VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

O zahrádkářských koloniích už se toho napsalo poměrně dost. Jedni je vychvalují jako ostrovy přírodního prostředí ve městech, které slouží coby domov ptactva, hmyzu a dalších drobných živočichů, regulují teplotu a srážky a jako zelené plochy vyrábějí kyslík. Jiní poukazují na dlouholetá a hluboká pouta zahrádkářů k těmto místům a jejich nenahraditelnou sociální funkci. Málo a téměř s ostychem se ale mluví o tom, k čemu zahrádky sloužily původně a co bohatě naplňují i v současnosti - a sice o pěstování potravin.

Zahrádkářské kolonie jsem dlouho vnímala asi stejně jako většina populace - neznámá, nepřístupná a vlastně i nezajímavá místa. Můj názor změnila až stáž v nizozemské RUAF Foundation, neziskové organizaci zaměřené na městské zemědělství. Do ciziny jsem se vydala sbírat poznatky o alternativách v získávání potravin - komunitou podporovaném zemědělství, městských zahradách a podobně. Když můj nadřízený prohlásil, že v Česku je městské zahradničení přece výrazně rozvinuté, a měl na mysli právě rozsáhlé plochy zahrádkářských kolonií, trochu mi to otevřelo oči. Právě v kontextu soběstačnosti měst a alternativní produkce potravin jsem se proto rozhodla zahrádkářské kolonie zkoumat ve své diplomové práci.

Průzkumník v zahradě

V předjaří loňského roku jsem podnikla první výzkumnou vycházku na brněnskou Kraví horu a skrz ploty začala nesměle obhlížet terén. Nebyla jsem si jistá, jaké přijetí mám od zahrádkářů čekat. I kdybych ale nějaká očekávání měla, moje první setkání v osadě by do nich jistě nezapadlo. Kovovou branku mi přišel otevřít drsně vyhlížející čtyřicátník v maskáčových kalhotách a vysokých botách. Hned začne povídat a během cesty osadou ukazuje hned na tu, hned zas na onu zahrádku - s kým je dobré promluvit, kdo je odborníkem na pěstitelské metody. „Dobrý den, koukám, že ty keře už by chtěly zkrátit, já na to přijdu!“ Je ve svém živlu a zjevně se vyzná.

Moje další setkání se zahrádkáři by vydala na středně tlustý román - od těch nedůvěřivých, jimž se můj výzkum v osadách vůbec nepozdával, až po ty nadšené, kteří se mnou ochotně spolupracovali. Vybraných třináct statečných přitom mělo poměrně náročný úkol - po dobu šesti měsíců si museli do tzv. spotřebních deníků zapisovat všechny jedlé věci, které na zahrádce sklidili. Aby toho nebylo málo, zaznamenávali také všechno ovoce a zeleninu, které získali jakýmkoli jiným způsobem - nákupem, ale také jako dar, sběrem v lese a podobně. Mým cílem bylo zjistit, kolik plodin mohou zahrádkáři v osadách vypěstovat a jak velkou část jejich spotřeby domácí ovoce a zelenina pokrývá.

Zeleninové statistiky

Stohy dat, do kterých jsem se zabořila po skončení sezony, vydaly zajímavou zprávu. Na jedné zahradě, jejíž velikost se na Kraví hoře pohybuje mezi 200 a 250 metry čtverečními, vyrostlo od května do října v průměru 122 kilogramů ovoce a zeleniny. Nejšikovnější účastníci výzkumu ale sklidili i dvakrát nebo třikrát tolik. Úroda ze zahrádky pokryla průměrně třetinu spotřeby domácností respondentů. V několika případech přitom zahrádkáři celkově vypěstovali více, než spotřebovali, čistě číselně by tedy mohli být soběstační a žádné ovoce a zeleninu nenakupovat. Každý pěstitel ale ví, že sebelepší meruňky nebo cukety se časem přejí. Vlastní úrodu tak zahrádkáři často zpracovávají, konzervují nebo rozdávají a svůj jídelníček zpestřují nakoupeným ovocem a zeleninou.

Pozoruhodné byly i poznatky o dalších zdrojích ovoce a zeleniny. Někteří propagátoři městského zahradničení tvrdí, že přímá zkušenost s pěstováním potravin podněcuje reflexi souvislostí zemědělské produkce a následně i odpovědnější spotřebitelské chování. Jinak řečeno, kdo sám ví, kolik práce stojí vypěstovat mrkev, by mohl spíše podpořit drobné místní zemědělce. V mém výzkumném vzorku se ale nic takového nepotvrdilo. Zahrádkáři nejčastěji nakupovali v supermarketech, stejně jako většina české populace, ačkoli nablýskané produkty z obchodu považují za méně kvalitní než ty domácí. Tuto zprávu lze ale číst také tak, že samozásobitelství nahrazuje právě produkty konvenčního zemědělství prodávané nadnárodními řetězci. Zahrádkáři tak nepředstavují „konkurenci“ pro místní pěstitele.

Poněkud v kontrastu ke konvenčním nákupním zvyklostem spotřební deníky zachytily poměrně velký objem netržních směn a darů. Zahrádkáři se o plody vlastní práce štědře dělí s příbuznými, ale také se sousedy, přáteli nebo kolegy v práci. Ze zahrádkářských osad tak má potěšení i spousta lidí, kteří sem třeba nikdy nezavítají. Podobné dobré skutky se nejspíš vrací, a tak moji respondenti nemalé množství ovoce a zeleniny také dostali. Přijaté i vydané dary daly v součtu dohromady kolem tuny potravin, k jejichž získání nebylo potřeba peněz - v době všudypřítomného trhu malý zázrak.

Šest sledovaných měsíců napovídalo tomu, že zahrádkáři jedí nadprůměrné množství ovoce a zeleniny, což je další z přínosů hojně vyzdvihovaných v zahraniční literatuře. Většina spotřebních deníků zachytila pestrý jídelníček, který nevylučoval ani exotické plodiny. Jíst spíše sezonní a lokální potraviny se snažilo jenom několik zahrádkářů. I u ostatních se ale dá předpokládat, že ovoce a zeleniny z dovozu spotřebovali méně, než je obvyklé.

Domácí = ekologické?

Způsoby hospodaření na zahradě, respektive jejich ekologická udržitelnost, jsou možná největším otazníkem ve výpovědích o českém zahrádkaření. Moji respondenti sice vesměs haněli ovoce ze supermarketu jako „umělé“ a „chemické“, když ale šlo do tuhého a rajčata v kolonii začala ohrožovat plíseň, většina z nich také k postřikům sáhla. Řada zahrádkářů se pak shoduje, že mezi pozemky v osadách se choroby a škůdci šíří až příliš snadno, podobná opatření proto považují za nezbytná.

Na užívání agrochemie v domácích zahradách není snadná odpověď - optimističtí výzkumníci tvrdí, že takto vypěstované ovoce a zelenina je pořád méně „chemické“ a z hlediska širších ekologických dopadů šetrnější než produkce industriálního zemědělství. Skeptici ale zároveň upozorňují, že mnozí zahrádkáři neumí chemické preparáty správně aplikovat a častěji než profesionální zemědělci tak používají zbytečně velké dávky. Ve prospěch Kraví hory v tomto ohledu hovoří to, že zde zahrádkáři soustavně hospodaří už od poloviny dvacátého století a zdá se, že půdu zatím „nezamořili“. Moji respondenti byli také poměrně otevření ekologicky šetrným alternativám, někteří z nich usilují o přírodní zahradu nebo využívají prvky permakultury. Nezbývá tak než doufat, že se tyto příklady budou v budoucnu šířit a naopak trend umělých pesticidů a hnojiv bude klesat.

Město plné zahrad

Podle průzkumu, který si v roce 2006 nechal zpracovat brněnský magistrát, bylo v celém městě 1 281,5 hektaru zahrádkářských ploch. Studie přitom nezohledňovala, komu tyto zahrady patří ani k jakému účelu je užívá. Na základě dat z Kraví hory jsem nicméně odhadla, že jen na polovině této rozlohy by bylo možné vypěstovat tolik ovoce a zeleniny, kolik spotřebují všechny brněnské domácnosti - tedy alespoň za předpokladu, že by lidé svůj jídelníček přizpůsobili tomu, co zrovna roste. Úplná soběstačnost je tak samozřejmě spíše utopií, to ale nic nemění na tom, že brněnské zahrady mohou výrazně přispívat k zásobování města.

Ovoce a zelenina z městských zahrad má všechny výhody lokální produkce. Jídlo se nemusí balit a dopravovat na velké vzdálenosti, čímž se výrazně snižuje spotřeba materiálů a energie i vznik znečišťujících látek a odpadů. Potraviny se ke spotřebitelům dostávají čerstvé právě v tu chvíli, kdy jsou připravené ke sklizni. Zahrádkáři zároveň přesně vědí, jak si své ovoce a zeleninu vypěstovali - ať už využívají výhradně přírodních prostředků, nebo úrodě pomáhají agrochemií, mají nad celým procesem kontrolu.

Kromě environmentálních přínosů můžeme samozásobitelství vnímat jako strategickou devízu - poskytuje obyvatelům měst větší nezávislost na dodávkách zvenčí. Ty přitom může ohrozit řada vlivů, od změn legislativy přes zdražování pohonných hmot až po přírodní katastrofy.

Zahrádky tedy poměrně přesně zapadají do aktuálních diskusí o alternativní produkci potravin, udržitelném rozvoji měst nebo potravinové suverenitě. A to přesto, že zahrádkářská tradice je daleko starší než zmiňované koncepty a v českém kontextu se s nimi setkává spíše mimoděk a nevědomky - zahrádkáři v koloniích neuvažují (až na čestné výjimky) o ekologické krizi ani se nesnaží být soběstační. Přes úctyhodné množství úrody osady už dávno nejsou místem dřiny a užitku za každou cenu. Lidé nepěstují potraviny z nouze, ale proto, že je to baví a že si na domácích jahodách pochutnají víc než na kupovaných. Takové motivace ale mohou být daleko hlubší a trvalejší než poučený ekologický aktivismus. Zahrádkářské osady jsou zevnitř především místem tradice, pohody a radosti ze života. Zvenčí bychom je ale měli oceňovat také v širších souvislostech.

Lucie Sovová (1988) vystudovala environmentální studia na Fakultě sociálních studií MU. V budoucnu chce mít vlastní zahradu.