VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V padesátých letech ve víru komunistické kolektivizace se velkým „nepřítelem pokroku“ staly jakékoli hranice vymezující majetkovou držbu půdy. Patřily k nim především meze, ale také kameny označující hranice katastrů obcí, či dokonce bývalých panství. Nebo jen prosté tzv. sádové kameny, které vyznačovaly šířku polí jednotlivých rolníků v rámci té které polní tratě. S nepřítelem bylo nutno bojovat, a tak byly meze rozorány, sádové kameny mnohdy jen prostě vyházeny na okraje polí, či dokonce zaorány, protože již v rámci scelených pozemků nebyly potřebné. Hranečníky, zejména jednalo-li se o kameny označující hranice panství, byly jako hanebný přežitek minulosti vytrhány a někdy i druhotně použity. Je až s podivem, kolik zbytečné práce bylo zejména v tomto posledním případě vykonáno.

V čísle Veroniky věnovaném místnímu dědictví je ale nutno zdůraznit, že přes veškerou nepřízeň se hranečníky na mnoha místech kupodivu dochovaly, a dodnes tak ozvláštňují naši krajinu jako mimořádně cenní svědkové minulosti a nezaměnitelné historické krajinné struktury, kterých je třeba si vážit a chránit je. Stalo se tak na místech, kde tyto kameny nepřekážely vytváření velkých honů orné půdy, zejména uprostřed lesů či podél dnes málo využívaných cest, na horských hřebenech apod. Na některých místech dokonce hranečníky i nadále tvoří souvislé řady, podle nichž by ještě v současnosti bylo možno alespoň částečně určit staré hranice panství (např. zřetelná mnohakilometrová hraniční linie mezi bývalým panstvím řádu německých rytířů a majetkem olomouckého arcibiskupství je dochována na hlavním jesenickém hřebeni).

I nová doba však představuje pro tyto krajinné ozdoby dříve netušené nebezpečí. Smůlou hranečníků je totiž fakt, že jejich tvůrci si na vzhledu svého díla často dali hodně záležet. Ty nejjednodušší z hraničních kamenů bývají opatřeny jen ozdobně vytesaným pořadovým číslem či iniciálou panství (např. HP = Herrschaft Pernstein, tedy Pernštejnské panství). Kameny na významnějších místech - tam, kde docházelo ke styku více hranic nebo na terénních zlomech apod. - však bývaly zdobnější. Často byly opatřeny umným reliéfem zachycujícím erb majitele panství, popř. jinými symboly a také letopočtem. Nejstarší takovéto hranečníky pocházejí z doby po konci třicetileté války, není však vyloučeno, že mnohé nesignované mohou být ještě starší.

A právě takovéto zdobené, většinou pískovcové kameny s letopočtem se v poslední době stávají cílem krádeží. Je o ně údajně velký zájem v zahraničí, nezhrdnou jimi však ani mnozí snobští chalupáři. A tak unikátní historické a krajinné památky (podobně jako např. staré pískovcové kamenné smírčí kříže, tzv. baby), které unikly komunistickému ničení, z krajiny postupně mizí. Mnohdy se pro jejich odlehlost na krádež přijde až po nějaké době. Tak např. v roce 2009 vzbudilo na Svitavsku pobouření zmizení sedmi hranečníků s reliéfy vymezujících starou moravsko-českou hranici.

Pisatel těchto řádků nedávno zjistil krádež druhého ze tří hranečníků vysazených nedaleko myslivny u obce Mokrá na Brněnsku, v místě, kde se stýkaly hranice tří panství - brněnské kapituly sv. Petra, lichtenštejnského dominia a majetku hrabat Belcrediů. Na místě, které si pro své zvláštní kouzlo, jež mu hranečníky dodávaly, kdysi oblíbil moravský spisovatel páter Václav Kosmák (1843-1898) pro psaní svých pověstných fejetonů - tzv. kukátek, v současnosti zůstává již jen jediný (s iniciálami), „sběratelsky“ málo zajímavý. Nejcennější z nich, hranečník petrovské kapituly z roku 1758 s dokonale vyvedeným erbem, zmizel někdy v zimních měsících. Možná byla chyba, že na něj upozorňovala pěkná naučná tabule. Podobných případů bychom ale mohli popsat mnohem více.

Některá osvícená obecní zastupitelstva se snaží cenné hranečníky ze svých katastrů „zachránit“ tím, že je přenesou do intravilánu, a vytvářejí tak jakási malá obecní lapidária. Takováto „ochrana“ však není řešením. Hranečník totiž svoji nezastupitelnou krajinnou a estetickou roli hraje právě a jen na místě, kde byl před staletími vysazen. Nezbývá než doufat, že jich v krajině zůstalo více, než jsou schopni „sběratelé památek“ vykopat a zničit. Naštěstí k mnohým z nich nelze dojet autem a transportovat často půlmetrákové i těžší kameny kilometry lesem či po horských hřebenech si snad i zavilí antikváři rozmyslí…

Václav Štěpánek