VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V přístavu Los Cristianos na ostrově Tenerife panuje klid a mír. Na dotaz, zda je možno zakoupit lístek na loď plující zítra ráno na ostrov El Hierro, odpovídá paní v pokladně souhlasným kývnutím. Chceme i zpáteční, nemá námitek. Počítač zaševelí a tiskárna krátce zahrčí a vyjedou z ní příslušné lístky. Teprve až vyjdeme z přístavu tak si všimnu, že lístek byl vydán na dnešek místo na zítřek. Problém je i v tom, že už v okamžiku vydání lístků byla příslušná loď dvě hodiny na moři. Vracíme se zpět a paní nám vysvětluje, že zítra loď nejede. Přesto ji vydání lístků na loď, která už odplula, nepřipadá nijak divné. Peníze však bez reptání vrátí. Na mysli mně vytanula slova z tištěného průvodce: „Na nejmenší z kanárských ostrovů El Hierro není nijak snadné se dostat“. I tak se nám (tedy mé ženě a mně) to nakonec podařilo, a to letadlem. Proč jsme se tam snažili, u všech všudy, dostat?

Na tomto ostrově byla již v 18. století nalezena endemická veleještěrka Gallotia simonyi, zajímavá tím, že dorůstá až 65 cm délky, a také tím, že dospělci jsou téměř výhradními vegetariány. Tím vlastně obsazují niku tichomořských leguánů. Na počátku dvacátého století začaly ještěrky z ostrova ubývat. Ve čtyřicátých letech dvacátého století byla ještěrka prohlášena za vymřelou vzhledem k tomu, že zaniklo její poslední známé stanoviště na skalisku Rocques de Salmor. Přes velké úsilí se zde nepodařilo najít ani jeden kus. V roce 1974 se však dvěma místním pastevcům podařilo nalézt nejprve typické exkrementy této ještěrky na útesu Fuga de Gorreta a později odchytit i několik exemplářů, o čemž vědeckou obec informovali Bohme a Bing v roce 1975. Díky akci „Zachraňte veleještěrku“ se dnes na tomto útesu vyskytuje populace čítající asi 1 600 exemplářů. A to byl hlavní důvod naší návštěvy.

Ovšem ani setkání se zoologem Miguelem Rodríguezem nebylo úplně jednoduché, ale rozhodně stálo za to. Přímo z letiště jsem se mu pokoušel zavolat. Na pracovišti ale nebyl a nikdo tam neuměl anglicky. Na můj dotaz po „Mr. Rodríguezovi“ se ozýval jen dívčí smích. Děvčatům přišlo asi velmi komické, že někdo chce „Mr. Rodrígueze“ a neumí španělsky. Co dál? Naštěstí na ostrově žije jen asi 8 tisíc obyvatel, a tak se mám podařilo z „hlavní vesnice“ ostrova Valverde chytit stop. Řidič auta, který nás vezl, byl velmi ochotný, a když jsem ze sebe vysoukal španělský výraz pro vysněnou ještěrku „legardo gigante“ a „seňor Rodríguez“, ihned vše pochopil a za chvíli jsme už zastavovali před vstupní branou do Ekomuzea. Ještě i vystoupil a rozchechtaným děvčatům vysvětlil, že nám mají sehnat Rodrígueze, a to hned. Neuplynula ani půlhodina a už jsme si s ním radostně potřásali rukama. Z mojí strany to bylo opravdu velmi radostné, protože chvílemi jsem už přestával věřit, že k setkání dojde. Tak Rodrígueze bychom měli, teď ještě tu ještěrku!

Samotné Ekomuzeum sestává ze skanzenu a odchovny ještěrek. Skanzen je tvořen skutečnými domy místních obyvatel, kteří v nich bydleli snad ještě před 50 lety. Zhlédli jsme odchovnu v podobném tradičním stylu, zčásti přístupnou veřejnosti. Na část návštěvy jsem ale musel mít povolení od místní vlády. Moje první setkání s Gallotií proběhlo v přístupné expozici, když jsem s kolegou Rodriguezem mohl vlézt přímo do voliéry a jednu odchytit. Jsou zde samozřejmě mláďata, ale i ta mají dobrých 35 cm délky a jsou už vybarvená jako dospělci. Tato nádherná zvířata s mohutnou hlavou mají po bocích, výtvarně řečeno, velmi estetické žluté skvrny. Když člověk drží toto zvíře v dlani, připadá si, jako by si tiskl ruku s pravěkem. Je to nádherný pocit. Je jasné, že člověk dokáže vyhubit různé druhy, o tom je možno podumat při prohlížení fotografií vakovlka a tarpana. Pohladit si však živou ještěrku, která už měla parte na stránkách červené knihy, to je něco jiného.

Zajímalo nás i ledacos z historie bádání. Kromě zmíněné veleještěrky se běžně na ostrově vyskytují příbuzné drobné ještěrky Gallotia caesaris, dorůstající velikosti naší ještěrky obecné. Při pátrání po subrecentních fosiliích veleještěrky se přišlo na to, že na ostrově se kdysi vyskytovala ještě jedna vele-veleještěrka Gallotia goliath, která dorůstala až velikosti 120 cm. Je tedy zřejmé, že společný předek všech tří ještěrek, který se na ostrov dostal poměrně nedávno, asi před 100 000 lety, dal vzniknout třem samostatným druhům.

Důležitý byl taky výzkum, který odhalil příčiny úbytku až vyhubení této ještěrky. Bylo to mizení vhodných míst pro rozmnožování, predace ze strany zdivočelých domácích koček a také kompetice o potravu mezi ještěrkami a zde se pasoucími kozami. Také výzkum potravy této ještěrky je zajímavý. Mláďata se živí do značné míry i hmyzem, ale dospělci jsou odkázání na spásání těchto sedmi druhů rostlin: bituminárie modrá (Psoralea bituminosa), hadinec hierrský (Echium hierrense), pryšec tupolistý (Euphorbia obtusifolia), kleinie oleandrolistá (Kleinia neriifolia), šťovík kanárský (Rumex lunaria), levadule (Levadula canariesis) a mořena křovitá (Rubia fruticosa). Ono při chudé flóře ostrova čítající jen několik desítek druhů si stejně nemohou mnoho vybírat.

Výzkum rozmnožovací strategie veleještěrky odhalil, že samice kladou 5-13 vajíček, která se inkubují zhruba 60 dní. Vajíčka ukládají do vyhrabaných dutinek v písku a vstup pečlivě zahrabou. Poté, co se mláďata vylíhnou, musí se velmi rychle vyhrabat na povrch a právě v této fázi dochází k největšímu úhynu, což připomíná líhnutí mořských želv. Na těchto znalostech byla založena strategie umělého odchovu. Březím samicím byly nabídnuty krabice naplněné pískem a poté, co se tam vykladly, byla celá snůška umístěna do inkubátoru. Za kontrolovaných podmínek (teploty a vlhkosti) se podařilo stáhnout mortalitu pod jedno procento a tak získat za pár let několik tisíc mláďat. Bohužel však ani dobře vybavená odchovna neunikla malé katastrofě. Po vydatných lijácích se v roce 1997 na odchovnu navalila obří hromada štěrku, která v několika minutách zabila tisíce odchovaných mladých ještěrek. Správa ostrova pak usoudila, že bude lépe větší část odchovny odstěhovat na bezpečnější místo, které je kromě toho drženo v tajnosti, a tak je chráněno i proti případným zlodějům. Tak, jak se stala ještěrka postupně celebritou, stoupal zájem o její znovuvysazení. A tak reintrodukce na skalisko Rocques de Salmor byla provedena za vysokého zájmu médií a za účasti španělského korunního prince Filipa. Dnes už je k dispozici dostatek odchovaných ještěrek, aby správa ostrova mohla přistoupit k výsadkům i na další připravovaná místa.

Historie „vyhubení“ a znovuobjevení veleještěrky zní jako ochranářská pohádka a k tomu dojmu přispívají i pohádkové scenerie samotného ostrova El Hierro. Přesto je to pravda pravdoucí. A tak můžeme zakončit parafrází pohádkové věty: „A pokud nevymřely, žijí tam dodnes.“