VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Thomas Schauer: Svět rostlin. Překlad Miroslav Volf, odborná spolupráce Václav Větvička, ilustrace Claus Casparini. Rebo, Čestlice 2013. 496 s.

Na knižním trhu se objevilo již čtvrté (a letos i páté - pozn. red.) vydání Světa rostlin Thomase Schauera. Reedice takových děl se recenzují zřídka, a pokud se tak stane, recenzenty jsou příslušní odborníci. Protože nejsem botanik, nové vydání Schauerova spisu připomenu po svém: zastavením u názvů některých rostlin.

Nuže, mnohé z nich jsou běžnými českými slovy, jiné však vypadají cizokrajně jako třeba asfodel, kalypso či halimione (tyto rostliny u nás ostatně vesměs nerostou). Většinou je tvoří dvě slova, občas i tři - viz rdesno hadí kořen, oměj vlčí mor nebo hadí mord nachový. Tyto tříčlenné názvy často působí tajemně, ba až magicky, což platí též o pojmenováních tvořených dvěma substantivy.

Patří k nim například lnice květel, kokrhel luštinec, buřina srdečník, krvavec toten, marulka klinopád, ožanka kalamandra a švihlík krutiklas, jakož i hlístník hnízdák, ostropes trubil, svízel povázka, pcháč oset, úročník bolhoj. Tato tajuplná sousloví fascinovala mimo jiné - jak nedávno připomněl Ludvík Vaculík v Lidových novinách - Jaroslava Seiferta, který o nich píše ve své vzpomínkové knize Všecky krásy světa.

Jsou-li tyto názvy jedinečné, jiné naopak představují slova, jež mají také další významy: chudina, jazýček, hořčík, medvědice, pamětník, rosička, solnička, štětka, jehlice, hruštička, posed. Pozoruhodné jsou rovněž názvy spojující rostliny s různými živými tvory (česnek medvědí, ječmen myší, sítina žabí, kostřava ovčí, šanta kočičí) či obsahující pojmenování částí jejich těl (ježatka kuří noha, kandík psí zub, kozí brada luční, myší ocásek nejmenší, jitrocel vraní nožka).

Leč zkrátka nepřicházejí ani lidé, zvláště ženy. A tak vedle barborky obecné existují rostliny, jejichž názvy asociují některé ženské typy (nadmutice bobulnatá, řimbaba obecná, smilka tuhá, rozchodnice růžová, pipla osmahlá) nebo vlastnosti (netýkavka nedůtklivá). Mají dosti hanlivá zabarvení, což vyvažuje řada něžných zdrobnělin: ďáblík, orlíček, hlavinka, pomněnečka, kopíčko.

A co říkají rozličné přívlastky? Určují barvy květů rostlin (dymnivka žlutá, okrotice červená, hlaváč fialový, lomikámen oranžový, blín černý), jejich tvary (bradáček vejčitý, lakušník okrouhlý) a místa výskytu (čertkus luční, děhel lesní, kozlíček polní), ale i dobu, kdy rostou (hlaváček jarní, ocún jesenní, talovín zimní). Někdy také stvrzují jejich vzhled - viz ostřice ostrá, šedivka šedivá a temnohlávek černý. Mimoto jim připisují vlastnosti, které mají spíše lidé: mám na mysli názvy hnědenec zvrhlý, mák pochybný, silenka nadmutá či rulík zlomocný. Tož vzhůru do světa rostlin!

Jiří Poláček