Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Krajina mého srdce


Miroslav Hule, č. 4/1996, s. 42

Krajina mého srdce je ta, ve které pracuji, žiji a vychovávám své malé děti. Je to Třeboňsko.

Více bych opravdu nemusel psát, jenže zadání si žádá víc.

Říkal onehdy populární (i u mne) ekofilosof Josef Šmajs, že „krajina dětství je ta, ve které si mohou děti hrát“, a to bude asi ona krajina srdce každého z nás.

Ale co ti, kteří vyrůstali a stále častěji vyrůstají v krajině, kde si nemohou anebo ani nechtějí hrát? Znamená to, že ani nemají „srdce“, ke kterému by jim krajina dětství přirostla? Nikoliv! Protože se rychle adaptují - dokonce rychleji, než zákeřní a superadaptabilní hlodavci - na zásadně změněné životní podmínky, najdou si jinou romantiku, zasejí jinou paměť a jistě budou za čas vydávat tuto kulisu dětství za krajinu svého srdce.

Tady myslím nejvíce na sídlištní děti z velkých měst, které mají tak daleko do lesa, jako v létě na venkov. Možná některé ani nebudou toužit po pobytu v přírodě, spokojí se s jinými šidítky - však víte. (Někdy si dokonce říkám, zda bych neměl své děti připravovat na srážku s těmi městskými, vždyť se s nimi setkají a utkají ve školách, v úřadech, obchodech, na stadionech, v přírodě. Budou dost pohotové, dost silné a odolné proti jejich pragmatickému asertivnímu chování? Nebudou směšné pro svůj venkovský romantismus a naivitu?)

Také si myslím, že krajina, kde si můžeme hrát i my dospělí, je také ta, kde nepostrádáme romantický a iracionální ráz. Nemám rád dobře organizovanou nažehlenou krajinu s vyznačenými turistickými cestami, vyšperkovanou informacemi a zákazy… Zkrátka v mé krajině se musí trochu bloudit, objevovat poprvé neznámá utajená místa, kde se lze milovat a spát, bát se bouřky, cítit svůj vnitřní (dětský) strach z dávných pohádek, bát se nadpřirozených bytostí, protože pro zjitřenou duši musí stále někde existovat! … a potom, jako světýlko v dálce objevit bezpečí - domov, nebo hospodu, kde mají červenou limonádu, buřty, topinky, pivo. A také tam musí být kostelík a hřbitov a řeka a pod mostem se budou blýskat ryby…

Vidíte, to už popisuji naše nedělní výlety po hrázích rybníků a hlubokými lesy kolem řeky Lužnice a Nežárky. Večer jsme plni příběhů, pověstí a pohádek a legend toho kraje a musím dětem vyprávět, kterak tady po lesích páni lapky proháněli, proč pytláka Šachla pro tři kapry baštýři utloukli a proč je na té skalce „čertova šlápota“, a proč se tam říká na Mrtvé vodě a u Hadího křížku a jinde u Oběšeného a na Královně…

Vyprávíme a čteme ze starých knih a kronik. Je v tom návrat k zabydlené krajině předků. Je v tom i naše duševní zdraví, které nelze koupit za žádné peníze. Leda srdcem a pokorou před Všehomírem.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu