Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Světlo z Jupitera

David Veselý, č. 4/2022, s. 2-3, pro předplatitele

Kdo se bojí ohně

Jiří Sádlo, č. 4/2022, s. 11

Vzpomínání na Jana Steklíka a s Janem Steklíkem

Petr Veselý, č. 4/2022, s. 29-36, pro předplatitele

K teplotám interiérů

Jan Hollan, č. 4/2022, s. 38-39

Všechno, co potřebuješ, je láska

David Veselý, č. 3/2022, s. 7-9

O migraci ryb a životě „po řecku“

Tomáš Lotocki, č. 3/2022, s. 28

Ceny Josefa Vavrouška za rok 2021

redakce , Aleš Máchal, Blanka Mikátová, č. 3/2022, s. 48-50

Nemýtit! Zde žijí staré lesy

Jeňýk Hofmeistr, Miroslav Svoboda, č. 3/2022, s. 42-45, pro předplatitele

Jak jsem se vyučil ochranářem


Mojmír Vlašín, č. 3/1988, str. 44

Každý máme nějakou slabinu ve své povaze, se kterou nejsme spokojeni a snažíme se ji odstranit. Já například jsem nedokázal na nikoho kloudně zakřičet, zkrátka zařvat. Měl jsem s tím potíže už na vojně, kde jsem nedokázal na své podřízené křičet (říkalo se tomu velet), jak si přáli nadřízení. Když jsem se stal profesionálním ochráncem přírody, mysleli si mojí známí (a nakonec i já), že budu chodit po rezervacích a řvát na lidi. Velkým vzorem v tomto ohledu byl strážce rezervace Mrtvé blato, zvaný hajný Říha. Setkal jsem se s ním ještě za studií. Řval na mne tehdy tak silně a tak sprostě, že kdybych měl vynechat všechna neslušná slova, která použil, tak neříkal vlastně vůbec nic. Brzy jsem zjistil, že v práci budu dělat většinou něco úplně jiného, a když se jednou přihodilo, že jsem musel vyhnat jednu babičku z rezervace, udělal jsem to skoro šeptem.

Dny ubíhaly a já už se pomalu začal smiřovat s tím, že už si nikdy v životě pořádně nezařvu. Až jednou… to jsem se vrátil z terénu hodně pozdě a druhý den jsem přišel do práce o pár minut později. Zavolal si mě šéf a začal mi vytýkat pozdní příchody. Člověk, který dělá svoji práci se zájmem, přestane počítat svoje odpracované hodiny navíc a ani nečeká, že to někdo někdy ocení. Na druhé straně jsem nečekal, že budu stíhán pro pět minut. A snad toto překvapení způsobilo, že jsem ve svém nitru odkryl netušené schopnosti. Práskl jsem židlí a začal jsem řvát. A řval jsem krásně. Líp než poručík Janotka na vojně, hlasitěji než hajný Říha (i když ne tak sprostě). Zařval jsem si o to lépe, že jsem neřval na mužstvo ani na náhodné pocestné, ale na svého šéfa. Kdo to nezkusil, neocení.

Já jsem byl oceněn. Dostal jsem „za vyučenou“ od svého šéfa. V řeči zákoníku práce se tomu říká důtka za zvláště hrubé jednání k nadřízenému. A právě tehdy jsem se vyučil ochranářem.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu