VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Spěchala jsem jednou takhle přes město. Krásný jarní den, ale všední pracovní den, nebyl čas se kochat. Vyběhla jsem z tramvaje a vydala se rychlým krokem směrem přes centrum na zastávku, aby mi neujel autobus. Očima rychle zkontrolovat mezičas a jízdní řád - výborně, vše stíhám podle plánu.

Najednou mě přes nos praštila, nebo spíše pohladila, krásná vůně - sladká, jemná, přírodní, svěží. Tady? Uprostřed města, na spletité křižovatce městské hromadné dopravy, široko daleko samý asfalt a beton?

Kouzelná babička jako z pohádky, na rohu u trafiky, s očima laskavýma a úsměvem sladším než vůně náruče plné kytek.

Co tady dělá? Jak se tady ocitla? To musí být nějaký omyl, tahle babička by měla být doma nebo na zahradě se svou rodinou. A zatím tady stojí, uprostřed toho všeho, a působí tak nepatřičně, tak křehce.

„Kupte si kytičku za 20 korun,“ řekla mile, a neznělo to ani nuceně, kupodivu ani smutně. „Děkuju, vezmu si jednu, a nechte si celou stovku,“ řekla jsem nahlas, a přitom si v duchu pomyslela: „Samozřejmě, babičko, celou náruč bych si vzala, kdybych mohla, a balíček bankovek bych vám nejradši dala, kdybych měla. Ať tady nemusíte stát, a můžete jít na svoji zahrádku.“

Nesla jsem si tu kytku, teď už mnohem pomaleji na zastávku. Právě mi to ujelo, nevadí, aspoň tady můžu ještě chvíli postát, s nosem zabořeným v květech. Voněly kouzelně. Škoda, že ta babička asi kouzelná nebyla, jinak by tady přece nemusela stát.

Chtělo se mi něco udělat, akci na pomoc babičkám prodávajícím na ulici, a vůbec všem, kteří takhle přinášejí voňavé kousky přírody, dary svých zahrádek, do těch nejšedivějších míst ve městech. A místo aby seděli na zápraží a těšili se z krásy svých zahrádek, musí tady postávat, bůhví proč, a být míjeni stovkami uspěchaných zamračených lidí, z nichž mnozí minou tuhle nádheru bez povšimnutí. Na dalším rohu si pak v květinářství koupí za mnohonásobně vyšší cenu exoticky vyhlížející květinu schovanou v celofánu a nadopovanou kdoví čím, aby vydržela tvářit se tak vznešeně aspoň do druhého dne, protože už má za sebou cestu ze skleníku stovky kilometrů odsud. A která až teď, na cestě z květinářství, poprvé uvidí slunce.

Zrovna tamhle jde někdo s exotickou květinovou kráskou v celofánovém kabátku. Babička se po tom nóbl pugétu smutně dívala, asi trochu záviděla. Exotická květina se smutně dívala na náruč plnou „obyčejných“ kytek, vyrostlých v zahradě. Určitě hodně záviděla…

Že to zní to trochu jako pohádka? Možná, ale není. Je to příběh každodenní. Jen happy end kdyby se konal častěji. Můžete k tomu přispět i vy!

Až někdy budete chtít někomu udělat radost květinou, kupte si tu od (ne) kouzelných babiček, a zaplaťte stejně, jako byste byli v květinářství. Uděláte tak radost dvěma lidem, prodávajícímu i obdarovanému. Akce 2 v 1 - no nekup to!

Marcela Dibelková