Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Jak jsem se vyučil ochranářem


Mojmír Vlašín, č. 3/1988, str. 44

Každý máme nějakou slabinu ve své povaze, se kterou nejsme spokojeni a snažíme se ji odstranit. Já například jsem nedokázal na nikoho kloudně zakřičet, zkrátka zařvat. Měl jsem s tím potíže už na vojně, kde jsem nedokázal na své podřízené křičet (říkalo se tomu velet), jak si přáli nadřízení. Když jsem se stal profesionálním ochráncem přírody, mysleli si mojí známí (a nakonec i já), že budu chodit po rezervacích a řvát na lidi. Velkým vzorem v tomto ohledu byl strážce rezervace Mrtvé blato, zvaný hajný Říha. Setkal jsem se s ním ještě za studií. Řval na mne tehdy tak silně a tak sprostě, že kdybych měl vynechat všechna neslušná slova, která použil, tak neříkal vlastně vůbec nic. Brzy jsem zjistil, že v práci budu dělat většinou něco úplně jiného, a když se jednou přihodilo, že jsem musel vyhnat jednu babičku z rezervace, udělal jsem to skoro šeptem.

Dny ubíhaly a já už se pomalu začal smiřovat s tím, že už si nikdy v životě pořádně nezařvu. Až jednou… to jsem se vrátil z terénu hodně pozdě a druhý den jsem přišel do práce o pár minut později. Zavolal si mě šéf a začal mi vytýkat pozdní příchody. Člověk, který dělá svoji práci se zájmem, přestane počítat svoje odpracované hodiny navíc a ani nečeká, že to někdo někdy ocení. Na druhé straně jsem nečekal, že budu stíhán pro pět minut. A snad toto překvapení způsobilo, že jsem ve svém nitru odkryl netušené schopnosti. Práskl jsem židlí a začal jsem řvát. A řval jsem krásně. Líp než poručík Janotka na vojně, hlasitěji než hajný Říha (i když ne tak sprostě). Zařval jsem si o to lépe, že jsem neřval na mužstvo ani na náhodné pocestné, ale na svého šéfa. Kdo to nezkusil, neocení.

Já jsem byl oceněn. Dostal jsem „za vyučenou“ od svého šéfa. V řeči zákoníku práce se tomu říká důtka za zvláště hrubé jednání k nadřízenému. A právě tehdy jsem se vyučil ochranářem.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu