Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Krajina srdce: Tišnovsko


Jan Lacina, č. 2/1996, s. 32-34

Tišnovsko je sice moje krajina rodná, ale krajinou srdce se mi nestalo hned! Musel jsem je napřed opustit a protoulat se zpátky jinými krajinami, které se mi zdály být milejšími i jitřivějšími, malebnějšími i velkolepějšími, přitažlivějšími i útulnějšími. Bylo mnoho krajin, ve kterých jsem se cítil doma a po kterých se mi stýskalo více než po krajině rodné.

Mnoho let byla krajinou mého srdce Vysočina. Nikoliv její tišnovské předhůří, ale vrcholová část Žďárských vrchů kolem Sněžného, odkud pochází po meči náš rod. Právě tam jsem se stal venkovanem, ve kterém pocit bezpečí a pohody dodnes vzbuzuje vůně sena, pach hovězího hnoje či pryskyřice ze smrkového chvojí, pokládaného za třeskutých zim místo rohožky na práh chalupy. Právě mezi zdejšími lesy, lesíky, květnatými loukami, bramborovými a lněnými poli, kamenicemi a studánkami jsem našel měřítko pro všechny ostatní krajiny, cit pro takové rozměry a rysy, které se sdružují v útulnost. V dobách všemocného dětství, kdy si bylo možno objednávat i sny, jsem si zde nechával zdát o Tišnově. Vůbec ne proto, že se mi po rodném městě stýskalo, ale právě naopak: abych se mohl radovat, že se neprobouzím doma, ale pod babiččinými pruhovanými cíchami ve Sněžném.

Léta mě opájela jižní Morava - pach bahna a kopřiv u dosud nezkrocené Dyje dole a vůně jižních pelyňků a ožanky na vápencových bradlech Pálavy. A mezi tím nádhera sadů, vinic a vinných sklepů, kde se tak dobře rozjímalo a zpívalo s bohémskými přáteli. Připadalo mi nemožné, že bych jediný máj nepoklekl k rozkvetlým katránovým keřům na Dunajovických kopcích, že bych jediný říjen nevzhlížel ze strachotínských vinic na klíny protahujících divokých husí. Vždyť i z této krásně neklidné krajiny přišli začátkem století do Tišnova moji předkové! Kdykoliv jsem zahlédl důvěrně známou siluetu Pálavy - a ta je vidět hodně zdaleka! - rozechvělo se mi srdce radostnou předtuchou a blažeností.

Přímo posedlý jsem byl Zaježovou - lazy roztroušenými v nádheře květnatých luk a proužcích polí v kopcích na jih od Zvolena. Na temenech hor se v časném podzimu medově barvily dubové a bukové lesy, pod střechami chalup visívaly věnce nazlátlých cibulí a červené girlandy paprik. Právě tady jsem se na svých pracovních toulkách nejvíce sblížil s vesničany. Dokonce tak úzce, že jsem se často musel obloukem vyhýbat lazům, abych alespoň někdy unikl přátelsky vnucovaným pohárkům slivovice a rožovky. Tady jsem občas držel kleče pluhu a kosu, zkoušel svírat i opratě koňského spřežení a tak v sobě rozezvučel touhy dávno uplynulého dětství.

Ze vzdálenějších krajin, do kterých jsem se vracel, mě nejvíce zasáhla Biebrza. Nikde jinde jsem v takové míře nepropadl vášnivé touze po divoké přírodě, jako právě v těchto bažinách na severovýchodu Polska. Na jaře toužebné troubení jeřábů, na podzim podivně chmurná a divoká losí říje mne fascinovaly natolik, že mi bylo jedno, zda zapadnu v hlubokých rašeliništích, zda se mi v nepřehledné krajině podaří vrátit do dřevěné hájenky, v jejíž blízkosti slídili vlci.

A neměl bych zapomenout na tajemné šero bukového Vihorlatu, na Máchovskou krajinu kolem Bezdězu, na Krušné hory s aromatickým koprníkem, na klasickou českou krajinu Horažďovicka s rybníky a oblými žulovými balvany… Ale třeba taky na hory kolem města Los Palacios na Kubě s palmovými háji a sady voňavých guajávových jablíček kolem dřevěných chýší… Všechny krajiny, ve kterých jsem díky svému tuláckému zaměstnání alespoň měsíce žil, se staly dočasnými krajinami mého srdce. Ovšem jen tehdy, pokud se mi v nich podařilo souznít nejen s přírodou, ale i s lidmi. Neboť nezbytným předpokladem opojného pocitu krajiny srdce je vědomí, že jsem se stal součástí krajiny.

Jsou-li krajině násilně změněny její typické rozměry a rysy, vymřou-li v ní lidé, které jsem měl rád, přestává být krajinou srdce. Je to obdobný pocit jako zhrzená láska k ženě. A já se už nemohu s někdejší rozechvěností vracet na jižní Moravu, jejíž nejpřitažlivější část byla pohřbena vodami novomlýnských nádrží. Nedovedu se už na každém kroku radovat v krajině kolem Sněžného, kde moji nejbližší už dávno tlejí na evangelickém hřbitově nad vesnicí a kde se vlhké parnassiové louky po melioracích změnily v suchopár.

Na mnoho let jsem uvízl v Brně a přiznávám, že i tohle město se stalo záležitostí srdeční. Zvláště Kamenná kolonie na Červeném kopci, kde jsem se mohl cítit napůl venkovanem, napůl člověkem městským, ale při pohledu z vrcholu Červeného kopce mne stále naléhavěji vábil na nejzazším obzoru Sýkoř - střecha Tišnovska. Pode mnou proudila od Tišnova Svratka a já si stále zřetelněji uvědomoval, že žiji na opačném břehu, než je můj rodný dům. Stesk po rodné krajině, která ležela doslova „na dosah“, se stal nesnesitelným. Tehdy jsem pochopil, že je ideální, když se v krajině srdce ztotožní krajina domova s krajinou rodnou. Že trvalou krajinou srdce nemůže být ta, která mě uvádí do stavu blaženosti při nahodilých setkáních, byť se mi nad jejím půvabem tetelilo srdce sebevíc. V krajině srdce musím žít a cítit se být za ni spoluzodpovědný. Po třiceti letech zmítání jinudy jsem se rozhodl pro návrat. A bylo kam se vracet!

Už královna Konstancie, vdova po Přemyslu Otakaru I., projevila vytříbený vkus, když se rozhodla založit ženský cisterciácký klášter Porta Coeli právě u Tišnova. Řečeno květnatou mluvou nadšených vlastivědců ze začátku našeho století, dala jej postavit tam, „kde Svratka ladná z jedné strany prudkou pije Loučku a z druhé v náruč svoji vine horský potok zlatonosný Besének…“ Pod „věkopamátnou horou Květnicí, pokrytou vábnými koberci lučin, jichž barvy aksamitově zelené pestrými květy bylinek protkané, zrak nádherou uchvacují“. My Tišnováci jsme odjakživa lokálními patrioty a na svoje kopce a vody nedáme dopustit. Však také na naší starobylé radnici si každý může přečíst, že je „Květnice hora, Besének voda dražší než celá Morava“.

Krajina srdce má svou hmatatelnou historii. Fascinuje mě, že si mohu v Bráně nebes sáhnout na raně gotické rostlinné ornamenty v načervenalém permském pískovci lámaném kdesi u Drásova. Traduje se, že právě odtud, z drásovských a všechovických vinic, dala královna Konstancie dovézt víno na slavnou korunovaci svého syna Václava I. Vzrušuje mě, že i na naší zahrádce, mezi rebarborou a rybízem, je možno dodnes vyrýt šedivé střípky z popelnicových pohřebišť dávné kultury lužické. Blaží mě, že stejně jako kdysi můj pradědeček Janík, první Tišnovák našeho rodu, mohu i já dnes usednout do téže milé hospůdky Humpolky na jedno dvě točené a kus řeči se sousedy.

Krajina srdce má takové tvary a rozměry, které mi vyhovují. Nedovedl bych trvale žít ve stísněnosti hlubokého údolí, ani v šíravě roviny. Potřebuji být obklopen kopci a žít v médiu povětří. Volný a přitom bezpečný se cítím být především v trati zvané Šatany nad Tišnovem. Právě to je ten můj živný prostor příhodně ohraničený, nikoliv uzavřený! - modravými horizonty Květnice, Klucaniny, Svobodnice, Paní hory, Jahodné, nad které se na obzoru vypíná Sýkoř. Právě tady jsem kdysi u silnice k Železnému poslouchával hučení telegrafních drátů a pochopil je jako naléhavou výzvu k tuláctví. Právě tady jsem se v rozblácených jarních polích nechal navždy uchvátit bezbřehým letem čejek. Odtud mě to táhne za vonnou květinou Lunarií do rulových skal Sýkoře, do třešňových sadů Stanovisek, na koniklecové pahorky u Čebína, k divočící řece Svratce pod Sokolí skálou u Prudké… Všemi směry se dá na Tišnovsku jít a být blažený.

S krajinou srdce je třeba žít v důvěrném souladu. Nezačíná až od prahu domu, od zahradní branky, ale už moje postel je její součástí. Stává se mi, že si zrána vyjdu na práh, zjistit stav oblohy a rorýsů, a vzápětí cítím, že nejsem doma v kuchyni, ale že mám papuče promáčené rosou, protože jsem se zcela bezděky octl v mateřídoušce nad městem. Krajina srdce vtahuje. Především v ní, na Tišnovsku, mívám úlevný pocit, že se mi podařilo napojit krevní oběh na zdejší potoky a říčky, na vodivá pletiva stromů a květin, do proudění větrů a vánků.

Na svou krajinu srdce musíme být hrdí a ona se nesmí stydět za nás. Je mou ctižádostí být své krajině užitečný, spolurozhodovat o její tvářnosti. Uspokojuje mě, že také mým přičiněním se již v jizvách kůrovcových holin zelenají místo smrku mladé listnáče. Že v sýkořských lesích zůstanou zachovány alespoň zbytky nádherných bučin s javory, že se obnoví mokřad pro ptáky mého srdce - čejky.

V krajině srdce se nezmítám, ale kotvím. Sedím pod naší hrušní, pod slavnou hrušní pastornicí, až v Brně i Praze známou jako zdroj lahodného destilátu. Z okraje nedaleké Klucaniny se ozývá černý datel a jeho vábení se prolíná se znělým zpěvem zahradního rehka. Kulinářské vůně petrželky, libečku a jedlého kouře, který se v sousedově udírně protáhl kolem bůčku, se mísí s pryskyřicí borovic. Zvedá se vítr, ale tlumený větvemi ovocných štěpů a houštinou černého bezu nezneklidňuje, ale konejší. Cítím, jak se rozprostírám svou krajinou a přesto nemohu tvrdit, že se mi občas nezasteskne po těch minulých, že bych nezatoužil po těch budoucích. Je mnoho krajin srdce na naší planetě, a pokud se vyznávám z lásky k Tišnovsku jako krajině srdce jediné, tak také proto, že my tišnovští rodáci dobře víme, že Tišnovsko nikde nezačíná a nikde nekončí.

 

 

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu