Čtení na tyto dny

Nov

Džbán luny na střepy
rozbil se o vrch gruně,
Měsíc jej neslepí,
pro lásku půlnoc stůně.

Pec slunce nad lesy
již vypaluje hlínu
na nový džbán a zavěsí
jej brzy nad krajinu

(Jindřich Zogata)

 

Doporučujeme ke čtení

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Relikt z doby ledové


Jiří Poláček, č. 2/2015, s. 46

Spisovatel Jiří Mahen (1882-1939) měl vřelý vztah k Slovensku. V roce 1924 ho nazval „hrdinskou zemí“ a „zemí zaslíbenou“, v níž viděl svou „druhou vlast“. Strávil tam několik dovolených, často lovil ryby v Moravě u Kút, ale i ve Váhu, v Dunaji či v tatranských bystřinách. Svůj vroucí poměr k slovenským lidem, kultuře a přírodě promítal i do své tvorby. Vedle hry Janošík (1910), známé Rybářské knížky (1921) nebo knihy Toulky a vzpomínky (1931) je nutno uvést především básnickou skladbu Požár Tater (1934), kterou Mahen věnoval Vladislavu Vančurovi. Její text, uvedený prologem adresovaným čtenáři, rozdělil na šest částí. Opěvuje v nich krásy tatranské přírody, přičemž evokuje i silnou ničivou bouři (dnešní čtenář si při četbě těchto působivých veršů maně vzpomene na vichřici, která zpustošila Vysoké Tatry v listopadu roku 2004). Současně uvažuje o vztahu člověka a přírody v obecné rovině; zamýšlí se také nad soudobou situací našeho národa a Evropy, ohrožené nástupem nacismu.

V první části nazvané Ráno najdeme tyto pozoruhodné verše:

Tam dole pod námi to svítí!
To mořské oko? Ne! To dál -
to malé, co tam ukrylo se
pod kosodřevin zástěru!
Jen poshov, co ti trochu vody
do čisté láhve naberu!
Co zříš v té vodě sem tam plovat,
to u nás převzácný je host,
že chtěl bych věru recitovat
nejhezčí verše na věčnost.
Toť žábronožka ovšem pouhá,
však nečekaný její druh,
a odtud jí jsme připojeni
prý na polární někde kruh!
Zůstala u nás, žije s námi!
Je země míň, když na ni zřím,
a přec jak by nám nad hlavami
hřměl skřípot točny povětřím.

O tomto korýši se ještě píše v další části pojmenované Poledne jako o živočichu, který nás pojí „s tundrami dálné Sibiře“. Aby čtenáři bylo jasné, o jaký druh žábronožky běží, Mahen uvedl její latinský název: Branchinecta paludosa. Máme tedy co dělat s žábronožkou severskou či též arktickou, jež je reliktem z doby ledové. Byla objevena počátkem třicátých let 20. století ve Vyšném Furkotském plese, jinak žije vskutku až na Sibiři, ve Skandinávii nebo v Grónsku. Ve Vysokých Tatrách žila ještě v jednom plese na polské straně, kde již údajně vyhynula. V uvedeném slovenském plese zřejmě přežívá dosud. Anebo se mýlím?

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu