VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Krajina je nejcitlivějším a na první pohled viditelným indikátorem vztahu společnosti k životnímu prostředí. Území, jež obýváme, po staletí zvelebovaly generace našich předků a vytvořily tak jeho historickou strukturu, nezaměnitelnou s jinými oblastmi. Neuváženými zásahy do jejích křehkých systémů se však podařilo během několika desetiletí změnit funkce i vzhled celých krajů, a to bohužel většinou v jejich neprospěch. Vynikajícím uměleckým dokumentem tohoto stavu byl na letošním Ekofilmu v Porubě film Historické štruktúry krajiny režiséra Jána Opartyho a odborného poradce RNDr. Mikuláše Huby, CSc., který získal hlavní cenu v kategorii Životní prostředí lidských sídel. Toto dílo, zachycující změny historických krajinných struktur Slovenska, by však mohlo být do značné míry zobecněno pro poměry celé ČSSR.

Ze zemědělské krajiny, přestože tvoří nejvýznamnější historickou strukturu naší země, se totiž postupně vytrácejí její základní atributy. Políčka, pastviny, louky, meze, terasy byly zničeny i tam, kde jejich rozorání nepřineslo žádný užitek. Mnohé z takto upravených ploch dnes dokonce přešly mezi trvale neobdělávané půdy. Mělo by být v zájmu všech, aby poslední zbytky původního stavu zemědělské krajiny, dochované dnes zejména v horských oblastech kopaničářského osídlení, zůstaly trvale zachovány. Příklad sousedního Bavorska, kde jsou zemědělci stimulováni státní subvencí (za 20 let činila tato subvence 20 miliard marek) k tomu, aby udržovali tradičními postupy krajinu v původním stavu a zachovali tak její původní členitou mozaiku, by mohl být v tomto směru příkladem i pro naše kompetentní orgány.

Neregulovanou zástavbou bylo u nás znehodnoceno charakteristické vesnické osídlení. Dříve malebné české, moravské i slovenské vesnice jsou dnes do značné míry unifikovány nevkusnou individuální výstavbou. Pro záchranu projevů lidového stavitelství u nás nestačí několik, byť dobře udržovaných skansenů. Naše úcta musí patřit těm, kteří citlivě upravili staré objekty tak, aby mohly dále sloužit životu moderního 
člověka.

Stále houfněji opouštěné objekty, které tvořily osídlení kopanic, pasek a lazů, jsou dnes sice již zčásti rekreačně využívány a z velké části, v souladu s tradičními postupy i restaurovány, stále však ještě velké množství takovýchto opuštěných a poloopuštěných objektů chátrá a postupně se rozpadá. Naše krajina tak ztrácí jednu ze svých nejzajímavějších a nejkrásnějších struktur.

Nedoceněny ovšem stále zůstávají i další tradiční prvky kulturní krajiny - drobné sakrální stavby (boží muka, kříže, kapličky, zvonice, křížové cesty), staré vesnické hřbitovy, nejrůznější památky technického umu našich předků (mlýny, náhony, hamry, lesní železnice atd.).

Stojíme před zánikem ryzího projevu jedné kultury, kultury našich předků. Je naší historickou povinností uchovat a rozvíjet její odkaz! Je to v zájmu naší budoucnosti a spolurozhoduje to ve značné míře i o tom, budeme-li i nadále tvořit jisté identické etnické společenství, či jen soubor jednotlivců bez společného historicko-kulturního pojiva.