VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když jsem se kdysi začínal nořit do představ o prehistorických cestách lidí, přišlo mi jako samozřejmé, že první příchozí do pusté krajiny se museli držet jediné možnosti, jak postupovat vpřed. Pouze břehy vodních toků byly bez hustého pralesního stromoví. Ještě dnes tahle volba platí pro odlehlé kraje Sibiře, v tundře umožňuje spojení na desítky kilometrů od jedné osady k druhé. Tak to zažila a mně popisovala brněnská botanička Vlasta Jankovská. Hydrografická síť byla základní skutečností členící krajinu a umožňující její průchod.

Nejstarší stezky

Člověk se v původní přírodní krajině zabydlel a po desetitisíciletí pro svou obživu lovil zvěř a vyhledával různé rostlinné zdroje potravy. Kromě toho si už tenkrát vyhledával úštěpky hornin. Nálezy stejnorodých úlomků umožnily geologovi Alexandru Binsteinerovi odhalit jednu z nejstarších stezek na našem území. Už v neolitu vedla od bavorského Řezna průsmykem u obce Cham, okolo Domažlic, dál k Plzni a Praze.

Teprve před sedmi šesti tisíci lety lidé začali na příhodných místech podél vodních toků a nedaleko od stezky zřizovat políčka. Během dlouhých staletí tak postupně vznikla zemědělská krajina. Po tisíciletí žili první zemědělci v malých nadmořských výškách, kde klima bylo příznivé a půdní podmínky vyhovovaly novému lidskému konání. V těch časech se kontakty lidí znásobily, jednak v důsledku nárůstu počtu obyvatel, jednak při hledání potřebných materiálů. Staré stezky se při opakovaných krocích zvýrazňovaly. Už koncem mladší doby kamenné si lidé na vybraných místech v okolí stezek budovali sociokultovní okrouhlé objekty zvané rondely. Prvý z nich už před desetiletími odhalil brněnský archeolog Vladimír Podborský. Jen přechodně člověk osídloval výše položená místa. Při dálkových cestách si všímal svého okolí a zaznamenával výskyt ložisek různých hornin. Při snaze o těžbu objevených nerostných surovin se mohly skupiny „těžařů“ usadit i na místech pro zemědělství méně vhodných.

Rozvoj osídlení

Definitivní postup člověka z nízkých poloh do výše ležících svažitých míst v naší krajině nastal až nedávno, zhruba před tisíci lety. To už měl bohaté znalosti o zdomestikování mnoha druhů rostlin a zvířat. Na konci 10. století našeho letopočtu počet lidí začal neúměrně vzrůstat a mladé generace se zajímaly o dosud neosídlená území. Jejich příslušníci se pouštěli podél říček a potoků do vyšších poloh a při tom hustém procházení po stejných trasách dali vznikat lokálním stezkám. Aby získali půdu pro svá pole, lesy žďářili (vypalovali) hlavně v rovinatých polohách. Osady dostávaly názvy Žďár, Zhoř, Poruba, Polom, Zárubek. Obyvatelé se na nových polích museli podřizovat jiné plodnosti půdy a chladnějšímu podnebí. V tom čase neobyčejného rozšíření plochy obydlené krajiny dosáhla hustota starých stezek na našem území vrcholu.

Města na křižovatkách

Vypálené lesní polohy časem ztratily i počáteční nevalnou úrodnost a přestaly se hodit pro zemědělskou činnost, navíc došlo k výraznému zhoršení klimatických podmínek. Lidé museli pole a osady opouštět. Po zániku desítek sídel zanikaly i lokální stezky. Souběžně a po vzoru jiných krajin Evropy se od 13. století jako důsledek změněného života zemědělce i u nás zakládala města. Jestliže doposavad si každá rodina vše zajišťovala sama od potravy přes výstavbu obydlí po výrobu ošacení, nyní došlo ke specializaci výroby ze dřeva, kostí, kožených surovin, textilních látek a železných materiálů. Řemeslníci se zaměřovali na nejpotřebnější, nejžádanější zboží se snadnou směnou a později prodejem. Budováním měst, koncentrujících řemeslníky všeho druhu, se proměňovala i síť stezek. Z jedné dálkové stezky, u níž bylo město postaveno, a dalších podružných tras vedoucích z města na vše strany se postupně vyvíjely cesty stejného významu.

Městská prostranství se podřizovala síti stezek především v tom smyslu, že středem města se obvykle stala křižovatka ať dálkových stezek, nebo jen dálkové a regionální trasy. Tak vzniklo náměstí, na němž většinou stál symbol moci světské - tvrz a na druhé straně křižovatky či náměstí symbol moci duchovní - kostel. Ten byl obdarováván přírodními symboly - dlouho rostoucími stromy, jako jsou lípy. Trasa dálkové stezky byla někdy značena alejí stromů - především v baroku s vrcholem v druhé půli 18. století.

Dva typy kulturní krajiny

Úsilím člověka přeměnit osídlené území podle svých představ vznikla kulturní krajina, jejíž trvání překročilo deset tisíc let. Nejprve se v nížinných územích rozvíjela kulturní krajina prvého typu. Za tisíciletého působení člověka se srovnaly i drobné výškové rozdíly zdejšího území a na četných místech se dají tušit dávné základy zaniklých stavení. V později osídlených kopcích (nejdříve od 11. století) se příkré svahy a skalnaté polohy uchovaly v málo změněném přírodním stavu. Za méně než tisíc let lidského vlivu se vzhled krajiny nemohl změnit tak výrazně jako v předešlém případě. Vznikla kulturní krajina druhého typu.

Narovnávání komunikací

Mnohem výraznější vlivy se v krajině projevovaly od konce 18. století. Poprvé v historii se cesty nestavěly po trasách, které sledovaly vrstevnice, a byly proto plny zatáček. Císařské silnice vyměřené podle pravítka šly rovně kopec nekopec a narušovaly trasy starých stezek. Ve městech se podél císařské silnice budovaly čtvrti s pravoúhlým systémem ulic.

Když v 19. století nastoupila železnice, její trati se vedly v rovině, zavážely se prolákliny a odstraňovaly vyvýšeniny na trase. Tisícileté komunikace vzaly za své. Ojedinělé zbytky lze nalézt zarostlé v lesních krajích nebo neviditelné při vodních tocích. Jinde se dají pouze tušit pod moderní silnicí nebo v poli, kde osamoceně stojí kaplička či boží muka.

Symboly v krajině

Od samého vzniku prvé řídké sítě starých stezek se staly komunikace základním činitelem ve spojení lidí. Protože obyvatelé širého kraje se na cestách nejen potkávali, ale vyměňovali si znalosti a zkušenosti, stala se síť stezek prvou informační sítí člověka předcházející o desetitisíce let naše elektronické technologie.

Lidé zprvu považovali celou krajinu za posvátnou - kopce a jejich vrcholy, lesy či jednotlivé stromy, řeky nebo pramen a nepochybně staré stezky a především jejich křižovatky. Vládnoucí polyteismus to podporoval. Později se pro zdůraznění některých objektů, ale i tras stezek vyvinuly ochranné znaky či znamení. Zkřížené kmeny, zasazený strom či stromy, hromádka kamení, blok skály, vysoká tyč. Posledním starobylým pozůstatkem z těch dávných dob, dodnes funkčním, je používání tyčí na horách pro značení lyžařských tras.

Až v době mohutného rozšiřování osídleného území (od 10. století) a monoteistického křesťanství došlo k desakralizaci krajiny. Posvátnými se stávaly pouze objekty vytvořené rukou člověka. Křížky, kapličky, kostely, později boží muka, obrázky a sochy svatých se staly uctívanými na úkor přírodních objektů, klanět se křižovatkám bylo zakázáno. K vrcholu desakralizace došlo v moderní době, kdy zanikla síť stezek a na nových silnicích a dálnicích se rozvinul automobilismus řízený dopravními značkami, které nahradily stará znamení určená pěším, jezdcům a povozníkům. Dopravní značky nyní slouží a někdy i neslouží bez jakékoliv úcty cestujících. Je to skutečnost volající po transformaci myšlení bytostí na cestách.

21. století si přímo říká také o jiný vztah k přírodě, než jakým se honosí soudobý Homo sapiens. Uctivý pohled na přírodní bytí, na existenci živých organismů a jejich sepětí s anorganickým světem hornin by měl být návratem k dávnému vnímání Země. Vcítění se do posvátného chápání přírody by se mělo vrátit do života člověka.

Ing. Radan Květ, CSc., (1928) - emeritní vedoucí vědecký pracovník bývalého Geografického ústavu ČSAV, zabývá se hydrogeochemií, historickou geologií a geografií. Letos vyšel jeho Atlas starých stezek a cest na území České republiky, Kvet.R(zavináč)seznam.cz