VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Použijeme-li fytocenologické třídění travinných porostů podle Balátové (1985), potom získáme následující obraz o výskytu savců v jejich společenstvech.

Mokřadní travinné porosty, tvořené rákosovitými a ostřicovými společenstvy, jsou vysoce produktivními primárními producenty. Vyskytují se převážně v nížinách a pahorkatinách, nejproduktivnější jsou v teplých oblastech. Mají stále či periodicky podmáčenou půdu, voda se udržuje těsně při povrchu nebo nad ním. Vznikají ve sníženinách terénu při březích rybníků, vodních toků a v jejich slepých ramenech.

Ze savců se v nich nejčastěji setkáme s hryzcem vodním (Arvicola amphibius), od začátku minulého století též s ondatrou (Ondatra zibethicus), v posledních desetiletích i s nutrií (Myocastor coypus). Jsou na tento biotop vázáni potravně, neboť v různém stupni konzumují především primární produkci. V potravním rejstříku se u nich (s výjimkou hryzce) objevuje i živočišná složka. Svá sídla (úkryt a odchov mláďat) budují většinou v březích. Vedle nich osidlují mokřady i další druhy savců, které jsou v těchto společenstvech potravně vázány právě na živočišnou složku. Jsou to hmyzožravci z řádu Eulipotyphla, jako rejsek obecný (Sorex araneus). Typickými pro tyto biotopy jsou i rejsci rodu Neomys, především rejsec černý (Neomys anomalus).

Podmáčené sníženiny terénu obsazené mokřadními typy travin najedeme i mimo nížiny a pahorkatiny, dokonce až vysoko do hor. Vznikají na prameništích a na rašeliništích.

Zde se vedle hryzce vodního můžeme setkat s přísně chráněným druhem drobného zemního savce, s myšivkou horskou (Sicista betulina). Až do vyšších středních poloh se znovu vrací i reintrodukovaný bobr evropský (Castor fiber). Setkali jsme se s jeho populací například v březích rybníků a v pobřežních porostech oblasti Králického Sněžníku. Hlavní potravní zdroj má zde tento hlodavec především v porostech vrb, topolů a jív lemovaných vysokými ostřicemi.

Vrátíme-li se do nižších poloh, jsou významným biotopem savců zaplavované aluviální louky. Jejich výměra se sice v druhé polovině 20. století snížila, přesto stále tvoří významný krajinný prvek. Typickým obyvatelem z třídy savců je opět hryzec vodní. V přirozených podmínkách urychleně migruje na vyvýšená místa, odkud se znovu vrací po uplynutí záplavy. Podobně na dočasnou změnu podmínek nutně reaguje i řada dalších druhů savců. Z drobných zemních savců je to především hraboš polní, který na zdejších travinných společenstvech vytváří intenzivně se množící populace zvláště v období sucha. Naopak v sezonách bohatých na srážky, v obdobích s hrozící záplavou zde nemá podmínky pro intenzivní rozmnožování. Typickým druhem pro luční porosty, které mohou být postiženy záplavou, je krtek obecný (Talpa europaea). Podle Grulicha (1958), který studoval biologii krtka na loukách v oblasti Břeclavi, může se jeho populační hustota na sečených loukách blížit až k 10 jedincům na hektar. Je to dáno především bohatou zásobou půdní fauny, především žížal, které tvoří hlavní potravní složku krtka. Rozsáhlá, déle trvající záplava však populaci krtka decimuje. Z Grulichových výzkumů je třeba vyzdvihnout i jeho hodnocení významu krtka obecného pro druhovou skladbu travinných porostů. Díky značné rycí činnosti jsou krtiny postupně osidlovány různými plevelnými druhy rostlin, takže kvalita společenstva a jeho výnosnost se mohou snižovat. V nižších polohách, zvláště na vysoce úrodných půdách je součástí společenstva drobných zemních savců křeček polní (Cricetus cricetus). Tento druh v intenzivně obhospodařované zemědělské krajině nachází však vhodné podmínky i v porostech pícnin a v obilovinách.

Společenstvu zaplavovaných luk jsou blízké vlhkomilné a polovlhkomilné travní porosty, typické pro nížiny až pahorkatiny. Podle Balátové jsou to typy s psárkou luční a metlicí trsnatou. Diverzita společenstva savců je zde již vyšší. Zvyšuje se podíl dalších druhů drobných zemních savců, například myšice křovinné (Apodemus sylvaticus), konzumující hlavně drobná travní semena a plody roztroušených křovin. Periodicky nesečené travní porosty charakterizuje zvyšující se vrstva stařiny, která je intenzivně osidlována hrabošem mokřadním (Microtus agrestis). To je také případ ladem ležících polních parcel, dotovaných EU. Zde do společenstva savců přistupuje myšice malooká (Apodemus uralensis) spolu s dalšími druhy hmyzožravců, jako jsou rejsek malý (Sorex minutus), bělozubka šedá (Crocidura suaveolens) a bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon). V oblastech s dostatečným množstvím srážek, v pahorkatinách a vrchovinách, jsou vlhkomilné a polovlhkomilné porosty využívány jako louky a pastviny. V nižších polohách jsou to typy s ovsíkem vyvýšeným a úzkolistými kostřavami, ve vyšších s trojštětem žlutavým, psinečkem tenkým a kostřavou červenou. Podle vlhkosti stanoviště se zde střídají xerothermnější (suchomilný a teplomilný) hraboš polní s mezofilnějším hrabošem mokřadním, jemuž vyhovuje prostředí ani příliš vlhké, ani příliš suché.

Naopak suchomilné travní porosty jsou rozšířeny hlavně v teplých oblastech na výhřevných svazích. Vedle hraboše polního a myšice malooké nacházíme zde hmyzožravou bělozubku bělobřichou. Na travních společenstvech vysévaných mezi řádky révy vinné se v posledních letech začal objevovat sysel obecný (Citellus citellus), který dosud roztroušeně přežíval jen na travnatých letištích a golfových hřištích. Ve výčtu savců vázaných do určité míry na travní porosty nelze pominout zajíce polního (Lepus europaeus). Celkově nízká hustota jeho populací doznává o něco vyšších hodnot na stanovištích s vyšší diverzitou rostlinných společenstev, jimiž jsou jak travní, tak i dřevinné skladby. Luční přirozenější porosty, a to spíše okrajově, využívá králík divoký (Oryctolagus cuniculus). Protože si hloubí nory, preferuje porosty na lehčích a propustných půdách. Nad 700 m n. m. se již téměř nevyskytuje. Rodiny tvoří kolonie. Jeho vyšší stavy byly od poloviny minulého století zdecimovány myxomatózou.

Výskyt vyjmenovaných druhů savců vázaných na travinné porosty doprovází vedle hmyzožravců i zástupci řádu šelem, jmenovitě ty, které jsou v různém stupni na býložravé drobné savce vázané potravně. Vedle kolčavy (Mustela nivalis) a hranostaje (Mustela erminea) je to na vlhčích místech tchoř tmavý (Mustela putorius), introdukovaný psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides), norek americký (Neovison vison), případně i mýval severní (Procyon lotor). Široce rozšířeným predátorem drobných zemních savců je liška obecná (Vulpes vulpes), případně i kuna skalní (Martes foina). Jako potravní specialista na odlov křečka polního a sysla obecného je označován tchoř stepní (Mustela eversmannii), v současnosti velmi vzácný druh.

Odděleně jsou v tomto příspěvku hodnoceni zástupci řádu sudokopytníků. Ti představují historicky kontrolní zpětnou vazbu ve vývoji travních společenstev. Bez žíru herbivorů by se zpomalila jejich produkce a převod do dekompozičního procesu. Spásání se děje selektivně podle hrubosti píce a obsahu výživných látek. Příklad selektivní konzumace máme na smilkových pastvinách, kde smilka tuhá (Nardus stricta) zůstává nekonzumována. Na chudších půdách zvláště ve vyšších polohách je dominantní metlička křivolaká (Avenella flexuosa). Je to tzv. jelení tráva, kterou kopytníci preferují před ostatními druhy trav zvláště v zimním období, kdy je její výživná hodnota lepší než u ostatních travních druhů.

Spásači, jako je muflon (Ovis musimon), jsou schopni trávit i buněčné stěny trav. V jejich potravě proto hrají travní porosty významnou roli. Značné množství trav v potravě má i jelen lesní (Cervus elaphus), který je schopen přežívat i na imisních holinách hor. Ve vyšších polohách mají totiž travní porosty fenologický posun, a tak poskytují dobrou pastvu i v létě. Má-li ale jelen možnost vycházet na pastvu druhově bohaté louky, dá tomu přednost. Potrava kamzíka horského (Rupicapra rupicapra) v Jeseníkách obsahovala až 90 % trávy v mimovegetačním období. Začátkem zimy trávy znovu obrůstají a poskytují výživnější potravu. Naproti tomu srnec obecný (Capreolus capreolus) s potravní strategií okusovače nemá schopnost se živit travami a při pastvě vyhledává jemnější pletiva bylin. Myslivci o něm říkají, že je mlsný. Jeho potrava může obsahovat trávy jen asi do 20 %, a to ty jemnější a spíše na jaře. Podobně se chová i los, který dává přednost dřevinám a konzumuje trávní výhonky nejraději z vodních toků. K nám introdukovaný jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus), kterému se říká také pasrnec, má s naším srncem stejnou potravní strategii, a proto vyhledává spíše druhově bohaté luční paseky a louky. Naše příroda hostí, zvláště v západních Čechách, též velká stáda introdukovaného jelena siky (Cervus nippon), který se potravně překrývá s naším jelenem. I v jeho potravě dominují trávy. Podobně jako jelen vychází na pastvu na louky i daněk evropský (Dama dama). Také on spásá travní porosty a v jeho potravě hrají trávy významnou roli.

Proměnlivost zastoupení trav v závislosti na ročním období, a tím také fenologii trav, se odráží v potravním spektru každého kopytníka. Využívání travních porostů má tak svou specifickou dynamiku.

Použitá literatura:

Rychnovská M., Balátová E., Úlehlová B., Pelikán J., (1985): Ekologie lučních porostů. Academia Praha 1985. Pp. 292.

Grulich I., 1958: Změny rostlinných společenstev na lukách vlivem rycí činnosti krtka obecného (Talpa europaea) v podmínkách jižní Moravy. Preslia, Praha, 30: 341-356.

Doc. RNDr. Marta Heroldová, PhD, Ústav ekologie lesa lesnické fakulty Mendelu v Brně
Doc. Ing. Jan Zejda, DrSc., Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno