březen z téže sbírky zase leknín. Ve Stavitelích chrámu najdeme sedmikrásy, petrklíče a kapradí: motivy těchto rostlin obsahují básně Tělo, Země vítězů a Pozdravujeme jaro!

Další čtyři rostliny zahrnuje sbírka Ruce. V básni Vedra se „květy plamenů“ jako břečťany „přisávají k nehybným stromům“; v této básni jsou ještě „trsy jiskřících ostřic“. V Hudbě slepců „noční blankyty smrti“ kvetou „v kosmickém mrazu hvězdnými asfodely“ (asfodel je obecně málo známá středomořská rostlina, v antice chápaná jako symbol smutku). Součástí Dithyrambu světů je verš „blankyty nesčetných zemí svítící jako pomněnky jarní“. Nelze pominout ani dvě básně z torza šesté sbírky: Čižbu (s veršem „slunečnice zahrad mých jsou světy v záři rozvité“) a báseň nazvanou Zpívala (s veršem „uhasly květy šafránu a hořce voní chlad“).

Jestliže se druhová skladba rostlin v Březinově poezii vyznačuje zmíněnou dominancí růže a lilie, potvrzuje to artistnost této poezie a její korespondenci s literární tradicí. Ač se většina uvedených rostlin běžně vyskytuje v české přírodě, Březina je pojímal jako prvky svého fikčního světa. Vytvářel z nich osobité metafory, symboly či přirovnání, přičemž manifestoval svoji velkou básnickou imaginaci a schopnost atakovat všechny čtenářovy smysly.

Doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc. - literární historik a kritik

Příroda

Otakar Březina

Hudbou hrály ukryté prameny a den můj k ní zpíval svou píseň
na březích melancholických.
Smutek dávného žití, z něhož jsem vyšel, dechl mi z vůní
a z hovoru stromů a z těžkého zvonění hmyzu nad vodami
a celá staletí ležela mezi mou rukou, jež trhala květy, a jimi,
mezi mým zrakem a tajemným světem,
jenž tisíci tázavých pohledů v duši mou němý se díval.

Oblaky setměly západní slunce. A duše má ptala se větrů:
Jsou to oblaky přicházející nebo odcházející?
Odmlčely se větry, v poslušná zrcadla se shladily vody,
a hvězdy, jak ohně hasnoucí v studených vlnách svítících moří,
vřely a šuměly nade mnou, neviditelné:
Světlo umírá jenom příchodem ještě většího světla,
ještě většího, většího světla.

(Větry od pólů)

Svět rostlin

Otakar Březina

Svět rostlin. Bez hnutí stromy sní o svých cestách
staletími tvarů. Šťávy země v rozkoši tekly jim ze tmy
a sladké bylo, sajícím, jiskřící mléko slunce.
A nejvyšší rozkoš: dáti lahodné formě
rozkvést tajemstvím tíže a větrů a světla. V hlubinách sálá
vzpomínka ohně. O nadbytku číše přetékající a polibků slávě
hovoří vůně. Ať přijdou hmyzy všech tvarů,
i na ně čeká zde dílo a nejpříšernější
jak nejkrásnější uvítá stejně měsíčná bledost
i vášnivé zardění květů. - Má duše, daleko od nás
teče zde život, hučení řeky vzdálené nocí.
Pod hvězdami mlčenlivými slyším ho šumět,
jak varem se kouřil v ohnivých letech třetihorních. V zrcadle jeho
nádheru barev svých uzřelo jitro i večer, tajemný odlesk
věčné krásy. Daleko za námi teče a valí své hloubky do moře,
jehož vlažné a jako krev sladké vlny nesly nás v ostrovy tyto.
Ale ticho u skalních pramenů vládne a u břehů budoucích zemí,
a němý je lidskému sluchu stejně pád světů
a první zavíření nového slunce ve tmách mystické noci
jako skládání vůně a kořenů žízeň.

(Stavitelé chrámu)