Čtení na tyto dny

Bivak podle Platóna

(Jaromíru Tomečkovi)

Sedím v jeskyni
u skromného ohníčku
a navzdory možné pokutě
sleduji odrazy
na vápencové kůži skály

Platónova jeskyně
v lůně Moravského krasu

Ale odrazy nejsou stínem skutečnosti

Povolání: Romantik
Již bez místa
neboť romantismus
jest důvodem
k odebrání svéprávnosti
Tudíž: Bez nároků na honorář a penzi

Sedím v jeskyni
Neskutečné odrazy
skutečně krásné chvilky

(Jaroslav Kvasnica) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Relikt z doby ledové


Jiří Poláček, č. 2/2015, s. 46

Spisovatel Jiří Mahen (1882-1939) měl vřelý vztah k Slovensku. V roce 1924 ho nazval „hrdinskou zemí“ a „zemí zaslíbenou“, v níž viděl svou „druhou vlast“. Strávil tam několik dovolených, často lovil ryby v Moravě u Kút, ale i ve Váhu, v Dunaji či v tatranských bystřinách. Svůj vroucí poměr k slovenským lidem, kultuře a přírodě promítal i do své tvorby. Vedle hry Janošík (1910), známé Rybářské knížky (1921) nebo knihy Toulky a vzpomínky (1931) je nutno uvést především básnickou skladbu Požár Tater (1934), kterou Mahen věnoval Vladislavu Vančurovi. Její text, uvedený prologem adresovaným čtenáři, rozdělil na šest částí. Opěvuje v nich krásy tatranské přírody, přičemž evokuje i silnou ničivou bouři (dnešní čtenář si při četbě těchto působivých veršů maně vzpomene na vichřici, která zpustošila Vysoké Tatry v listopadu roku 2004). Současně uvažuje o vztahu člověka a přírody v obecné rovině; zamýšlí se také nad soudobou situací našeho národa a Evropy, ohrožené nástupem nacismu.

V první části nazvané Ráno najdeme tyto pozoruhodné verše:

Tam dole pod námi to svítí!
To mořské oko? Ne! To dál -
to malé, co tam ukrylo se
pod kosodřevin zástěru!
Jen poshov, co ti trochu vody
do čisté láhve naberu!
Co zříš v té vodě sem tam plovat,
to u nás převzácný je host,
že chtěl bych věru recitovat
nejhezčí verše na věčnost.
Toť žábronožka ovšem pouhá,
však nečekaný její druh,
a odtud jí jsme připojeni
prý na polární někde kruh!
Zůstala u nás, žije s námi!
Je země míň, když na ni zřím,
a přec jak by nám nad hlavami
hřměl skřípot točny povětřím.

O tomto korýši se ještě píše v další části pojmenované Poledne jako o živočichu, který nás pojí „s tundrami dálné Sibiře“. Aby čtenáři bylo jasné, o jaký druh žábronožky běží, Mahen uvedl její latinský název: Branchinecta paludosa. Máme tedy co dělat s žábronožkou severskou či též arktickou, jež je reliktem z doby ledové. Byla objevena počátkem třicátých let 20. století ve Vyšném Furkotském plese, jinak žije vskutku až na Sibiři, ve Skandinávii nebo v Grónsku. Ve Vysokých Tatrách žila ještě v jednom plese na polské straně, kde již údajně vyhynula. V uvedeném slovenském plese zřejmě přežívá dosud. Anebo se mýlím?

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu