VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jak to vidí ČSN 46 6800 (1997) Rybářství - Termíny, definice a značky

Akvakultura (4.77): řízená produkce živočichů nebo rostlin ve vodním prostředí.

Rybnikářství (rybniční hospodářství) (4.78): úsek živočišné výroby, který se zabývá chovem ryb v rybnících.

Chov ryb (4.79): cílevědomá činnost zaměřená na produkci hospodářsky významných druhů ryb v rybnících a ve speciálních chovných zařízeních.

Extenzivní rybniční hospodářství (4.83): chov ryb zaměřený především na využití přirozených potravních zdrojů.

Intenzivní rybniční hospodářství (4.84): chov ryb v intenzifikačních rybnících, využívající metody a prostředky intenzifikace (zvýšené obsádky, krmení aj.).

Průmyslový chov ryb (4.88): intenzivní chov ryb ve speciálních zařízeních umožňující kontrolu a řízení podmínek prostředí a chovu.

Intenzifikační rybník (2.30): rybník určený pro intenzivní rybniční hospodářství.

Jednoduchá otázka. Možná. Je pravda, že v české legislativě dnes není nikde jasně uvedeno a rozlišeno, co to vlastně intenzivní či extenzivní chov ryb je. Trochu světla do této problematiky vnáší jen metodický pokyn MŽP a MZe ze dne 28. 11. 2002, viz Věstník MŽP č. 2/2003, a snad i rybářské učebnice. Nicméně první dokument, který se problematice kategorizace rybníků s ohledem na jejich produkci zabývá, je o něco starší. Je jím dnes poněkud pozapomenutá Směrnice č. 27 Ministerstva zemědělství a výživy ČSR ze dne 27. června 1988, č.j. 1716/88-110 (reg. č. P 21/1988) k postupu při žádostech o vydání povolení k nakládání s vodami u provozovaných rybníků a malých vodních nádrží. Ta v sobě integruje ještě o sedm let starší vysvětlivky MLVH (ministerstva lesního a vodního hospodářství) ČSR ze dne 8. 4. 1981, č.j. 34.123/TOP-81 k postupu vodohospodářských orgánů při udělování výjimek při projednávání a posuzování další možné intenzifikace chovu ryb a jejího vlivu na čistotu vod. Svým způsobem byl tento dokument s ohledem na dobu vzniku (vrcholný socialismus) hodně progresivní. Ve své podstatě, hloubce a šíří informací, pokynů, předpisů a omezení, které přináší a vykládá, není v jádru překonán ani dnes.

Tímto dokumentem byly rybníky rozděleny (kategorizovány) do tří, resp. čtyř stupňů dle intenzity obhospodařování. Do první kategorie byly zařazeny ty rybníky, u kterých nebylo nutné s ohledem na způsob hospodaření vyřizovat, řečeno dnešní terminologií, „výjimku k aplikaci závadných látek (§ 39 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách)“. Jednalo se tak o extenzivní chov ryb, bez krmiv a hnojiv. Produkce ryb (přírůstek ryb) byla zajištěna výhradně přirozenou potravou. U těchto rybníků v minulosti převažovaly jiné než rybochovné funkce. Do druhé skupiny, jež v konečném výsledku dominovala, byly řazeny ty rybníky, na kterých rybářské hospodaření vyžadovalo udělení „výjimky k aplikaci závadných látek“. Nicméně kvalita vody musela odpovídat nařízení vlády (NV) ČSR č. 25/1975 Sb. Tato kategorie se dělila na dvě dílčí skupiny: II.1. - polointenzifikační rybníky a II.2. - intenzifikační rybníky. Jejich obsádky měly být stanovovány s ohledem na přirozenou produkci konkrétního rybníka zvýšenou hnojením a produkci získanou přikrmováním. Poslední, třetí kategorii představovaly rybníky, u nichž mělo dojít k „vynětí z fondu celospolečensky užívaných povrchových vod“. Tedy intenzita chovu ryb zde měla být hodně vysoká, dá se říci intenzivní, průmyslového charakteru. V těchto případech se předpokládaly roční dávky krmiv až na úrovni 30 tun na hektar. Zajímavou skutečností tohoto dokumentu byly možnosti plnění kvalitativních parametrů vody podle tehdy platného NV č. 25/1975 Sb., dle platné legislativy až na posledním rybníce v soustavě, tedy ne uvnitř rybničních soustav. Případně pokud přitékající voda do rybníka nebyla patřičné jakosti, tak na odtoku z něho nemělo dojít k jejímu dalšímu zhoršení. Toto jsou v podstatě základy, které formovaly současné pohledy na věc a z nichž bezpochyby vychází i již výše uvedený metodický pokyn MŽP a MZe z 22. listopadu 2002.

Obsah směrnice je však nezbytné vnímat v kontextu doby, ve které vznikla. Poměry v občanské společnosti, právní rámec i ekonomické prostředí byly jiné, než jak je známe nyní. Dnes, s odstupem času a s určitou měrou poznání, není korektní hodnotit, zda to bylo dobré, nebo špatné. Bylo to prostě jiné prostředí. Tehdy platný zákon o rybářství č. 102/1963 Sb. jednoznačně v § 3 říkal, že „Hospodařením na rybnících se zajišťuje plánovitá výroba tržních ryb k zlepšení výživy pracujících a výroba násad…“ a že „Socialistické organizace… jsou povinny udržovat rybníky v řádném hospodářském stavu a hospodařit na nich podle pokrokových zásad tak, aby bylo docilováno co nejvyšší výroby ryb…“ A to se dělo.

Mezi extenzitou a intenzitou

Na začátek hlubšího zamyšlení nad intenzitou rybniční akvakultury v našich podmínkách je vhodné si nadefinovat mantinely, ve kterých se budeme s největší pravděpodobností pohybovat. Nejsnadněji je asi možné vytyčit spodní hranici, tedy extenzivní chov ryb. Ta je ve své nejčistší podobě definována již výše jako rybníky I. kategorie. S ohledem na všechny současné legislativní povinnosti chovatele ryb v oblasti welfare (ochrany pohody zvířat) a veterinární péče je žádoucí připustit ve velice omezené míře u této I. kategorie (cca 1× měsíčně) předkládání krmiv rybám za účelem jejich vnadění ke kontrolním odlovům. V minimálních, resp. nezbytně nutných dávkách tolerovat vápnění při nízké alkalitě (KNK_4,5) vody (stabilizovat pH) a v poslední řadě také provádění nezbytných preventivních až terapeutických a také dezinfekčních zásahů při výskytu nemocí. Někdy je dokonce připuštěna i možnost podání jarní „startovací dávky“ chlévské mrvy na úrovni 400-500 kg.ha^-1, nebo zeleného hnojení (tj. postupného zatápění zarostlého dna - využití autochtonních živin rybníka). Aplikace „závadných látek“ v extenzivním chovu ryb tedy neslouží primárně ke zvyšování produkce ryb v rybníce, ale k zajištění její prosté „bezpečnosti“.

Protipólem chovatelské extenzity je intenzita, resp. „průmyslový“ chov ryb. Sem můžeme bez pochyby zařadit rybníky III. kategorie podle výše citované směrnice. Ale co je to ten intenzivní, chcete-li průmyslový chov ryb? Z opodstatněných důvodů budu o něm mluvit v souvislosti s rybníky v čase minulém. Měly to být především velmi malé vodní plochy uzavřené v rybničních soustavách a rybářských objektech, kde by docházelo k sezonní produkci vybraných druhů ryb (pstruha duhového, sumečka afrického, tilápie apod.). Přirozená potrava ryb v takovémto případě neměla hrát významnou roli na celkovém přírůstku obsádky. Přírůstek měl stát prakticky výhradně na použití kvalitních kompletních krmných směsí. Vodu odtékající z těchto objektů by bylo nutné „dočistit“ v extenzivněji obhospodařovaném rybníku. Tento postup se zkoušel v experimentálních a možná i poloprovozních podmínkách. Částečně byl zaveden v bývalé NDR. Nicméně nedostatek vhodných krmiv, vysoká míra rizika „provozní havárie“ a celková náročnost na organizaci a technické zabezpečení rozhodly o neprosazení se takovéto technologie chovu u nás. K jejímu širšímu uplatnění v praxi tedy nedošlo. Dlouhodobě tak přebývala především v šuplících plánovačů a vizionářů Státního rybářství.

V současnosti je možné z rybářského hlediska považovat v obecné rovině za intenzivní chov ryb takový, který probíhá ve speciálních rybochovných objektech (klece, žlaby, náhony, bazény a jiné nádrže) za použití kompletních krmných směsí, jež jsou prakticky výhradním zdrojem přírůstku ryb. Přitom může docházet k různému stupni úpravy a řízení kvality vody (ohřev, okysličování, úprava pH, čištění, dezinfekce apod.) jak na vstupu, tak i na výstupu z rybochovného objektu. Dnes se k těmto účelům budují u nás a zejména v zahraničí především moderní recirkulační akvakulturní systémy (RAS). Intenzivní a průmyslový chov ryb tedy dnes není z chovatelského hlediska spojován s rybníky, ale především s tzv. „technickou akvakulturou“. Toto rozčlenění akvakultury odpovídá i současnému rozdělení výuky odborných předmětů v rámci rybářského školství.

Když vyplujeme z provinčního charakteru českých rybníků do vod světové akvakultury, snadno zjistíme, že i ten nejintenzivněji obhospodařovaný rybník v ČR je možné z globálního produkčního hlediska považovat za extenzivní. Vždyť jeho roční produkce ryb sotva dosáhne 1 500 kg.ha^-1, což je při průměrné hloubce 1 m „jen“ 0,15 kg.m^-3. Naproti tomu v Japonsku jsou schopni za rok vyprodukovat z 1 m² vodní plochy až 100-200 kg kaprů (Kestemont, 1995). V tomto případě jsou však ryby samozřejmě krmeny granulemi s obsahem proteinů cca 40 % a kyslíkový režim je udržován pomocí aerátorů. Podobných výsledků na úrovni desítek, resp. stovek kilogramů z kubíku vody (dle druhu ryby, teploty vody a použité technologie) jsou schopni docílit i moderní RAS chovy. Pro doplnění je vhodné uvést, že průměrná roční produkce ryb z rybníků v ČR je v současnosti na úrovni cca 495 kg.ha^-1, tedy 0,0495 kg.m^-3 (při uvažované průměrné hloubce rybníků 1 m).

Z výše uvedených skutečností je tedy zřejmé, že současné rybnikářství v podmínkách České republiky se svou produkční úrovní nachází v prostoru mezi extenzivním a intenzivním chovem ryb. Hranice extenzity jsou překročeny tím, že přírůstek ryb není tvořen výhradně přirozenou produkcí rybníka. Ta je navíc přiměřeně navyšována melioračními zásahy (výživou ekosystému rybníka živinami, vápněním, zimováním apod.). Nejdůležitějším intenzifikačním opatřením je ovšem přikrmování. Na straně druhé však není předkládané krmivo výhradním zdrojem přírůstku ryb, jak je tomu u intenzivních chovů ryb. Používaná krmiva jsou glycidového charakteru (obiloviny), jež jsou zdrojem energie. Proteiny k růstu ryb jsou získávány především z přirozené potravy. Granulované krmné směsi se s ohledem na vyšší cenu používají minimálně, prakticky jen jako medikované (nosič léčiva), nebo kondiční směsi (k podzimnímu přikrmování plůdku a násad). Chov ryb v rybnících je tedy možné po právu označit za polointenzivní, resp. poloextenzivní technologii chovu. Správně nastavená technologie polointenzivního chovu (poměr mezi přírůstkem z přirozené potravy a z krmení) umožňuje lovit dostatečné množství kvalitních ryb. Toto je tajemství a pointa kvality „Českého kapra“ a jeho obchodního úspěchu. To dává rovněž předpoklady pro ekonomický rámec rybnikářství a tím i pro zajištění jeho trvalé udržitelnosti. Ztratí-li chov ryb do budoucna z ekonomického hlediska smysl, bude to začátek konce rybníků jako staveb, díla lidských rukou. Z krátkodobého hlediska se to může jevit jako zdánlivé vítězství pro ochranu přírody. Dlouhodobě však ztratíme všichni. Rybníky s nevhodně komponovanými a slabými obsádkami ryb rychle stárnou, až postupně zaniknou.

Ing. Ján Regenda, Ph.D., (1975) pracuje na Fakultě rybářství a ochrany vod JU v Českých Budějovicích. Ve své odborné práci se věnuje především chovu ryb v rybnících a hodnocení produkce ryb. Vyučuje rybníkářství a zajišťuje praxe studentům. Ve volném čase rád fotografuje a zamýšlí se nad „střety“ ochrany přírody a rybářství.