Čtení na tyto dny

Idyla na minerální vody

Mám rád minerální vody
pro jejich zemitost

A kdykoliv je piju
tak si představuji
jak vyvěrají z Běloves
z Korytnice
či z Moravského Berouna…

A jak mě cévy zanáší
nejvzácnější kovy

Mám rád minerální vody
po kterých nikdy nejsem
ani vážnější
ani šťastnější
než doopravdy jsem

(Zdeněk Volf)

 

 

Doporučujeme ke čtení

Tragikomedie ochrany přírody

Tomáš Grim, č. 4/2024, s. 2-5, pro předplatitele

Dostat pořádný kartáč není na škodu

Pavel Pechoušek, Vilém Jurek, č. 4/2024, s. 10-12, pro předplatitele

Populace versus druhy

Mojmír Vlašín, č. 4/2024, s. 29, pro předplatitele

Reportáž opožděná o třicet pět let

Václav Štěpánek, č. 4/2024, s. 34-37, pro předplatitele

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Relikt z doby ledové


Jiří Poláček, č. 2/2015, s. 46

Spisovatel Jiří Mahen (1882-1939) měl vřelý vztah k Slovensku. V roce 1924 ho nazval „hrdinskou zemí“ a „zemí zaslíbenou“, v níž viděl svou „druhou vlast“. Strávil tam několik dovolených, často lovil ryby v Moravě u Kút, ale i ve Váhu, v Dunaji či v tatranských bystřinách. Svůj vroucí poměr k slovenským lidem, kultuře a přírodě promítal i do své tvorby. Vedle hry Janošík (1910), známé Rybářské knížky (1921) nebo knihy Toulky a vzpomínky (1931) je nutno uvést především básnickou skladbu Požár Tater (1934), kterou Mahen věnoval Vladislavu Vančurovi. Její text, uvedený prologem adresovaným čtenáři, rozdělil na šest částí. Opěvuje v nich krásy tatranské přírody, přičemž evokuje i silnou ničivou bouři (dnešní čtenář si při četbě těchto působivých veršů maně vzpomene na vichřici, která zpustošila Vysoké Tatry v listopadu roku 2004). Současně uvažuje o vztahu člověka a přírody v obecné rovině; zamýšlí se také nad soudobou situací našeho národa a Evropy, ohrožené nástupem nacismu.

V první části nazvané Ráno najdeme tyto pozoruhodné verše:

Tam dole pod námi to svítí!
To mořské oko? Ne! To dál -
to malé, co tam ukrylo se
pod kosodřevin zástěru!
Jen poshov, co ti trochu vody
do čisté láhve naberu!
Co zříš v té vodě sem tam plovat,
to u nás převzácný je host,
že chtěl bych věru recitovat
nejhezčí verše na věčnost.
Toť žábronožka ovšem pouhá,
však nečekaný její druh,
a odtud jí jsme připojeni
prý na polární někde kruh!
Zůstala u nás, žije s námi!
Je země míň, když na ni zřím,
a přec jak by nám nad hlavami
hřměl skřípot točny povětřím.

O tomto korýši se ještě píše v další části pojmenované Poledne jako o živočichu, který nás pojí „s tundrami dálné Sibiře“. Aby čtenáři bylo jasné, o jaký druh žábronožky běží, Mahen uvedl její latinský název: Branchinecta paludosa. Máme tedy co dělat s žábronožkou severskou či též arktickou, jež je reliktem z doby ledové. Byla objevena počátkem třicátých let 20. století ve Vyšném Furkotském plese, jinak žije vskutku až na Sibiři, ve Skandinávii nebo v Grónsku. Ve Vysokých Tatrách žila ještě v jednom plese na polské straně, kde již údajně vyhynula. V uvedeném slovenském plese zřejmě přežívá dosud. Anebo se mýlím?

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu