VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V roce 2009 přijal Evropský parlament rezoluci o Evropské divočině (Wilderness in Europe), ve které jsou vyzdviženy ekonomické, kulturní a environmentální přínosy divočiny pro společnost. Co to vlastně ale ta divočina je? No, s tím si Evropský parlament nevěděl tak úplně rady a požádal Evropskou komisi o její jasnou a relevantní definici.

Ale definovat divočinu v Evropě není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Jednodušší to měli Američané, kteří při kolonizaci kontinentu viděli docela jasný rozdíl mezi „civilizovanou“, to jest osadníky zabranou krajinou a okolním zbytkem, který nazvali „wilderness“ (divočina). Proto také americký zákon o ochraně divočiny (US Wilderness Act) určuje divočinu jako rozsáhlou oblast bez lidského osídlení nebo znatelného lidského vlivu. Taková území bychom v Evropě našli snad pouze ve Skandinávii nebo na Islandu, a tak je třeba koncept divočiny poněkud upravit. Definice divočiny v Evropě proto vypadá takto: „Divočina je oblast ovládaná přírodními procesy. Sestává z původních biotopů a druhů a je dostatečně velká pro efektivní, ekologické fungování přírodních procesů. Území divočiny je téměř či úplně nedotčeno, není narušováno lidskou činností, není osídleno, je bez infrastruktury a nenese známky očividného narušení. Území divočiny by měla být pod dohledem a chráněna tak, aby se zachoval jejich přirozený stav.“ (A Working Definition of European Wilderness and Wild Areas 25/10/2012)

Mezinárodně uznávaná Unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN) zahrnuje divočinu do chráněných území kategorie I a dává v nich možnost lidských zásahů pouze pro zachování přírodních podmínek. Toho využívají například ve Švýcarském národním parku, kde přemnožená stáda jelenů likvidují alpskou květenu, a je proto dovoleno je střílet. Žádné jiné zásahy nejsou v tomto parku povoleny, takže i požár způsobený bleskem hasili Švýcaři až na hranicích parku.

Švýcarský národní park je však ve středoevropském kontextu výjimkou, protože je zařazen do kategorie I, zatímco většina ostatních národních parků paří do kategorie II. V těchto územích se projevuje neoddiskutovatelný vliv minulé činnosti člověka, který mnohde přetrvává ve formě nepůvodních druhů. Proto naše národní parky bojují proti zavlečeným dřevinám, jakými jsou akát (Podyjí) nebo vejmutovka (České Švýcarsko). Náš nejstarší národní park Krkonoše zase zápasí s masivní zástavbou a přetlakem návštěvnosti. Největší národní park v ČR - Šumava - byl paradoxně díky železné oponě od cizorodých elementů i drastické rekreace relativně uchráněn. Tvrdilo se, že do šumavského parku byly masově vneseny nepůvodní smrky z Alp, ale tyto informace byly nově vyvráceny genetickými analýzami, které prokázaly méně než pět procent nepůvodních smrků. Potíž je v tom, že značná část území je zamořena smrkem, který je sice ze Šumavy, ale byl vysazen tam, kde být vůbec neměl. Pouze v centrální části Šumavy jsou přirozené horské smrčiny, které splňují definici divočiny a měly by být ponechány vlastnímu vývoji, ať se nám ten vývoj líbí, nebo ne. Bohužel proti tomu se objevil (dle mého názoru uměle vyvolaný) odpor.

K čemu nám může být dobré pozorovat přírodu, která se nerušeně a bez zásahů člověka vyvíjí? Především se můžeme hodně dozvědět. Ve střední Evropě, kde má člověk většinu ekosystémů pod kontrolou, anebo je alespoň velmi silně ovlivňuje, chybí jakýkoliv etalon člověkem neovlivňované přírody. Ano, můžeme spekulovat o tom, že neovlivňovaná příroda neexistuje, že z krajiny vymizeli pratuři a zubři a jen pomalu se sem vracejí rysové, vlci a medvědi. Ale pořád je tady možnost nechat podstatnou část tohoto území bez zásahu. Druhý důvod ponechání divočiny je její přímý vliv na člověka. Peter Singer ve své publikaci o etice říká: „Divoká příroda je pro mnohé lidi zdrojem těch nejintenzivnějších pocitů, které zažíváme při prožívání něčeho krásného. I lidé, kteří nejsou nábožensky založení, označují podobné zážitky za duchovní.“ Třetím důvodem je i fakt, že přínosy z turistiky (jak ukázala zahraniční studie přímo na příkladu Šumavy) převyšují příjmy, které by přinesl prodej dřeva vykáceného v národním parku.

Sečteno: divočinu potřebujeme a její podpora se nám vyplatí.

Mojmír Vlašín