VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

údolí / dovnitř země
vytváří krajinu / bažinaté údolí, tím, že je
neobyvatelné
zachovává původní vztahy
fungujícího povrchu
otevřeného člověku svým tajemstvím
sídlo oheň / nad hlavou měsíc
pod nohama tráva a voda / s hvězdami
mizí protiklad nahoře dole
průniky, posouvání jednoho motivu-kamene,
vztahy tvarů v ploše - změny polohy
v přírodě
jde mi o konkrétnost, ne o iluzi / pojetí
času?! - promyslet
hlad po absolutním, žízeň po bezpodmínečném,
touha po nekonečném
a po směřování k celosti
23. 7. 1988

podobné
nikoliv stromečkovitá struktura, ale můžeš
z jakéhokoli obrazu, z jakéhokoli jeho
detailu přejít do jakéhokoli jiného
prostoru a z něj opět vplout do jiného
vrstvami zvuků, vůní, nejasného tušení,
u mne tak rozplývavého s ostrými detaily,
jež však brzy opět mizí a opět se k nim
po zapomnění vracím odjinud
můžeš traverzovat policemi knihoven
a spouštět se lehce do bezedných kroků,
kdy prsty jsou jeskyněmi a tvé myšlenky
se vznášejí čajovými lístky v misce bílého
moře
červenavě zelenými výhonky kamenů
mohu se přepouštět do jasných ebenů
oblak, přesných jak krystaly ulit, jejichž
stěny jsou prostupné letu
žebry vzducholodi
vidím, chloupek okvětního plátku, na
hmyz, ptáky, vodu, vítr a déšť kolem,
všude kolem sebe
hvězdy i země pode mnou
modrožlutý dotek
purpurová zeleň chvíle
ve zvířených kuželech očí všeho prachu
na tomto stole

obraz světa? spíše jeho chuť mými ústy
cesty propojené jako stříbrná vlákna
plísně kolem těla, spícího v klenbě černé
duhy
23. 11. 1997

ze mně zelení stráň dole tušené
šumění vody
viděno výřezem okna převorova
víno kroužené objemem sudů je odrazem
jemného šumění vody řeky někde mezi
trsy trav
schody
schody
spirály vod
neviditelně uvnitř těl
dříve snad víno
z těchto strání
a nebo jenom vítr v údolí od šumavy
proudící
kámen,
kameny
sypká stráň

javor na ostrohu v mírném podvečerním
vánku
malý vodopád
pro dítě jen zdánlivě
bahno
vzpomínka na šlépěje

balvany
těla proniklá vegetací
cesta k vod
musí být voda vždy dole?
nevím co tam je
snad dno
snad rybí nebe
myslí na bohuslava balbína?
když jsme loni vykáceli stráně
vegetace promlouvala světlem
jiskry hovořily s hvězdami

a my jsme se jen dívali
je to správné?
pouze se dívat?

hořící trsy suché vegetace - to jsme my

dobře
pojďme dolů
a naslouchejme slavíkům ve vodopádech
představ
i když řeka je nabízí tak snadně
Zelený muž, 20. 6. 2001

slovní skořepiny barev
1. 4. 1998

otevřít se hlubokému pohledu kamenů,
skal, roklí a oknům trhlin, jež v nás
vyvolávají vzpomínky mající tvary koní
pádících zlatem v azuru travin noci.
prohlédnout mnohočetnýma očima
vláken kořenů rostoucích, jak všude
kolem nás, my červové hliněných nebes,
bílá je na povrchu slunce a nebo žhne
v útrobách, v pažích a kloubech vzlínání
solí, když déšť svlažuje slunce, aby líbalo
má kusadla? být vánkem neznamená
zírat, naše drápy dovedou hníst podivuhodné
zvuky a šumí hluboko jiskřením
hvězdného prachu nekonečné váhy
a lehkosti. míza jiter a vůně toho a teď.
kameny si pro nás přijdou a možná se
jim budeme i líbit a uhnízdí se v naší
míze a nebo nás vyplaví noc a budeme
pádit, podobní stříbrné hřívě hluboko do
světla. čidla vytáhneme do ulit a pohyby
nás prostoupí s prvním začenicháním.
údolí mostů, co to pak bude v krustách

kmitajících duh? ohnutými stébly tiše
žhneme sametovou černí zemních oblak,
táhnoucích prameny tam dolů, k lidem.
je možné nabídnout se jak tůň
skeletem nervatury listů
neklást si otázky ale chodit ve stopách
my údolí
Zlatý kůň, 4. 12. 1998

kouřící tělo do tmy
13. 2. 1999

pohled větve
30. 7. 2001

záda travou
31. 1. 2002

popis cesty z pohledu psa chybí
25. 5. 2002

zeleným tělem zářím
24. 6. 2002

duha lesa
2. 2. 2003

raším plameny
bleskem
vodou
petrklíči tmou
travou černou
30. 4. 2003

kalně fialová žluť
22. 5. 2003

na mých očích si pochutnávají vlci
31. 8. 2004

pět světel na těle
28. 6. 2006

jako křišťál se
měníme
5. 3. 2007

má ruka
tvárná jak krajina
15. 3. 2007

smích může být
ale musí to být kosmický smích
31. 7. 2007

světlo olizuje do noci
žár
žluť
bílá
tělem kůží pronikám
a travou
hnědě následuj
buď kouřem
tak jemným
že ve zvonech jsi kameny
tak
plynoucí
pohyby rukou ve větru
v kopcích
údolích
pramenech
a
začátkem i koncem
jako
modří keř
a
vzhůru
čekej noc
a
zvuky hněť
jak kráčíš spirálou
a kroužíš
do suché i zelené trávy
čistotou
černi
v perlách
nového života
1. 5. 2011

večer
se mé oči mění v korály
22. 4. 2012

Miloš Šejn narozen 1947 v Jablonci nad Nisou, absolvoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 1975 (výtvarná výchova - doc. Zdeněk Sýkora, dějiny umění a estetika - prof. Petr Wittlich, doc. Miloš Jůzl). Roku 1976 doktorát filozofie, 1991 jmenován profesorem malířství. V letech 1990-2011 působil jako vedoucí pedagog intermediálního ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze a jako hostující pedagog na Akademiích v Aix-en-Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Reykjavíku, Stuttgartu a Vídni.

Pracuje v oblastech vizuálního umění, performance, zabývá se problematikou vizuálního vnímání a organizuje workshopy, jako je Bohemiae Rosa. Jeho umělecký koncept byl formován od mládí, kdy vykonal množství cest divočinou jako reflexe vnitřní potřeby přiblížit se tajemství přírody a sledování zázračnosti, k níž zde dochází. Od počátku šedesátých let dvacátého století během putování fotografoval, kreslil, sbíral a popisoval svá pozorování přírody. V současnosti se zaměřuje na okamžité kreativní možnosti vycházející ze vztahů historické humanizované krajiny a celistvé přírody. Vědomě laboruje oblastmi expresivního jazyka mezi textem, výtvarnou stopou, tělovým pohybem, hlasem a expanzí do prostoru.