Vstup pro předplatitele: |
bylo
příliš mnoho kamení
na zemi
a země porodila stromy
bylo
příliš mnoho dřeva
mezi nebem a zemí
a země
porodila člověka
a člověk
vzal sekeru
(Jan Tluka)
Je tomu již šedesát let, co se počala vzdouvat hladina právě dokončované Vírské údolní nádrže na řece Svratce a co v jejích tmavých vodách nenávratně zmizelo nádherné svratecké údolí, květnaté nivní louky, skalnaté ostrohy, věčně šumící řeka s peřejnatými prahy, tažnými úseky, tajemnými tůněmi a četnými ostrůvky. Ale byly tu i lidské výtvory - skromná políčka, kamenité vozové cesty, dřevěné lávky, vodní díla, mlýny, pily, textilní továrnička (původně železářský hamr). Zmizely tehdy i dvě malebné vesničky - Chudobín a Korouhvice - a s nimi i bezpočet pohnutých lidských osudů. Vše to vytvářelo vskutku neobyčejně harmonickou krajinu, půvabnou na pohled, příjemnou k životu.
A tak není divu, že Chudobín již na přelomu 19. a 20. století objevili turisté, milovníci přírody a také četní městští obyvatelé, kteří zde pak s rodinami trávili své dovolené. Jezdili sem ale i sportovci, v roce 1942 byl na chudobínských svazích uspořádán krajský přebor v lyžařských disciplínách.
Jedním z prvních „objevitelů“ Chudobína nebyl nikdo jiný než Dr. Jiří Guth-Jarkovský, člen Mezinárodního olympijského výboru, zakladatel ČOV a pozdější předseda Klubu československých turistů. Ten pravidelně jezdíval do nedalekého Jimramova, který byl tehdy označován jako „Moravské Merano“ a romantické údolí Svratky mezi Štěpánovem a Dalečínem jako „Českomoravské Švýcarsko“. PhDr. Gustav Zába, pražský gymnaziální profesor, v roce 1902 napsal: Chudobín všecek jest pravý, volný, divoký park v širé přírodě… Co já cítil, nedovedu jinak říci, než že celá ta končina Chudobínská mi připamatovala Claude Lorrainovy krajiny… V Kafkově ilustrovaném průvodci po Království českém je Chudobínsko zhodnoceno jako „nejkrásnější krajinářská perla na Svratce“ (Kafka 1912).
Vítochovský pan nadučitel Votava, vzdělaný a nadšený znalec Vysočiny, popsal svoje putování údolím Svratky z Víru do Chudobína takto: Podél Švarcavy rozprostírají se krásná luka pestrým květem posetá, dodávají celému kraji krásy hledané… Ustavičná čarokrásná podívaná, kam jen oko vzhlédne v milém, tichém rozkošném tom údolí. Každý osvěžení hledající dochází přesvědčení, že není třeba vyhledávati drahá lázeňská místa v cizině, když zde - v Chudobíně a ve Víře - najde tichý, klidný život, dobré srdce české a vše to, čeho by třeba jinde marně hledal. Řeka Švarcava a potok od Vítochova poskytují znamenité lázně. Chudobín jest jediný park v širé krásné přírodě (Votava 1912).
Chudobínské údolí výstižně popsal v roce 2006 také Jan Lacina: … Harmonická kulturní krajina. Nejen rozmanité lesy, louky, políčka a šumějící řeka, ale i vlídná hospůdka tonoucí v zeleni podmiňovaly její přitažlivou útulnost…
Bylo mi dopřáno prožít v Chudobíně - rodišti mé maminky - několik krásných let života a poznat tak jak období jeho největšího rozkvětu a slávy, tak i období jeho postupného zániku a spoluprožívat zde pocity a osudy lidí navždy opouštějících své domky, svá políčka, drobné lesíky a skromná hospodářství, ale i své sny a plány do budoucna.
Ještě jednou ocituji slova Jana Laciny, s nímž jsme jednou v tichém rozjímání poseděli u kultovní puklinové jeskyně Padouška nacházející se na skalním výběžku nad přehradním jezerem, v místech někdejšího Chudobína: Výhled z Padoušky na Vírskou přehradu, obklopenou lesy, je bezesporu krásný. Přehradní hladina - pokud je modravá - připomíná hladiny severských jezer. Ale přesto - a nemusíte být zrovna pamětníky starého Chudobína - zatoužíte znovu sejít ke kamenitému řečišti Svratky, obklopenému břehovými porosty a květnatými loukami. Zatoužíte se zaposlouchat do klapotu mlýnů a pást s místními kluky krávy na říčních ostrovech. Zatoužíte stejně jako dávní turisté vejít pod lípy do hostince pana Skřipského (a zde J. Lacina cituje slova pana nadučitele Votavy) „s tváří vlídnou, usmívající, prozrazující srdce dobré“. A cítit se zde doma.
Přírodní i socioekonomické podmínky a historii Vírskou přehradou zatopených obcí Chudobín a Korouhvice jsme se pokusili při příležitosti 50 let od jejich zániku podrobněji popsat v knize „Chudobín - historie zaniklé obce“ (editor M. Peňáz, vydala obec Vír, 2006, 204 s.). Křest této knihy se konal na břehu Vírské přehrady, na místech někdejšího Chudobína, a jejím kmotrem byl pan Radovan Lukavský.
Ing. Milan Peňáz, DrSc., (1932) je významný český ichtyolog.