Vstup pro předplatitele: |
bylo
příliš mnoho kamení
na zemi
a země porodila stromy
bylo
příliš mnoho dřeva
mezi nebem a zemí
a země
porodila člověka
a člověk
vzal sekeru
(Jan Tluka)
V únoru zemřela básnířka a historička umění Věra Jirousová, milovnice květin a zvířat.
Přestože byla Věra rozená Pražačka a vzděláním na střední průmyslové škole elektrotechnické byla předurčena do světa městského, nestalo se tak. Nakonec život zasvětila věcem technice veskrze vzdáleným a důležitý čas prožila v symbióze s přírodou. Dokud byla v Praze, chovala doma volavku purpurovou, kterou kdesi našla zraněnou. Pravidelně opouštěla město, cestovala na Šumavu a jindy až do jižní Itálie, k divokému moři. Krajinu Věra vnímala jako prostor odrážející obecnější princip fungování světa. Citlivě naslouchala měsíčnímu cyklu i erupcím na Slunci. Často tvrdila, že od umění si člověk může odpočinout jedině odchodem do lesa. Takový oddech považovala za zcela zásadní k očištění duše.
„První podzimní vítr mě přenesl po horkém létu nakrátko do tropické laguny. Ve snu ležím v mělké vodě při břehu a chytám do dlaně mořské vlnky. Jsem tu tak odedávna, nahá a zastíněná korunou vysoké palmy, že si už nepamatuji, jestli mám někde poblíž odložené šaty. V pravé poledne pod vysokým azurovým nebem všechno sálá a vyzařuje žhavé jižní barvy.“
(Krajina před bouří)
Jaký měla Věra vztah k přírodě je znát z jejích textů o výtvarném umění, z básní i uměleckých akcí, jichž se účastnila. Přátelila se s Bohuslavem Reynkem, citlivým básníkem a grafikem, jehož výtvarné dílo objevila pro odbornou veřejnost, a s nímž sdílela lásku k přírodě a ke zvířatům. Je to důležité i v jejích vlastních básních. Na výlety chodila s přáteli z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu nebo se účastnila uměleckého projektu Zorky Ságlové Házení míčů do rybníku Bořín v Průhonicích.
Zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech Věra bydlela v Praze, léta osmdesátá zčásti prožila v Kostelním Vydří, jihočeské vesnici nedaleko Dačic. Zde se do značné míry vzdala přímého kontaktu s aktuálním výtvarným děním a plně se věnovala každodenním starostem spojeným s bydlením na vesnici. Chovala krávu a mléko, které nespotřebovala, odváděla do místního JZD. Později pyšně vzpomínala, jak výborné mléko její kráva měla, tučnější a lepší než mléko všech družstevních krav dohromady.
Tématu přírody se Věra věnovala také jako kurátorka několika výstav. Na počátku devadesátých let uspořádala výstavu malířky Olgy Karlíkové a jejích přátel nazvanou Zemi, věnovala se jí i ve své poslední velké výstavě TAO nazvané podle filozofického spisu Tao-te-ťing. Zde vystavila obrazy, fotografie a videa, jež spojoval vztah k přírodě, kterou vlastní existencí a pohybem přetváříme a zároveň jsme jí přetvářeni.
Z její očistné síly Věra čerpala podporu pro uvažování o výtvarném umění a také obráceně, svět svým způsobem vnímala skrze umění. Tento obvykle protichůdný vztah, který často zmiňovala, se tak ve výsledku u ní stává spíše vztahem symbiotickým, kde vše dohromady vytváří harmonický celek. Svou křehkou postavou a pevným charakterem byla Věra odrazem přírody. Zranitelná, ale pevná, ohrožovaná svým okolím a zároveň jej silně utvářející.
Věra Jirousová na konci šedesátých let vystudovala dějiny umění na pražské Univerzitě Karlově. Krátce pracovala v časopisu Výtvarné umění a v Ústavu dějin umění ČSAV. Když na konci sedmdesátých let podepsala Chartu 77, stala se intenzivně sledovanou osobou. V devadesátých letech postupně pracovala pro Národní galerii a Ministerstvo kultury. Psala do časopisů Lidové noviny, Ateliér a do obnoveného Výtvarného umění. Poslední rok spojila s internetovým Deníkem Referendum, kde vedla výtvarnou rubriku. V roce 1995 jí vyšla sbírka básní Co je tu, co tu není a v roce 1998 povídky Krajina před bouří.
Johana Lomová - historička umění, doktorandka na VŠUP, redaktorka Deníku Referendum www.denikreferendum.cz, johalom(zavináč)gmail.com