| 
Vstup pro předplatitele: | 
Je dobře na jaře
když rozkvetou skládky
rozžhaví
se rané kopřivy
a vypláznou lopuchové listy
A já opřen
o polední kravín
na vysvícené slámě
žvýkám hrách a kroupy
s listy pampelišek
A zas už cítím
jak se mi jaro v ústech proměňuje
nabírá do krup
a ve volnoběhu ticha
tvrdne do hlíny
na rozježděném dvoře
(Zdeněk Volf)
Tahle báseň začne na kolejích 
kudy kráčíme 
pražec po pražci přeskakujeme vteřiny srpnového večera 
a jen podle trávy 
která je pořád ostřejší a vyšší 
tušíme blízkost vody 
Lipno letos odhalilo staré koryto 
až po svou aortu 
ale Srdce Vltavy spí navždy 
ztichlé pod hladinou 
tam napínáme vlasce 
ale jen lehce 
opřeme je o cinkot víčka od piva a úder kamínku 
a potom nastražíme uši 
ohromené tichem tak velkého prázdna 
které končí tam kde ještě před čtvrtstoletím 
končil svět 
z dáli zní klekání 
a za zády houká vlak 
ale až první pád smaže hranice 
jako by zvonil umíráček 
ve všech kostelech zalitých vodou lipenského jezera 
chuchvalce šňůry odvíjejí záškuby tíhy v hlubině 
nad kterou po chvíli zasvítí 
skleněné oči a p sí zuby 
vlajka pirátské lodě 
vztyčený hřeben hřbetní ploutve 
bezedný jícen roztržený ocelí 
a krev 
která svým inkoustem barví mělčinu 
při každém nádechu stříbrného těla ryby 
takový cinkot nikdy neomrzí 
lovec loví lovce 
žádný soucit 
s rukama které sedřely struhadla šupin 
a pobodaly paprsky ploutví 
s rukama od krve candátů z mrtvého Srdce Vltavy 
žádný soucit 
s rybami které své oběti tráví 
v kolébkách z vodních trav 
R.Š.