VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

I. 

Smráká se 
po přívalech vody dusno prádelny 
ve flanelové košili odolávám náletům komárů 
s potoky potu na zádech 
čekám 
už dvě hodiny 
vlasce bez hnutí řežou kalnou vodu 
jako bez života 
rozvodněné slepé rameno Blanice 

vždycky tu byli ale teď 
na svět se mohu spolehnout ale na člověka 
který vším co dělá dokazuje 
že mu svět nikdy nikdo neměl svěřit? 

čekám už dvě hodiny 
ale teď se smráká
světlušky na špičkách rybářských prutů 
vyfukují tmu jako sklo 
a někde dole v kalné vodě 
doufám pořád doufám 
že je ta správná noc 
a tohle správné místo 

letos už nejmíň podvacáté 
doufám že připlují 
a nemusejí být zlatí 
úhoři 

II.

Úhoři
všechno co o nich řeknu nestačí
žádná naše ryba není tak moc
a tak málo naše
snad se i teď svíjejí někde v kalné vodě pod břehem
ale zatímco kdysi jich pluly v každé řece zástupy
dnes jsou všichni sami
a žádný z nich nikdy nenajde cestu domů
žádný z nich už nikdy neuvidí moře

k čemu jim je všechno čím je příroda obdařila
proti lidským nástrahám
z každé stovky před sto lety zbývá jeden
který z pobřeží Atlantiku letadlem
přeletěl přes všechna zdymadla a přehrady
které mu nikdy nedovolí vrátit se zpátky
do Golfského proudu
do Sargasového moře
zplodit další pokolení

na to myslím
vyprávím ti příběh úhořů
zatímco vlasce řežou kalnou vodu
a narážejí do nich první netopýři
světlušky na špičkách prutů
vyfukují tmu jako sklo
blíží se desátá hodina

III.

Blíží se desátá hodina
voda přeskakuje přes kameny a kořeny
každý kámen a kořen modeluje jiným zvukem
jako ve Smetanově Vltavě

Jak by napsal Smetana Vltavu dnes?
Od Lipna utopenou bez polky ve dvou tónech
bez záchytného bodu
jen jez za jezem by tam udával rytmus
přehrada za přehradou
které zaplavily hudbu bezednou stejností
od horního toku až k Praze
hluchou jak skladatel který ji zvěčnil ve své básni
a stejně jako zmizely po houslích klarinety
po klarinetech hoboje a po hobojích flétny
zmizely i cesty úhořů

zůstaly jen bicí
dusot bubnů nějaké podivné války
činely turbín napjaté blány jedovatých vod
a pod nimi dávno zapomenuté cesty úhořů
v divokém proudu

slyším jak voda přeskakuje
přes kameny a kořeny
noc přibližuje i daleký splav
od kterého jsme přišli
v uších zní už jen ozvěny
bzučení komárů

IV.

V uších zní už jen ozvěny bzučení komárůu
navené oči jako by samy chtěly rozhoupat světlušky
ale tisíckrát stejná fata morgana je teď skutečná
nějaká ryba hlásí svůj příchod
do telegrafního drátu vlasce
a špička prutu pumpuje rychle jako srdce: teď

prut se ohne pod tíhou kořene
který se u dna hned rozplétá a splétá
jako celé klubko hadů
a těžkne v proudu jako utopený deštník

ani centimetr mu nepovolím
jediným dlouhým tahem
vyhodím rybu do mokré trávy
úhoř se svíjí a motá své klubko okolo vlasce
už na něj smím posvítit
zelený hřbet přechází v bílé břicho
bez začátku a konce

svíjí se motá do vlasce jako by se o něj chtěl přepůlit
stokrát to zkouší a nakonec je volný
prázdný háček visí z chomáče slizu
a úhoř se klikatou cestou plazí ke břehu

i na poušti by snad našel cestu k vodě
neděsí ho udušení
i kůží může dýchat
ale celým svým tělem touží po svobodě
kterou mu může dát jen řeka
a které se nedočká
ani když mu vrátím život

V.

Ani když mu vrátím život
nezaručím že bude žít
a že rod úhořů přežije
z každé stovky před sto lety dnes zbývá jeden

a zatímco samečci čekají ve smíšených vodách ústí řek do moře
u nás se každý rok vydávají samičky na svou svatební pouť
každý z našich úhořů je samice připravená plout
desítky tisíc kilometrů proti Golfskému proudu
ale největší nástrahy začínají už mnohem dříve
turbíny hrází Orlíku Slap a Kamýku
znamenají smrt pro každou z nich

a zatímco samečci čekají ve smíšených vodách ústí řek do moře
v řekách plují mrtvá rozsekaná stříbrná těla
silná jako lidská paže
kusy neuvěřitelných úhořů
kteří přežijí jen v rybářských bájích
každý podzim je plivají nenasytné mordy vodních elektráren
jako odpad ekologické energie šetrné k životnímu prostředí
jejíž výroba bez hlesu systematicky vyvražďuje
nikdy nepochopený rybí druh
přímo u nás
v civilizovaném světě

a zatímco samečci čekají ve vodách ústí řek do moře
pouštím dnes už pátou samičku zrozenou v naší sladké vodě
před pěti šesti lety
po dlouhé cestě letadlem nad všemi přehradami a zdymadly
které jí jednou zabrání v cestě domů
a dvouletém putování napříč oceánem
pouštím ji zpátky do řeky
protože celým svým tělem touží po svobodě
kterou jí může dát jen řeka

je pár minut po jedenácté
koncert skončil
vlasce bez hnutí řežou kalnou vodu
smrt na mě ulpívá jako úhoří sliz

VI.

Smrt na mě ulpívá jako úhoří sliz
nejde to umýt ani se smířit
voda přeskakuje kameny a kořeny
Blanice zpívá svůj příběh úhořů
tak jak ho znám

možná už příště uslyším konec
a jednou o tom všem budeme mluvit
v minulém čase
nejde to umýt ani se smířit
jako úhoří sliz na mě ulpívá smrt

Radek Štěpánek
29. 7. 2014 - 4. 8. 2014

(Pavlovi Klvačovi a Tomášovi Lotockému)