Vstup pro předplatitele: |
Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst
V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo
Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti
(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991)
Jarní záplavy na dolní Dyji od Drnholce po Soutok byly před ukončením vodohospodářských prací koncem 80. let nejen rozsáhlé, ale nesmírně zajímavé. Dalo se jezdit - a také se jezdilo - na člunech mezi stromy v lese, ať již vysokém, či mezi hlavatými vrbami, z jejichž hlav vyletovaly hnízdící husy a kachny. Také se dalo jezdit nebo brodit v kalhotových gumácích, ale raději s gumovým člunem po ruce na loukách a zaplavené oranici, která sloužila dost často hlavně k získání náhrad za škody způsobené jejím zaplavením. A pokud ještě přišly v době záplavy mrazy a nenapadl sníh, dalo se bruslit někdy na kilometrových trasách, ať již volně, nebo mezi stromy.
Přesto asi nejzajímavější chvíle pro mne přinesl jarní zaplavený úsek tehdejší silnice z Podivína do Lednice v zatáčce u ústí Trkmanky do Dyje. Na obou stranách vodního přelivu, hlubokého asi 30 cm a širokého asi 50 m, stály skupiny lidí včetně hajného Žalúdka z hájovny u Azantu. Upřeně hleděli do vody, která proudila přes silnici a kterou naše auto taktak přejelo „suchou podlahou“. Takže samozřejmě zastavení a dotaz, co je tam tak zajímavého. „Tak se chvíli dívejte a uvidíte.“ Za chvíli bylo vše jasné: přes silnici přeplouvali s proudem vody jednotliví kapři, pro svoji velikost dobře viditelní a nepochybně občas i kuchařsky využívaní. Kapři však nebyli jediní, kdo se v záplavách přes silnice přepravovali - dostávaly se tak na svá trdliště v loukách a tůních štiky. Bohužel žádný pozitivní přínos ryb ve vyčíslování škod působených záplavami na komunikacích vyhodnocen nebyl. Ale zpravidla je těžké takové intimní radosti převést do celostátní ekonomiky. A ne každý „zodpovědný hospodář“ tyto radosti chápe a druhým přeje.
Karel Hudec