Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce aneb Chvála kopců


Josef Ruszelák, č. 4/2008, s. 24

… pamatuji ještě 2. světovou… tehdy jsem prožíval dětská léta v Těšnovicích u Kroměříže. Vesnička s malebným kostelíkem a zvonicí leží snad na posledním svahu Chřibů. Anebo na prvním ze svahů?

… bydleli jsme v údolíčku, „utopeni“, bez výhledu, na samém úpatí svahu. Za domkem se vzpínala strmá stráň. Záviděl jsem pěkný výhled těm, co bydleli na kopci, pár metrů nad námi.

… malý výhled jsme přece jen měli - na kopec Hertlov (250 m). Utíkal jsem z domu na ten kopec. Byl jsem zvědavý, co je za ním. Blížil se konec války, doma o nás měli strach. Pamatuji, jak přes ten kopec táhli Rumuni. Kousek nás, vesnické kluky, svezli na vozech. Pohledem z toho kopce jsem trvale poznamenán. Neznal jsem tehdy ještě Libuši, ale viděl jsem město veliké, tehdy určitě stověžaté: Kroměříž. A dál jako na velikém stole rozprostřená rovina a za ní se vzpíná panoráma Hostýnských hor. Mapy říkají, že jsou to Hostýnské vrchy, pro mě jsou to už napořád hory. Byla to fascinující podívaná, když se k horám stahovala mračna a blesky strašidelně křižovaly oblohu. My kluci jsme se tenkrát za bouřky nebáli blesků, zato před hromem jsme sebou hodili k zemi.

… od těchto dob mám rád výhledy, rozhledy, rozhledny. Když mi ve výhledu překáží další kopec, sním o sedmimílových botách. Přeskakoval bych z jednoho kopce na druhý, tu a tam bych i na nějakou tu horu - ej - povyskočil.

… z pohádky o Jeníčkovi a Mařence jsem vždy obdivoval Jeníčkův nápad vylézt na strom a rozhlédnout se. Jeníček tak byl asi mým prvním učitelem zeměpisu.

… když jsme se v listopadu 1946 přestěhovali z mé vesničky do Zlína, byl to pro mě velký světelný, neonový šok. Nám tehdy v Těšnovické uličce svítila jedna jediná lampa a ta neoslňovala. Bydleli jsme ve Zlíně na Zálešné - a pod kopcem! Zlín - to jsou samé kopce okolo. Tlustá hora (457 m), Barabáš (400 m). Je z nich dobře vidět na domečky - krabičky a krabice v údolí. Zlín není město stověžaté.

… již třetí desetiletí bydlím na druhé straně města, pod jiným kopcem. Ještě donedávna jsem si dopřával ranní nebo podvečerní výšlap do stráně, přes les na svou vyhlídku. Nadechnout se a pohladit krajinu pohledem.

Na kopci mám svoje cílové místo, odkud musím pohlédnout na kopec, který jsem si oblíbil. Neomylně poznám v dálce tvar lesíka na jeho vrcholu. Drdol (543 m). Když na mě padne „blbá nálada“, jsem vyčerpaný, poodjedu pár kilometrů pod jeho vrchol poléčit dušičku. Lepší prášky neznám. Tam sním o tom, že kopec mi patří a že ten pohled je panoráma z okna mého domu. Přehlédnu obzor, zkontroluji, jestli všechny moje vrcholy na horizontu jsou na svém místě, jestli větor od Buchlova věje, Hostýn jestli pořád pevně stojí. Jako odměnu přijímám, když v dálce, za sedmero vrchy, dohlédnu až do Beskyd, na Radhošť (1 128 m)… mít ty sedmimílové boty, jsem tam coby dup.

… jako děti jsme chodívali s rodiči na poutě na Sv. Hostýn (736 m). Dnes tam vodíme vnoučata a zveme přátele. Hostýn je naše rodinná hora. Přitahuje. Vracíme se k ní. Stačí pomyslet a jedeme. V minulém roce jsme ji vyšlápli 12×. Pěšky nahoru i dolů. Naposledy v roce na Štědrý den. Hostýn jsme si nadělili. Byl mrazivý den a námraza dokázala převléknout do křehkého snu nejen stromy, ale i Cyrila a Metoděje a všechny hostýnské sochy světců.

… spřátelených kopců mám ve sbírce povíc. Jsou to mé opěrné body v krajině, jsou to mé opěrné body ve mně. Jsou místa, kde i při jízdě autem čekám na jejich zjevení, čekám na jejich přátelský pozdrav. Tak třeba na 207. km D jedničky se na okamžik zjeví Pálava (548 m). Podobné očekávání vzbuzují Buchlovské kopce. Ty jsou dílem Velkého sochaře. Do Beskyd musím přes Syrákov (asi 500 m). Je to kopec, se kterým v zimě bývají problémy. Stačí trocha sněhu, malinko mrazu a ne každého pustí na druhou stranu. Já tudy jezdím na Soláň (861 m). Soláň je darem bohů valašským umělcům a všem lidem dobré vůle. Přitahuje a inspiruje od nepaměti. Procházka po jeho hřebenu s výhledy na Radhošť a na Velký Javorník (1 071 m) je svátkem. Jsou další kopce, které čekají na seznámení.

… tak třeba Praděd (1 491 m). I když přerostl ty moje kopce o hlavu, čeká nás a je smutný, že jsme ho dlouho nenavštívili…

… zato Blaník (632 m) je už náš a my jeho. V Praze oželíme raděj kulturu, jen abychom si ho cestou domů dopřáli. Nebylo snadné se s ním spřátelit. Povedlo se to až napotřetí. Jednou, to jsme vzdali v půli cesty - tma se snášela, o nečekané setkání s Blanickými rytíři jsme nestáli. Nebyli jsme zváni…

… jen Říp (455 m), král mezi kopci, je tak nějak z ruky…, ale jednou na něho taky dojde…

… i když na těch kopcích nechávám kousky svého srdce, nevadí, nacházím a vyměňuji je za střípky nové…


PS:

… před několika léty jsme se toulali s partou přátel po Americe a obdivovali přírodní krásy USA. Když jsem úžasem zíral na bizarní tvary růžového Bryce canyonu v nekonečné dálce na horizontu, zahlédl jsem mně tak dobře známé panoráma Pálavy. Na mou duši. Zjevení? Vidina? Fata morgána? Povídám: „Vidíte ji? Tam, v dálce. Jedem tam. Do večera jsme ve sklípku.“ Jeden rozumbrada se ozval: „To je blbost. Jak tam může být Pálava? Jsme přece v Americe.“ Nemělo smysl dál se o tom s ním bavit. Není mu dáno vidět.


Josef Ruszelák (1938) vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Uh. Hradišti, jako výtvarník působil v Městském divadle ve Zlíně. Od roku 1992 ve svobodném povolání. Věnuje se malbě, kresbě, volné i užité grafice a fotografii. Ilustroval básnické sbírky. Je členem mj. Sdružení Q Brno. Uspořádal 60 samostatných a zúčastnil se stovky kolektivních výstav. Jeho díla zdobí interiéry veřejných budov. Je zastoupen v galeriích. Získal ceny na mezinárodních výstavách grafiky. Žije a pracuje ve Zlíně.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu