VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

I když byla existence starých stromů chápána od nepaměti jako výraz kultury a historického dědictví daného národa, teprve v posledních letech začíná významnějším způsobem postupovat i snaha o pochopení jejich specifik a aplikaci těchto poznatků do technologií používaných při jejich ošetřování. Je paradoxem, že ještě v nedávné minulosti byly ty nejstarší a nejhodnotnější stromy významně poškozovány s dobrou snahou jim pomoci. Důvodů je několik. Mezi hlavní patří: 

• nedostatečné pochopení specifik věkové kategorie „starý strom“,
• bezmyšlenkovité nasazování „běžných“ technologií bez uvážení jejich významu a možných negativních důsledků,
• nedostatečné sledování vývoje oboru arboristiky (péče o okrasné dřeviny) a nedostatečné respektování nových prokázaných souvislostí.

Tento článek by měl přispět k objasnění některých základních souvislostí v této oblasti. Další informace (školení, odborná literatura, přednášky) v tomto oboru jsou průběžně zveřejňované na internetové adrese www.arboristika.cz.

Proces stárnutí

Základním nutným požadavkem pro úvahy o péči o staré stromy je elementární pochopení procesů stárnutí, odumírání a zmlazování stromů. Zařazení stromů do stupnice tzv. fyziologického stáří tvoří složku všech pokročilejších metodik hodnocení stromů. Parametr fyziologického stáří přitom není chápán v přímé souvislosti s věkem stromu, protože se na něm podílí celá řada externích i interních faktorů. Z faktorů interních se jedná především o genetický potenciál daného taxonu (např. dub má řádově delší dobu možného dožití než bříza) a jeho vitalitu (dynamiku průběhu jeho fyziologických procesů). Z faktorů externích jmenujme především úroveň stresování jedince vnějšími nepříznivými vlivy, ať se již jedná o vlivy organické (kolonizace škůdci, napadení chorobami, poškození zvěří apod.) či anorganické (nevhodné stanoviště, vliv polutantů, kontaminace půdy apod.). Všechny tyto vlivy se zapisují do vzhledu stromu a při pochopení jednotlivých symptomů jsme schopni čistě na základě hodnocení morfologických znaků na viditelných částech kmene a větví interpretovat jeho historii - číst jeho „řeč těla“ (Mattheck, 1991; Mattheck, Breoler, 1995). Na základě těchto morfologických znaků je možné vyčlenit sedm věkových stadií stromů (viz připojený obrázek; Read, 2000).

Z našeho pohledu nás při popisu stadia „starého stromu“ zajímají stadia přibližně od kategorie D. Tehdy dochází k zastavení dalšího zabírání prostoru délkovým přírůstem v koruně, koruna se zaobluje, projevuje se ztráta vitality v periferních oblastech koruny. Dochází k inicializaci zmlazovacích procesů ve spodních částech koruny a kmene, kterými se strom snaží nahradit chybějící listový aparát. Postupně se tedy aktivní asimilační aparát přesunuje z obvodu koruny do jejího vnitřku a příp. na kmen a do oblasti kořenových výmladků. Od fáze E se spolu s odumíráním kořenů (především kůlového kořene) začíná stále dynamičtěji projevovat kolonizace stromu dřevokaznými houbami. Vznikají dutiny, především v oblasti báze kmene.

V pozdních stadiích (F-G) dochází postupně ke snižování koruny, k odumírání primárních větví na vrcholu a periferii koruny. Aktivní komunikace mezi kořeny a asimilačním aparátem probíhá pouze ve spodní části koruny a kmene. S pokračujícím procesem senescence dochází k fragmentaci kmene na samostatné části, které spolu časem mohou zcela ztratit spojení - výsledkem může být vznik několika „samostatných stromů“ jako následovníků původního jedince.

Vysoce zajímavou skutečností je fakt, že toto poslední stadium nemusí být nutně následované zánikem daného jedince. Výše popsané samostatné stromy, vzniklé např. z kořenových výmladků původního jedince mohou přežít rozpad rodičovského kmene a začít samostatnou existenci na některém z nižších stadií stupnice fyziologického stáří. Obdobný stav může nastat při zahřížení (zakořenění) spodních větví, dotýkajících se půdy. Z pohledu genetiky se jedná o téhož jedince, který tak může pokračovat ve své kontinuální existenci i po několik tisíciletí (Read, 2000; Fay, 2002).

Na opačné straně spektra můžeme poukázat například na stromy v uličních stromořadích, které stárnou a odumírají velice rychle pod vlivem rozsáhlého stresování nepříznivými faktory z okolí. Tyto stromy pravidelně odumírají ještě před dosažením věku, který bychom u téhož druhu v přirozených podmínkách považovali za období časné dospělosti.

Z uvedeného vyplývá hned několik velice důležitých důsledků:

1. Fyziologické stáří stromu nesouvisí přímo s jeho věkem, ale spíše s úrovní jeho stresování a s vnějšími podmínkami pro jeho růst.
2. Kolonizace kmene starých (silně stresovaných) stromů dřevokaznými houbami je proces přirozený, kterému nelze dlouhodobě efektivně zabránit.
3. Je nutné ošetřovat senescentní stromy s ohledem na přirozený průběh jejich procesu stárnutí. Nelze používat tytéž technologie pro péči o relativně mladé stromy i o stromy senescentní (stárnoucí).

Je zřejmé, že aplikace těchto několika základních postřehů do arboristických technologií přináší velice zajímavé důsledky.

Související organismy

Nelze přehlédnout fakt, že s postupem stromů po stupnici stárnutí dochází k jejich osidlování stále vyšším počtem organismů. Je zřejmé, že jediné období, kdy je možné strom považovat za „sterilní“ - neosídlený jinými organismy - je období klíčícího semenáčku. Následně stále vzrůstá role dalších kolonizujících organismů, především hub. Ty se v období mladého až dospělého stromu projevují jako „partner pozitivní“ při příjmu vody a minerálních živin z půdy (mykorhiza) i jako „nepřítel“ při kolonizaci ran a vitalitně oslabených částí kořenového systému (tzv. parazitické dřevokazné houby). Bližší rozbor těchto dvou pohledů na roli hub překračuje rozsah tohoto pojednání [pozn. red.: k tomu viz Veronica 5/2002] a je pouze třeba si uvědomit, že příroda nezná rozdělení na „dobré a špatné“, „hodné a zlé“ a že tyto procesy jsou výsledkem dlouhodobé koexistence a koevoluce organismů v rámci jejich prostředí. Naše mnohdy zjednodušené chápání role tzv. patogenů je často zkreslené změněnými podmínkami prostředí, ve kterém tyto procesy hodnotíme (Jankovský, 1999).

Pokud se přesuneme do oblasti senescentních stromů, musíme připustit, že v tomto období již neexistují stromy bez rozsáhlé kolonizace kmene dřevokaznými houbami. Obecně se jedná většinou o rozklad centrální části kmene, který je následkem kolonizace odumřelého jádrového dřeva po odumření kůlového kořene. Velice zajímavá je skutečnost, že rozklad této části kmene a kosterních větví nelze považovat za zásadně negativní faktor z hlediska doby dožití stromu (Read, 2000) ani z hlediska jeho statických poměrů (Wessolly, Erb, 1998).

Nelze přehlédnout, že hniloba v různých stadiích rozkladu se stává životním prostředím pro širokou škálu dalších typů organismů, především hmyzu. Na odumřelé dřevo narušené houbovým rozkladem je svým životním cyklem vázána celá řada i kriticky ohrožených druhů hmyzu (např. čeledi krascovití, tesaříkovití, pestřenkovití). Vznikající dutiny a trhliny jsou místem pro hnízdění ptáků, přezimování netopýrů, žijí zde mravenci, vosy, sršni, ale i myšice, veverky a kuny. Jedná se přitom často o prostředí unikátní a nenahraditelné. Nalezení tohoto prostředí pro tyto organismy znamená přežití či vyhynutí (Míchal, Petříček, 1999). Strom (stejně jako vše v přírodě) tedy není samostatně existujícím organismem, který je „zdravý“ jen pokud je schopný efektivně zabránit jakékoli „invazi“ z okolního prostředí, ale jedná se o součást prostředí, která je funkční pouze po tu dobu, po kterou je schopná vzájemné koexistence a vzájemně prospěšného soužití s okolím.

Z tohoto pohledu začínáme chápat, že mnoho v minulosti častých snah o „napravování defektů“ stromů vyplňováním či čištěním dutin, odstraňováním odumřelých částí kmene a větví apod. nejen že vedlo ke zpřetrhání těchto koexistenčních vazeb, ale často mohlo vést k likvidaci životního prostředí pro kriticky ohrožené organismy. A přitom vliv těchto zásahů na vlastní stav stromu (ať již z hlediska jeho fyziologické vitality či zdravotního stavu a provozní bezpečnosti) byl často přinejmenším sporný.

Přístupy k ošetřování stromů

V běžné arboristické praxi v současné době převažuje přístup vycházející především z prací Alexe L. Shiga (Shigo, 1991), v oblasti řezu stromů rozšířený především prací Dirka Dujesiefkena (Dujesiefken, 1991). Tento přístup znamenal značný posun oproti dřívějším, často značně destruktivním přístupům, známým v našich podmínkách pod pojmem „stromová chirurgie“ (Bartosiewicz a Siewniak, 1980; Gregorová, 1984). Bližší rozbor těchto technik není účelem tohoto článku a zájemci se s ním mohou seznámit v odborné literatuře (Kolařík, Žďárský, Wágner, 2000).

Tento aktuální přístup byl ovšem zpracován pro použití na mladých stromech s odpovídající fyziologickou vitalitou. Tomu odpovídá chápání procesu kompartmentalizace i vlivu role dřevokazných hub na fyziologické procesy a statické poměry stromů. V současné době se ovšem zájem odborníků začíná stále více upírat právě na kategorii stromů starých a začíná být stále více jasné, že stávající technologie neodpovídají úkolům, které potřebujeme u této kategorie stromů řešit. Zjišťujeme, že účel či důležitost některých zásad u senescentních stromů zcela pomíjí a narůstá potřeba jiných zásahů ve zcela specifických oblastech: 

1. Konzervace ran a dutin. - U stromů ve stadiu E-G je rozsah poranění a kolonizace dřevokaznými houbami a souvisejícími organismy natolik rozsáhlý, že zamezení těchto procesů (ani jejich efektivní omezení) není možné. Naopak z hlediska souvisejících organismů se často jedná o zásahy zcela kontraproduktivní.
2. Nutnost obvodové redukce koruny. - Zatímco u mladých a dospělých stromů hodnotíme obvodovou redukci koruny jako zásah obecně nevhodný (až na výjimky většinou podmíněné stanovištěm, na němž strom roste, příp. existencí růstových defektů), u stromů senescentních se jedná prakticky o jediný způsob zajištění jejich provozní bezpečnosti. Vzhledem k přirozenému odumírání primární koruny v tomto stadiu se jedná o zásah, který v podstatě kopíruje přirozeně probíhající procesy.
3. Přístup k větvím ve spodní části koruny. - U stromů mladých a dospělých se jedná o větve, které jsou často odstraňovány z důvodu zajištění dostatečného podchodného/podjízdného profilu. U stromů senescentních si ale musíme uvědomit, že se jedná o partie, které představují pro strom zásadní možnost zmlazení a postupu do nižšího stadia stupnice fyziologického stáří.
4. Přítomnost odumřelých větví. - Podle stávajícího přístupu je přítomnost silnějších odumřelých větví v koruně jedním ze základních defektů z hlediska provozní bezpečnosti. U senescentních stromů tyto větve jednak dotvářejí přirozený estetický efekt stromu a především jsou nepostradatelnou nikou pro přežívání širokého spektra dalších organismů (hub, hmyzu). Zajištění odpovídající provozní bezpečnosti stanoviště nemusí v každém případě znamenat odstranění všech odumřelých větví. Rozkladem odumřelých zbytků dřeva na stanovišti se do půdy zpětně dostávají recyklované živiny, které strom v minulosti z půdy vyčerpal. Jedná se tedy o optimální typ hnojení.

Aplikace těchto poznatků do běžné arboristické praxe je v počátcích. Především díky britské organizaci Ancient Tree Forum (Fay, 2002; Green, 1996) se ale dostává stále více do spektra zájmu profesionálních arboristických firem a organizací. Účelem těchto snah je eliminovat rušivé intervence do starých stromů a snaha o napodobení přirozených procesů, které umožní této kategorii stromů co nejdelší dobu existence, daleko přesahující období pouhých dvou či tří lidských generací.

Literatura

Bartosiewicz, A.; M. Siewniak: Ošetřování okrasných dřevin. SZN, Praha 1980

Dujesiefken, D.: Der Kronenschnitt in der Baumpflege. Neue Landschaft 36 (1991), str. 27-31

Green, E. E.: Deadwood for wildlife. Enact 4 (1), English Nature, 1996

Gregorová, B.: Metodická příručka. Technologie konzervačního ošetřování stromů. Český svaz ochránců přírody, Praha 1984

Jankovský, L.: Některé aspekty dekompozice dřeva v lese dřevními houbami. Přednáška ve sborníku „Význam a funkce odumřelého dřeva v lesních porostech“. SNP Podyjí a Česká lesnická společnost, Znojmo 1999

Kolařík, J.; P. Wágner; M. Žďárský: Řez stromů. Schola arboricultura, s.r.o., Rosice 2000

Mattheck, C.: Trees - the mechanical design. Springer Verlag, Heidelberg, 1991

Mattheck, C.; H. Breoler: The body language of trees. Research for Amentiy Trees No. 4, HMSO, London, 1995

Míchal, I; Petříček, V. a kol.: Péče o chráněná území, díl II - Lesní společenstva. AOPK ČR, Praha 1999

Raimbault, P.: Physiological Diagnosis. Sborník II. evropského arboristického kongresu (Versailles, 26.-30.9.1995), Societe Francaise d’Arboriculture, 1995

Read, H.: Veteran Trees: A guide to good management. English Nature, 2000

Shigo, A. L.: Modern Arboriculture. Shigo and Trees Associates, Durham, USA, 1991

Ing. Jaroslav Kolařík - List, Rosice u Brna