VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Slovo parazit má ve společnosti převážně negativní nádech. Ale z evolučního hlediska jsou parazité velmi významní, často jsou dnes dokonce považováni za hnací motor evoluce. A paraziti v rostlinné říši - ti nejen že jsou krásní, ale také nám mohou rozdávat poučení, kdybychom se rozhodli stát zloději - co krást, kde krást, jak toho využít.

Rostlinné parazity dělíme na holoparazity, tj. rostliny, které samy nejsou schopny fotosyntézy (ztratily ji v průběhu evoluce), a tak kradou svému hostiteli potřebné organické látky, a hemiparazity neboli poloparazity, kteří schopnost fotosyntézy neztratily a kradou hlavně vodu a v ní rozpuštěné anorganické látky. Z nich je asi nejznámější jmelí, stonkový poloparazit, který roste na kmenech stromů. Tím, že bývá vysoko v korunách, nemá problém asi se světlem - hostitelský strom mu dopraví hezky do výšky vodu i v ní rozpuštěné živiny a ještě mu slouží tím, že drží jeho tělo ve výšce, aby mu nikdo nekonkuroval. To se to pak krásně krade. Jen je drobný problém, jak se vždycky do té výšky dostat; jmelí to vyřešilo skvěle. Plody, bílé kuličky s velmi lepkavou šťávou obsahují semena, která ptáci (často brávník, latinsky Turdus viscivorus, tedy drozd jmeložravý) připevní na kmeny, když se snaží si očistit zobák. Málokdo si uvědomuje, že latinské jméno jmelí (Viscum) znamená lepidlo a stejný základ má třeba slovo viskozita.

Těžší to mají kořenoví poloparazité. Rostou jak v lesích, tak v loukách, já budu psát hlavně o těch lučních. Jsou to nádherné rostliny a u většiny by člověk neřekl, že to jsou parazité. Nad zemí vypadají jako normální, tedy neparazitické rostliny. A mají s nimi mnoho společných problémů - protože fotosyntetizují, potřebují světlo. A proto v hustém porostu, a především v hustém porostu rostlin, které jsou vyšší než ony, trpí. Z toho vyplývá, v jakých loukách je najdeme. Tam, kde je spousta živin, rostou všechny druhy hodně rychle, a tak je tam velká kompetice o světlo - a z různých důvodů nebývají poloparaziti v kompetici o světlo vítězi. (Ano, jsem-li poloparazit, mám s hostitelem dvojaký vztah - pod zemí je to hostitel - parazit, ale nad zemí je to kompetice o světlo, stejná jako mezi dvěma neparazitickými rostlinami.) Navíc, jejich schopnost krást vodu a živiny jim v tomto prostředí nepomůže. Ostatní rostliny jich mají také dost, protože jsou všude v prostředí dostupné. Takže první poloparazitické poučení - nevyplatí se krást věci, které jsou volně dostupné a v nadbytku. Naproti tomu v živinami (a často i vodou) chudých společenstvech se krást vyplatí - jestliže hostitelská rostlina dokázala rozsáhlým kořenovým systémem získat vodu a živiny a teď je vede do stonku - co může být lepšího, než se haustoriem připojit a tento proud přesměrovat do vlastního těla. Navíc v málo úživných loukách bývá kompetice o světlo menší. Naši poloparazité jsou většinou jednoleté druhy a často se jedná o jediné jednoletky v celém společenstvu. Tam je kompetiční nevýhoda s hostitelem zvlášť výrazná, ale i tady si umí poloparaziti v některých případech pomoci. I xylém (cévní svazky vedoucí vodu a v ní rozpuštěné anorganické živiny z kořenů do stonků) obsahuje organické látky, a když už jsem se k němu připojil, proč se zříkat další komodity, která mi může prospět. Poloparazitickým rostlinám tento uhlík pomůže v době, kdy jsou hodně mladé, a proto i malé, a tak je v zástinu větších rostlin jejich fotosyntéza limitována světlem. Další poučení - nevyplatí se v kradení příliš se specializovat - překonám-li protizlodějskou překážku (tj. napojím se na cévní svazek hostitele), nevybírám si.

Je známo, že rostliny můžeme charakterizovat podle postavení v tzv. ekonomickém spektru. Rostliny, které jsou v neúživném prostředí, jsou šetřivky - sice rostou pomalu, ale neplýtvají a jejich listy jsou dobře chráněny proti herbivorům, kteří by je chtěli případně sežrat. A většinou, než listy odumřou, tak z nich stáhnou živiny a schovají je na horší časy. To má ovšem ten důsledek, že jejich opad je plný látek na odpuzení případných herbivorů, a ještě živinami chudý. Pravým opakem jsou rostliny z úživných stanovišť. A parazitické rostliny se v tomto spektru chovají podobně jako rostliny z úživných stanovišť - nejsou to žádné šetřivky (navíc, protože jsou často jednoleté, tak nemají většinou živiny na co šetřit, stejně po sezoně umřou). Plýtvají - v angličtině se dokonce užívá výraz luxury use. Takže další poučení - kdo si nakrade, může si dovolit nějaké plýtvání nebo luxusní zboží. Nicméně, ono v rostlinných společenstvech to drobné plýtvání nemusí být tak špatné - živinami bohatý, lehce rozložitelný opad poloparazitických rostlin může v celém ekosystému urychlit koloběh živin. Někdy se dokonce mluví o jánošíkovském chování - bohatým brát, chudým dávat. Je pravda, že poloparaziti, i když nejsou příliš specializovaní, tak si přece jenom vybírají. V našich loukách mají rádi „bohaté“, třeba bobovité rostliny, protože ty mohou být velmi dobrým zdrojem dusíku. Do jaké míry jejich opad prospívá těm chudým, už tak jasné není. Nicméně je tady poslední zlodějské poučení - je lepší krást bohatému (kterému je co krást) než chudému. A co se týče jánošíkovského přísloví, je to jako u lidí - ukrást bohatému se obvykle podaří, a to dávání chudým často zůstane jen hezkým reklamním sloganem.

Jan Lepš