VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Přiznávám se váženým čtenářům bez mučení, že následující řádky nejsou reakcí na letošní dění a události, napsal jsem je ve zlosti před Vánoci, nevím už kterými, kdy už se nedalo vydržet předvánoční běsnění a na někoho v Praze dokonce vánoční strom spadl. A teď jsem si na to všechno vzpomněl v souvislosti s tím, že město Havlíčkův Brod schválilo dar městu Brille v Holandsku a tím darem je zase vánoční strom, takže zase - hurá se stromem do Holandska - no comment. Kromě toho je tu předvánoční běsnění znovu a zase o nějaký den dříve.

Nejdřív jsem se ve večerníku České televize dozvěděl, že úhořům hrozí vyhynutí. Zamrazilo mě při té zprávě, protože si pamatuji, že s nastávajícím létem, o prázdninách jsme s klukama chodili právě na ně. Byly to vzrušující chvíle sedět u prutu a čekat na záběr. Většinou se úhoř poznal podle toho, jak tahal za vlasec, bylo to, jako když proud uchopil návnadu, tedy žížalu, a policajt, tedy čihač, se postupně přibližoval k prutu. Zásek a…, někdy nic, někdy tkanička a někdy pořádný had, tak jsme jim říkali. Na úhořích jsem už dlouho nebyl, a tak nemohu posoudit, jestli jich ubývá, nebo si to jenom někdo myslí. Říkali (v televizi), že nejvíc jich mají na svědomí vodní elektrárny a rybáři (ne ti co chytají na prut, ale ti se sítěmi). Jejich maso je delikatesní, to mohu potvrdit, ne z restaurace, ale z domácí kuchyně.

Potom další zpráva. Smrk, který má stát na Staroměstském náměstí, se nepovedlo porazit. Zbystřil jsem a čekal, kdo tomu zabránil. Typoval jsem ultrazelené ochránce, jako že ho třeba obstoupili a nenechali na něj sáhnout. Už jsem jim v duchu fandil, konečně někdo ukáže prstem na zpupnost zvrhlých chtíčů mít nej, nej, nej. Když už musí bratři stromy padat za oběť nevkusnému předvánočnímu strakapoudování, proč nevyužít ty, které jsou určeny ke kácení přímo v městech. Lidé, kteří si stromy nejprve vysadí metr od domu, se jednoho dne probudí a hle, strom u vchodu nadzvedává základy, pryč s ním. Je to jako se psy, pořídit si ho, pomuchlovat se s ním, zavřít ho do panelákové králíkárny, a když vyroste, vari vari z mého prahu. Takových případů se stromy a psy je každoročně přehršel. Proč si tedy Pražáci během roku nevyhlédnou takového odsouzence na území svého města? Kolik je v zemi měst? Kolik asi padne vzrostlých stromů? Malé nepočítám, ty se za tím účelem komerčně vyrábí.

Zjihlý správce parku Krkonošského dojemně třepe větvičkou mohutnému smrku, loučí se s ním, aby to bylo vidět na kameru. Hrome, kolik tenhle člověk už pokutoval skejťáků, kteří jak je často servírováno médiím, ničí porosty jízdou mimo sjezdovky? Zvedl se mi žaludek.

Ale kdo tedy zabránil tomu, že strom nebyl pokácen? Byla to závada na jeřábu. Já však vím, že to byl Ježíšek, protože už se na ty naše mega, hyper a makro vánoce nemůže dívat. Povede se mu to i příště?

Stanislav Hausvater (1962) se považuje za básníka a sedláka, žije na Vysočině nedaleko Havlíčkova Brodu.
 

Omluva

V každém časopise občas dojde k určitým zkratům, které, ač dobře míněny, nakonec způsobí pravý opak. Autor článku Díky Ježíšku, že jsi zařídil, aby nepokáceli ten strom, uveřejněného v č. 4/2014 na třetí straně obálky, brojí mj. zcela oprávněně proti každoročnímu „vysazování“ vánočních stromů na náměstích měst (a činí v souvislosti s tím i zajímavé návrhy). Nicméně, jakkoli v úvodu píše, že článek není reakcí na aktuální události, dopouští se v předposledním odstavci tvrzení, které poukazem na Správu Krkonošského národního parku, resp. jejího ředitele, přímo navozuje, jakoby vánoční strom pro Prahu pocházel z území národního parku, což není pravda. Také srovnání s „pokutovanými skejťáky“ v národním parku pokulhává. Sobeckou bezohlednost některých z nich (tím ovšem také neodsuzujeme šmahem všechny vyznavače jízdy na skateboardu), kteří v honbě za adrenalinem a mimořádnými zážitky brázdí bez skrupulí po svazích první zóny národního parku (a to nejen v Krkonoších), jistě nemůže být zlehčována, byť nadneseným srovnáním s kácením vánočních stromů. Redakce proto cítí jako svoji povinnost se za tato tvrzení jak Správě Krkonošského národního parku, tak čtenářům omluvit.

VŠ 

(Omluva bude otištěna v č. 1/2015.)