VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Myslím tím poněkud, i když nepříliš vzdálenou krajinu, neboť bezprostřední „krajinou“ mého žití je natěsnané panelákové uskupení na okraji Olomouce. Proto za opravdovou krajinu považuji tu, kterou dennodenně vidím z nejvyššího poschodí panelákového monstra, tj. krajinu jesenického podhůří, jíž vévodí hora Jedová. Krajinou mého žití je nejenom proto, že ji dennodenně sleduji v jejích ročních a denních proměnách, ale také proto, že ji často navštěvuji a někdy i obdivuji.

Mírné jesenické podhůří začíná pro nás Olomoučáky Samotiškami, těmi, kde téměř celý život žil Otto František Babler, překladatel Dantovy Božské komedie a desítek dalších děl světového písemnictví. O. F. Babler byl duše spirituální a do jisté míry má tento ráz i obec, v níž bydlil. Ze středu Samotišek vychází totiž lipové a akátové stromořadí protkané pěti sochami tajemství bolestného růžence, jež vedou rovnou svahem až k svatokopeckému poutnímu chrámu. Toto stromořadí je zajímavou přírodní památkou, již jsem v mladých letech několikrát pěšky prošel. Tam i zpět. Od poslední takovéto cesty uběhla už nějaká desítka let. Vinna je pohodlnost a s ní spojené vlastnictví motorového vozítka. Cílem zmíněné cesty býval a je svatokopecký chrám, z jehož předchrámového schodiště je úchvatný pohled do hanácké roviny s olomouckou metropolí. Lépe řečeno býval, poněvadž spousta zplodin už řadu let tento pohled do úrodné nížiny znemožňuje. Stejně tak, jako znemožňuje vzdát hold premonstrátům z kláštera Hradisko, kteří svatokopecký kostel založili. Když se totiž kněz během bohoslužeb obrátil k věřícím a kalichem jim žehnal, žehnal zároveň - byla-li otevřena chrámová vrata - svým zakladatelům, hradišťským premonstrátům, jejichž klášter bylo možno od oltáře spatřit přímo ve středu rozevřených kostelních dveří. Tak tomu bylo dříve, sám jsem si to jednou v prázdném chrámu kdysi ověřil. Dnes už smog něco takového zcela znesnadňuje. Tento prostorový a spirituální kontakt mezi svatokopeckým kostelem a hradišťským klášterem (je mezi nimi vzdálenost asi sedmi kilometrů) považuji za malý zázrak lidského umu. A také zázrak přírodní, poněvadž vše je zasazeno do krajiny. Zasazeno a zasaženo.

Přes chrám se dostáváme na Svatý Kopeček, výletní a rekreační místo, jež se bezprostředně dotýká jesenických lesů. Rodiště malíře Karla Svolinského, pracoviště výtvarníka Bohumíra Dvorského, bydliště prozaika Stanislava Krejčího a místo častých pobytů básníka Jiřího Wolkera, který zde navštěvoval babičku a dědečka Skládalovy. Vilka SkJádalových se nazývala Krásná vyhlídka, což už také není pravda, neboť bujné stromoví znemožňuje výhled do krajiny směrem k básníkovu rodnému městu. Avšak i kdyby nebylo tohoto stromoví, výhled by byl stejně omezen, neboť čelo domku míří stejným směrem jako čelo chrámové. Jiří Wolker oslavil Svatý Kopeček stejnojmennou skladbou, v níž básník už tehdy komentoval lidské zásahy do přírody: „celá stráň lesa pod naším je vykácená dolů až k potoku, sotva vidíme, že malými stromky jí osázeli rány do boku“. Stanislav Krejčí, který bydlil na opačném konci ulice, v níž stojí Krásná vyhlídka, oslavil Svatý Kopeček v románě Kramář Martin a jesenické podhůří v ostatních svých prózách, zejména pak v Slunci nad Jedovou.

Ze Svatého Kopečka je krásná procházka tichým a hlubokým lesem Dolan, nejlépe zacházkou přes Nové Sady a horem podél potoka do Dolan. Pod námi říčka, která nás dovede do zmíněné vesnice, rodiště Stanislava Krejčího. Při této cestě narazíte na největší zvláštnost Dolan, jíž je kartouzka, zřícenina kartuziánského kláštera. Je to ten klášter, z něhož na začátku patnáctého století dštil zdejší převor Štěpán síru a oheň na mistra Jana Husa. Roku 1425 husité pro tuto nelásku proměnili kartouzu na pouhopouhé ruiny, z nichž lze vyčíst, kde stával klášterní kostel a kde byly cely mnichů. Zejména torza bývalých cel mají přírodní ráz, jsou zarostlá, bují v nich travnatá zeleň a v létě při slunném počasí vás přímo vábí k odpočinku v horizontální poloze. Sám jsem tomuto vábení nejedenkrát podlehl. Kdesi pod vámi se zodpovídá potok, z boku se tiše hlásí les a nad vámi přeletuje dravec, jehož druh nemůžete pro oslňující sluneční paprsky rozeznat. Tady, právě v tomto bodě, na této kartouze se naplňuje má představa o přírodní krajině. Pohled ze zbytků klášterních zdí do údolí potoka tuto představu stvrzuje. Nenávist Štěpána z Dolan zasuly věky, odnesl ji čas a vody údolní říčky. Zbývají zarostlé ruiny, lesní velikáni a božský klid. Jen ze vzdálené vsi se kokrháním ozývá zpozdilý a pomýlený kohout. Je příliš bujarý, patrně se mu už dnes doneslo, že kuchař z kartouzky má již nějaké to století neplacenou dovolenou.