VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zjistit přesně, kolik je dnes v ČR hektarů zemědělské půdy, je dosti obtížné. Jisté však je, že její rozloha rok od roku klesá, buďto zástavbou, nebo zalesňováním. Budeme tedy vycházet z asi dva roky starých údajů, které hovořily o tom, že v ČR je 3 521 tisíc ha obhospodařované zemědělské půdy. To je tedy o něco méně než polovina celkové rozlohy naší republiky. Z této rozlohy tvoří podle údajů z roku 2013 plocha luk a pastvin 968 278 ha (louky 680 278 ha, pastviny pak 288 000 ha), tedy úhrnem necelých 23 % z výměry zemědělské půdy (a asi 13 % z veškerého půdního fondu v ČR). Zatímco rozloha orné půdy v posledních deseti letech trvale klesá, výměra pozemků evidovaných v katastru nemovitostí jako trvalé travní porosty se naopak za několik posledních let o 71 tisíc ha zvýšila, byť jistě ani zdaleka ne všechny pozemky vedené jako louky či pastviny se také k tomuto účelu používají (mnohé mohou dokonce ležet ladem a postupně zarůstat). Louky a pastviny tedy rozhodně netvoří zanedbatelnou část našeho půdního fondu, jak tomu bylo v 70. a 80. letech 20. století, během tzv. intenzifikace zemědělství, která přinesla do naší krajiny doslova zkázu. Přesto jich je stále mnohem méně než v dobách soukromého hospodaření v 19. a na počátku 20. století, o kvalitě a biologické pestrosti trvalých travních porostů ani nemluvě.

Ubývání nížinných pastvin v dobách soukromého hospodaření

Podívejme se nejprve na to, jak se trvalé travní pozemky, zejména pak pastviny, jimž zejména je věnován tento příspěvek, v naší republice vyvíjely v minulosti. Často totiž zapomínáme na to, že i u nás to byla právě pastva dobytka, která se významně podílela na přeměně přírodní krajiny v kultivovanou kulturní krajinu. Nebudeme ovšem zacházet hluboko do historie a pokoušet se definovat, jak vypadala pastevní krajina např. v raném středověku. Pro současný vzhled naší krajiny a pro určení toho, jak ji ovlivnila pastva, je důležitých zhruba posledních dvě stě let. Vždyť ještě na počátku 20. století měla na většině našeho území pastva rozhodující úlohu při chovu dobytka a o pastviny se mezi rolníky a velkými pozemkovými vlastníky vedly táhlé a mnohdy i dramatické spory. Pastviny zabíraly velké plochy katastrů jednotlivých obcí. Bývaly obvykle kompaskuální, což znamená, že náležely do společného vlastnictví toho kterého panství, obce a jednotlivých rolníků. Toto spoluvlastnictví se zakládalo na právu panství pást na pastvinách svá stáda dobytka, na jistotě pastvy dobytka pro obec a na právu pastvy jednotlivých selských gruntů (mnohde ovšem bývaly pastviny pouze panské a obecní). Po zrušení poddanství v roce 1848 většinou docházelo k dělení pastvin tak, že každému z těchto subjektů připadla jejich třetina. Rolníci obvykle své pastviny neparcelovali a pásli dál společně, za pastvu na obecních pozemcích pak platívali nájem. Obce, které po zrušení poddanství získaly daleko větší svobodu v rozhodování o tom, jak nakládat se svým majetkem, ovšem tyto plochy rády prodávaly či dlouhodobě pronajímaly, aby tak zlepšily svoje finanční hospodaření. Zájem o ně mívali především bezzemci, kteří pak pronajaté, popř. odkoupené pastviny bez výjimky zorňovali. Tam, kde pro to byly příhodné podmínky, začalo ale docházet v době rozmachu svobodného rolnického hospodaření po roce 1848 k postupnému rozorávání pastvin také ze strany rolnických singularistů. Od té doby se u nás plocha pastvin, která předtím zabírala i více než třetinu toho kterého katastru, v horských a podhorských regionech však i mnohonásobně více, začala zmenšovat.

Dalším důležitým faktorem postupného ubývání pastvin byl zánik velkochovu ovcí. Zejména šlechtické velkostatky totiž chovaly ještě v prvé půli 19. století na svých dvorech velká stáda ovcí, pro něž byl dostatek pastvy přímo životní nutností. Úpadek chovu ovcí souvisel zejména s poklesem cen vlny, způsobeným vpádem laciné australské a jihoamerické suroviny na evropské trhy.

V poslední třetině 19. století docházelo na českém a moravském venkově k přechodu ke střídavému osevnímu hospodaření, v němž již bylo pro pastvu hovězího dobytka jen málo místa. Pěstování pícnin umožnilo stájový chov skotu a výrazně zvýšené množství takto vznikající chlévské mrvy mohli rolníci využít i k zúrodňování pastvisek. V této době přestávali pást zejména velcí gruntovní sedláci. Hlad po půdě v období hospodářské krize 30. let 20. století přispěl k rozprodávání a trhání posledních obecních pastvin a spolu s využíváním umělých hnojiv přivodil definitivní zánik společné pastvy v nížinných oblastech Moravy. V katastrech většiny nížinných obcí tak zůstaly pouze pastevní enklávy na relativně nepřístupných a zejména na těžko obdělavatelných místech, jimiž jsou téměř výhradně primárně bezlesé strmější břehy a svahy místních pahorkatin. Z větších takovýchto území jsou např. na jižní Moravě kromě strání Pálavy dodnes dochovány např. Pouzdřanská step, Čejčské a Čejkovické špidláky, Větrníky u Lysovic na Vyškovsku, Visengrunty u Bošovic, Rašovský zlom a Šévy u Mouřínova na Bučovicku. Ze zániku nížinných pastvin tak ve většině případů kupodivu nemůže být viněna komunistická kolektivizace zemědělství - ta tento proces pouze dokončila.

Pastevní enklávy byly při obecném nedostatku luk v nížinách spolu s mezemi, úvozy, silničními příkopy či břehy vodních toků dlouho vypásány dobytkem kovorolníků, kteří neměli k dispozici dostatek pícnin pro trvalé ustájení svých malochovů. Z tohoto důvodu dokonce bývaly tyto pozemky také daleko častěji než v minulosti kosívány. Mezi kovozemědělci převažoval chov koz, hovězího dobytka měli pomálu. Kozy ovšem pastvinné pozemky dokonale čistily od náletových křovin, čímž pro kovorolníky odpadala nutnost jejich „jarního úklidu“.

Zánik nížinných pastvin

Pastva na zbývajících svažitých pastevních enklávách a také na mezích či příkopech cest v nížinných oblastech Moravy definitivně zanikla koncem 60. let a začátkem 70. let 20. století spolu s tím, jak z vesnic v důsledku „intenzifikace zemědělské výroby“ a zvyšování životní úrovně mizel podomácku chovaný dobytek. Zhruba v té době ale také začalo, zprvu nesměle, docházet k postupnému vyhlašování jednotlivých svažitých pastevních areálů za přírodní rezervace. Řada z nich však ještě před tím padla v průběhu 70. a 80. let 20. století za oběť tzv. náhradním rekultivacím za zábory zemědělské půdy pro stavbu dálnice a jiných objektů, při nichž byly zterasovány. Mnohé z těchto nových teras ale nikdy nesloužily svému účelu a i tam, kde jsou terasy využívány, se jejich meze staly pro strmost a špatnou dostupnost semeništěm plevelů. Dobytek, který by se na nich pásl, již není… Zbylé lokality, byť přísně chráněné, bez pravidelného vypásání či kosení postupně zarůstaly náletem a ztrácely svoji druhovou pestrost. Z bukolických pastevních krajin, které ještě v 19. století tolik obdivovali romantičtí malíři (viz článek Jana Laciny v tomto čísle Veroniky), zůstaly v nížinách a pahorkatinách na většině území Čech, Moravy a Slezska právě jen tyto reliktní zbytky postagrárních pastevních lad.

Relikty pastevní krajiny

Pastva obohatila naši krajinu o některé typy biotopů, které jsou dnes právem považovány za její klenoty. K těm nejcennějším patří lužní pralesy, stepní a lesostepní lada, nížinné pastviny v okolí velkých řek a horské a podhorské pastviny.

Lužní lesy

Lze se jistě ptát, proč za relikty pastevní krajiny označujeme lužní lesy, zejména ty v soutoku Dyje a Moravy, s obrovitými duby letními. Tyto lokality ale byly v minulosti využívány jako pastviny a staré duby v nich zůstávaly zachovány zejména pro úrodu žaludů, na nichž si pochutnávala pasená prasata. Pastva v lužních lesích u nás přestala teprve kolem poloviny 19. století a dalo to dost práce přesvědčit rolníky, aby svůj dobytek, zejména vepřový, více do lesa nevyháněli. Lužní lesy tehdy vlastně byly jakýmsi rozvolněným pastevním hájem, ne nepodobným anglickým parkům, které ostatně měly v pastevní krajině svůj předobraz. V pastevních krajinách, tam, kde se dobytek pase celý rok, a které právě známe z oněch bukolických obrazů mistrů 18. a 19. století, jsou hranice mezi pastvinami a lesem neostré. Mezi plně zapojenými lesními porosty a čištěnými pastvinami bez dřevin vzniká široký pruh prořídlého lesa až rozvolněného pastevního háje, který skutečně připomíná park. Ne že by se takovéto struktury u nás již vůbec nevyskytovaly - spatříme je však pouze v podhorských a horských oblastech (typickým příkladem takovéto krajiny jsou např. některé louky v Bílých Karpatech), nikoli však v nížinách. Nejblíže, kde lze spatřit lužní pastevní lesy, jsou lokality kolem řeky Sávy v Srbsku a Charvátsku. V tamním rozvolněném lužním lese si lze zejména na podzim připadat jako v dobách dávno minulých: z porostu se ozývá chroupání prasat krmících se bohatou úrodou žaludů a obraz starých dob ještě dotvářejí kruhové chýše, jejichž nosné „pilíře“ - kůly, jsou proplétané z lískových prutů, stejně jako v časech velkomoravských. Jisto je, že prase pasené v lužním lese chutná zcela jinak než vepř, jehož jediná cesta z chléva vede na porážku…

Stepní lada

Jiným reliktem pastevní krajiny jsou zmiňovaná stepní lada s výskytem ponticko-panonských teplomilných druhů. Problém je ten, že pastva je zde nezbytnou podmínkou trvalé existence zachování tohoto druhového bohatství. Některé případy jsou proto více než poučné. Ještě na počátku 60. let 20. století se na území dnešní národní přírodní rezervace Tabulová hora v CHKO Pálava pásly krávy. Po skončení pastvy, zdůvodněném právě ochranou přírody, se některé z tam rostoucích druhů zcela vytratily a pracovníci CHKO je museli pracně vysazovat. Známá je také Mohelenská hadcová step. Zde již od 20. let 20. století bojovali přírodovědci proti pastvě ovcí a koz. Ovšem po přerušení pastvy musel být z území rezervace každoročně odstraňován nálet keřů a stromů, aby tak podmínky pro existenci vzácných teplomilných druhů rostlin zůstaly zachovány. Teprve v posledním desetiletí zde došlo k obnovení pravidelné regulované pastvy, výhradně ovšem ve službách ochrany přírody.

Pasení v nivách velkých řek

a vůbec v nížinách u nás prakticky bez náhrady zaniklo. Meliorace a regulace řek nakonec odstranila i travní porosty z nejbližšího okolí řek, které však v dobách svého definitivního rozorání sloužily vesměs pouze jako dvousečné louky, nikoli jako pastviny. Ne všude v našem okolí však je situace stejná. Celá rozsáhlá území Maďarska (většinou s písečným podložím, a tedy pro pěstování jiných plodin než např. vína velice nepříhodná), známé pusty, jsou dodnes vypásány rozsáhlými stády dobytka (a, což je místní specialita, i husí), podobně v srbské Vojvodině. Zde, v Banátu, se dodnes zachoval nížinný pastevní chov ovcí, v současnosti ovšem již v daleko menší míře než v dobách staré monarchie a desetiletích před druhou světovou válkou, kdy sem přicházeli kupovat stáda ovcí i gazdové ze severního Slovenska. V důsledku združstevňování (které zde ovšem probíhalo v daleko menším rozsahu než v našich zemích) a rozorávání tradičních pastvin se ale i v těchto oblastech trvalé travnaté plochy výrazně zmenšily. Dnes jsou omezeny v podstatě pouze na slatinné pozemky v okolí řeky Tisy, na plochy v okolí menších meandrujících toků, na široké (až třicet metrů) travnaté pásy podél cest (tyto travnaté pásy jsou pozůstatkem tereziánských kolonizačních nařízení z 18. století, podle nichž nově budované cesty ve velice řídce osídleném území osvobozeném od Turků musely být široké nejméně 18 metrů a mít ochranné pásmo travin a stromů) a konečně na území tzv. Deliblatské písčiny - neobdělavatelných, travou porostlých písečných dun rozkládajících se na několika desítkách kilometrů čtverečních uprostřed Banátu. Tato travnatá refugia doplněná typickými vahadlovými studnami a v sušších místech i mohutnými roztroušenými jalovci výrazně zpestřují jinak fádní rovinatou krajinu, jejich vypásání pak přispívá k dojmu celkové upravenosti a harmoničnosti zdejšího území.

Jalovcové pastviny

Reliktem pastevní krajiny jsou také jalovcové pastviny. Jalovec - obvyklou doprovodnou dřevinu svažitých pastvin - ale lze v současnosti v našich podmínkách vidět prakticky výhradně v horských oblastech moravských Karpat, kde je také vyhlášeno několik rezervací chránících relikty tamní pastevní krajiny s jalovci. Jinak se v České republice z jalovce stala dosti vzácná dřevina a takřka všechny zbytky bývalých pastvin s jeho výskytem jsou v současnosti vyhlášenými chráněnými územími. Nejznámější biotop pastvin s roztroušenými jalovci mimo Karpaty se na Moravě nachází v údolí řeky Svratky pod Vírskou přehradou nad obcí Švařec. Tato národní přírodní rezervace je ovšem smutně proslulá také tím, že těsně na její hranici byla v 90. letech 20. století vystavěna obludná stavba úpravny vody pro tzv. Vírský oblastní vodovod (celou tuto smutnou problematiku jsme analyzovali v 8. zvláštním čísle Veroniky, nazvaném Vodovod z Víru - ano či ne?, již v roce 1995 a může nám být jen malou útěchou, že jsme většinu problémů, které tato stavba vyvolala, zcela správně předpověděli). Ovce se zde v době vyhlášení rezervace ale již nepásly, a tak tato památka musela být pracně udržována kosením a vysekáváním náletů, podobně jako jiné. Teprve v posledních letech se zde péčí CHKO Ždárské vrchy nárazově pase dovážené stádečko ovcí.

I mnohé z jiných reliktů pastevní krajiny jsou dnes udržovány vypásáním, a to tak, že se na ně stádečka ovcí převážejí z místa na místo. Je to samozřejmě složité a poměrně nákladné řešení, které může fungovat jen díky systému dotací, ale relikty pastevní krajiny i tímto způsobem zůstávají zachovány. Ovce ve „službách ochrany přírody“ jsou i jistou atrakcí a lze je vidět např. i v údolí Šáreckého potoka, resp. v přírodní rezervaci Divoká Šárka v Praze.

Horské pastviny,

ať již tzv. hole ve vysokých horách (a takové jsou u nás pouze Jeseníky a Krkonoše, kde se ovšem v hřebenových partiích již dávno nepase, nejblíže pak jsou holní pastviny k vidění ve slovenských Karpatech), či pastviny v oblastech rozptýleného horského kopaničářského osídlení, nebo rozsáhlé pastevní plochy v podhůřích a ve vrcholových oblastech Českomoravské vysočiny, jsou v obecném povědomí synonymem pastvy. V nížinách by dnes pastvu nikdo nehledal, v těchto oblastech je naopak očekávaná.

Vysokohorské holní pastviny, tak charakteristické zejména pro Karpaty, u nás prakticky neexistují. Byly spojeny se sezonním, tzv. salašnickým chovem dobytka, zejména ovcí (o tom více viz 14. zvláštní vydání Veroniky Pastevectví a krajina, 2000 a 15. zvláštní vydání Veroniky Karpaty, krajina a lidé, 2002). V moravských K arpatech vzhledem k jejich nadmořské výšce takovéto hole nebyly, resp. byly jen v omezeném rozsahu, spíše se zde vyskytovaly tzv. javořiny - travnaté porosty s rozvolněným lesem či pouze shluky stromů. Javořiny proto pastevci čistili od porostů, aby získali plnohodnotné pastviny, avšak zabírali a klučili a na pastviny měnili i přilehlé lesy, a přivodili tak ve své době velké odlesnění Beskyd. Nástup racionálního lesního hospodářství od počátku 19. století v moravských Karpatech však pastviny zásadně omezoval a přispěl tak k úpadku a postupnému zániku salašnického pastevectví v této oblasti. Z dřívější rozlohy moravských salašnických pastvin tak již do dnešní doby zůstaly pouze marginální zbytky, z nichž nejvýznamnější je bezlesí na javornickém hřebeni, byť i ono již nevidělo ovci několik desetiletí.

V druhé polovině dvacátého století byly ale vysoko položené pastviny opouštěny i jinde, což souviselo mj. i s postupným zatravňováním některých málo výhodných zemědělsky využívaných poloh, na jejichž intenzivním obhospodařování neměla socialistická zemědělská družstva zájem. Rozšířením pastvin v nižších polohách tak pastva v klimaticky náročných podmínkách přestávala být nezbytná, jiným důvodem bylo mnohde i snižování počtů chovaných ovcí na úkor jiného, především hovězího dobytka. O zákaz horské pastvy se od konce 70. let 20. století přičiňovala i ochrana přírody. Zejména na Slovensku, ve Vysokých i Nízkých Tatrách, Roháčích, Belanských Tatrách a Malé Fatře došlo k zákazu pastvy na holích v souvislosti s vyhlášením národních parků či chráněných krajinných oblastí, a tím i k přerušení tradiční pastevecké kultury.

Podhorské pastviny

Specifické jsou pastviny v nižších polohách, které vznikly na těžce obhospodařovatelných pozemcích v okrajových polohách katastrů horských a podhorských obcí, v závěrech dolin a vůbec na místech obecně těžko jinak obdělavatelných. Všechny tyto pastviny ovšem byly využívány také jako louky, pravidelně se kosívaly, a proto také byly pečlivě udržovány. Rolníci z nich odstraňovali povrchové kameny, které vynášeli na okraje pastvin, kde tak vznikaly typické kamenné meze - kamenice, vytínali na nich a popř. vypalovali křoviny atd. Některé z těchto pastvin se po jarním přepasení kosily na otavy, jiné se naopak kosily v pozdním jaru a místo druhé sklizně je přepásal dobytek. Tento typ pastvin se v poslední době výrazně rozšířil, což má paradoxně na svědomí „intenzifikace zemědělství“ ze 70. a 80 let 20. století. Tehdy totiž byly scelovány do velkých lánů a zorňovány i pozemky v naprosto nevýhodných podhorských polohách. Že takto vzniklá pole bez mezí byla náchylná k erozi a úrodná pouze díky zvýšenému přísunu umělých hnojiv, je nabíledni. Hospodářské subjekty, které začaly po roce 1989 na tomto neblahém dědictví hospodařit, z ekonomických i ekologických důvodů necitlivě zorněné pozemky zatravnily, čímž vznikly často i mnohasethektarové sekundární pastviny a do jisté míry se tak změnil, obvykle k lepšímu, i krajinný ráz celých oblastí, byť se dodnes obvykle jedná o biologicky málo rozmanité porosty. Tímto způsobem je dnes zatravněna a na pastviny přeměněna velká část vrcholových partií Českomoravské vysočiny, podhůří Jeseníků, Orlických hor, Krkonoš… Naopak tradiční výše položené pastviny v těchto oblastech, zejména pak v místech, z nichž bylo odsunuto německé obyvatelstvo, již od 50. let 20. století přestávaly být obhospodařovány a postupně zarůstaly lesem. A tak jen kamenice či terasy uprostřed dnes již hlubokých lesů svědčí o tom, že se v oněch místech kdysi hospodařilo.

Pastva a krajina v současnosti

V moravských Karpatech poslední pozůstatky tradičního salašnictví zanikly již koncem 40. let 20. století. Chov ovcí se zde v současnosti pracně obnovuje. Stáda soukromých chovatelů, která vypásají staré a léta neudržované pastviny, a přispívají tak k jejich obnově a udržení krajinného rázu oblasti, ale tvoří pouze zlomek počtu ovcí, jež v dobách salašnické slávy Beskydy, Javorníky či Vsetínské vrchy uživily. Většina těchto stád je dnes také najímána státní ochranou přírody a využívána i k managementu zvláště chráněných území.

Vývoj názorů na zachování druhového bohatství pastvou vzniklých biotopů a jejich krajinnou hodnotu byl paradoxní. Až do konce 70. let 20. století, a mnohde i déle, převládala snaha zabránit pastvě dobytka v chráněných územích. Mělo se za to, že krávy, ovce a kozy okusem a sešlapem ničí vzácné chráněné druhy rostlin. Zákaz pastvy proto postihl i tradiční pastevní území vysokohorských holí např. v Roháčích, v tatranských dolinách, na holích Nízkých Tater, Malé i Velké Fatry… Když pak pastva skutečně ustala, ukázalo se, že pro většinu druhů, které měly být chráněny, je okus, případně také sešlap, nezbytnou podmínkou existence. Bez vlivu pastvy se začalo druhové složení měnit, na bývalých pastvinách nastaly sukcesní procesy, začaly zarůstat a navracet se směrem k přírodním lesním společenstvím. Také v holních porostech neudržované pastviny postupně zarůstají. O estetickém rozdílu pravidelně vypásaných, popř. ještě kosených, a naopak přerostlou trávou zarostlých horských luk pak jistě nikoho netřeba přesvědčovat. Dnes tak jen bujnými kopřivami porostlá místa bývalých košárů, rozpadající se stavby kolib a prtě svědčí o dřívějším bohatém pasteveckém životě na hřebenech slovenských i moravských hor, na nějž s oblibou a nostalgií vzpomínají i mnozí turisté.

Dnes by ochrana přírody regulovanou pastvu v bývalých pastvinných biotopech vřele přivítala. To ovšem není vůbec jednoduché, a to ani tam, kde by k tomu byly podmínky, nikoli tedy pouze v roztroušených maloplošných chráněných územích, ale také v horských oblastech. A tak některé hůře přístupné pastviny dále zarůstají, třebaže na mapě jsou ještě zaznamenány jako travnaté porosty, některá chráněná území jsou pracně čištěna od náletů a pouze někde dochází k obnově přirozené pastvy na starých pastvinách. Naopak, jak jsme uvedli výše, vznikají rozsáhlé sekundární pastevecké areály na dřívější nepříliš kvalitní orné půdě. V poslední době je ale vidět, a možná to způsobuje i hospodářská krize, že jsou některá pastevní místa obnovována i jinak než pomocí managementu chráněných území, byť s podporou dotací. I v „nechráněné“ krajině Vysočiny tak lze vidět čerstvě vyklučené, předtím již léta nepoužívané (a proto zarostlé) staré pastviny. Díky dotacím na údržbu trvalých travních porostů, jejichž podmínkou je pastva určitého počtu kusů dobytka na tu kterou rozlohu, se život částečně vrací i do některých přístupnějších oblastí kopaničářského či lazníckého osídlení v moravských a slovenských Karpatech. A to dokonce i tam, kde pastviny již začaly zarůstat lesem. Vlastníci takových pozemků, jak je možno vidět např. na kokavských lazech, své zarostlé pastviny pouze oplotili ohradníkem a do takovýchto porostů pustili dobytek… Obnova starých pastvin však s sebou nese nějaké nové, dříve neznámé a nepochopitelné problémy: chovatelé, jak jsme se mohli přesvědčit např. na Těšínsku, se potýkají s problémem, kam s rounem chovaných ovcí, jinde, např. v oblasti lazníckého osídlení v okolí Kokavy nad Rimavicou, si opět stěžují, že v celém okrese nejsou jatka, kam by mohli dodávat jateční dobytek (ve stoprocentní „biokvalitě“, protože pasený na květnatých nehnojených loukách), o výkupu mléka ani nemluvě…

Je těžké prognózovat, co bude dál. Pastviny patří k typické historické struktuře naší krajiny, bez níž by byla ochuzena o něco, co ji spoluvytvářelo. Jisté posuny, zejména na Vysočině a v podhorských oblastech k lepšímu vidíme. Můžeme si jen přát, abychom se dočkali celkové rehabilitace pastvy dobytka jako nejzdravějšího a nejpřirozenějšího chovu hospodářských zvířat a s tím také související záchrany a rehabilitace pastvin v krajině.