Čtení na tyto dny

Moravo, Moravo

Řeč teče jako Okluky
v Zápovědi se sešly zdvižené límce
Hluboček kácejí do poslední třísky
aby prodali poctivé dřevo
za plytký peníz

A na Rovninu
chodívají křičet jenom vylekaní bažanti
které nikdo nenaučil létat

Okolo šumí kukuřičné pole
To nám ještě scházelo

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Krajiny vzpomínek a nadějí


Zuzana Derflerová Brázdová, č. 5/2011, s. 26-27

Snad to nevyzní příliš promiskuitně, když po pravdě napíšu, že v srdci nosím ne jednu, ale hned tři krajiny. Fakt je, že jenom jedna z nich je dodnes skutečná, ty dvě ostatní už neexistují, pokud ovšem vůbec kdy existovaly - alespoň v podobě, v jaké si je uchovávám. Jedná se o krajinu mého dětství a u té druhé o krajinu dětství mého syna a vlastně mého mládí.

Tou první jsou Beskydy, kraj pod horami Radhoštěm, Noříčí, Stolovou, Smrkem a Lysou, místo na Maralově kopci. Místo, kde na stoncích trav cvrkají obrovské kobylky luční, kde pod břízkami rostou křemenáče velikosti paže, kde krouží káňata s rozpětím křídel pohádkových draků. A kde se s ústupem léta shromažďují čápové z Polska a z celého severu Evropy, kteří několik dnů oblétávají kolem dokola vrcholek Stolové hory, nejprve v páru, potom v desítkách a pak ve stovkách kusů, aby se nakonec organizovaně seřadili ve vzdušný šik, a švihajíce křídly vzduch jak bičem, odlétli s létem pryč. V téhle krajině mi doteď zurčí křišťálové potůčky a potoky, třeba Bystrý, voda skáče přes břidličné desky, vytvářejíc kaskády a vodopády a nebezpečně hluboké tůně. Bude poctivé napsat, že ke kouzlu a bezpečí mé krajiny patří moje babička Kamila (narozená v roce 1904), která stojí ve dveřích skromného domku a volá, že někdo z nás dětí má už konečně odnést prázdnou bandasku do stavení k Michnům, kde mají krávu Květulu, která nejenom že dává mléko, na kterém do večera plave hustý slaďoučký koláč smetany, ale která nechává kravince po kopci všude tam, kde my děti válíme sudy. Babička už samozřejmě dávno nežije a podezírám ji, že když odcházela, vzala s sebou nenávratně i kraj mého dětství.

Tou druhou krajinou, kterou stihl podobný osud, je místo v jižních Čechách mezi Kunžakem a Novou Bystřicí, dole pod hradem Landštejnem. Plácek mezi mladými smrky u Žišpašského rybníka, kterému jsme říkali Buková. Místo s neopakovatelnou poetikou, s tak silným duchem, že ani jeho fyzická likvidace ho nedokázala zničit v našich srdcích. To místo pod Landštejnem bylo vlastně dost temné, k večeru plné komárů a muchniček, v létě tam často pršelo, tedy přímo lilo, a myslím, že ve stanech bývala v noci hrozná zima. Ale já tu krajinu vidím jako scénu z pohádky, kde na rybníku přistávají volavky, jako dobrodružství hledání a poznání v blízkém rozstříleném Klášteře, jako bonanzu na obří borůvky. V téhle krajině má své nezapomenutelné místo kamarádka Eva, jedna z nejčistších lidí, které jsem v životě potkala, která každoročně obětavě řídila kopání latrín, šetření pitnou vodou, kontrolovala skladování potravin ve vykopaném sklípku, čas od času zatopeného spodní vodou, a která svým příkladem jako by ručila za to, že do tábora nevejde zlá či špatná myšlenka. Pozoruhodné je, že sem, kde jsme o prázdninách vychovávali své děti a kde se za 30 let vystřídaly generace, se všichni nějakým způsobem vracíme, i když vlastně už vůbec není kam. Ostnatý drát oddělující nás od svobodného světa zmizel, ale za nějaký čas na to zmizely i paseky mezi hlubokými lesy a dnes se tam skví honosné golfové hřiště.

Třetí krajina v mém srdci je skutečná, existuje i na mapě a do srdce mi vstoupila celkem nedávno. Z Brna se do ní dá dojet vlakem a pak pěšky, nebo máte-li terénní auto, tak i vozem. Uprostřed téhle krajiny stojí chaloupka u lesa, pod ní je malý rybníček, v něm žáby, líni, užovka, nad vodou vážky, na hladině vodoměrky. Z jara přilétá pár divokých kačen, všude dokola je jen ticho, klid. Někdy štěkne rozjitřený srnec, v noci se kolem hájenky potlouká tucet divočáků. A taky stará liška a mladý lišák, kuna s rodinou a jezevec. Na habrech pracuje datel černý, z lesa křičí sojky, nad námi kontroluje situaci starý krkavec. Tohle místo, tedy samota u Čtyř Dvorů u Prosetína, má barvitou historii. Před dvěma sty lety si zde nechal na samotě v lese hrabě z Lichtenštejna postavit prostou hájenku, aby mu sloužila jako zázemí při lovu. Dochovaly se i vzpomínky na to, jak pruské vojsko prchající tudy po prohrané bitvě strašilo místní obyvatele. V okolí časem přibyly hraniční kameny a taky smírčí kříž na místě, kde pytláci zastřelili hajného. Kousíček od naší hájenky vedou staré štoly, ve kterých se ještě za Pernštejnů kutalo stříbro a potom cín. Když jsme tu před čtyřmi lety začali s rodinou pobývat, soused ze vsi se mne přemýšlivě zeptal, co jsme si to vlastně chtěli koupit. Zda čistý vzduch nebo samotu a klid, nebo nějakou exotiku, či snad dokonce štěstí? Otázka mne překvapila a tehdy jsem neuměla poctivě odpovědět. Dnes už otázkou pana Loukoty zaskočená nejsem. Do téhle krajiny jsme se totiž mezitím stačili zamilovat, přestože vůbec není prvoplánově vstřícná. V zimě je naše samota dostupná jen pro fyzicky zdatné jedince, při vichřicích někdy padají celé stromy. Ale tenhle kout má silnou přirozenou krásu a nevykalkulované kouzlo vycházející odněkud zevnitř a zhluboka. Vzbouzí v nás jakousi nevysvětlitelnou naději, že když ještě na světě existují taková místa, má to všechno tady určitě nějaký smysl.


Prof. MUDr. Zuzana Derflerová Brázdová, DrSc., (1957) - přednostka Ústavu preventivního lékařství Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Zabývá se výživou v prevenci a výživou dětí v ohrožení, brazdova(zavináč)muni.cz

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu