VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Příliš mnoho vody“ pokýval hlavou astrolog nad mým horoskopem. „Vždyť jsem se narodila v Jeseníkách. Přímo v Gräfenberku…,“ usmála jsem se.

Nejvyšší pohoří Moravy - Jeseníky postupně klesají do slezských rovin. V třicátých letech minulého století byly v této krajině na severu laskavě formované v podhůří založeny tři léčebné ústavy, které přírodní cestou, bez léků, pomáhaly navracet lidem zdraví: Schrottův v Lipové, Weissův ve Frývaldově (Jeseníku) a nejslavnější z nich - Priessnitzův v Gräfenberku. Vzedmutí prvotního lázeňství mohlo nastat skutečně jen zde. Síla, která z jesenických hor vyzařuje, se jakoby zkoncentrovala v návětrných údolích, s nezdolnou silou působí na každého, kdo je schopen ji vnímat ať vědomě, či podprahově. Tomu, kdo se zde narodí, jak soudím dle sebe, v nemoci pomůže především ledová horská voda. Přidají-li se ke kúře výšlapy po lesích za vydatného prodýchání, to se ví, že člověk přijde na jiné myšlenky, a obdařen dotykem krásy přírody najednou tuší, nebo dokonce pochopí, co je pro něj v životě důležité a co už méně.

Jako školáci jsme se učívali, že náš rodák Vincenc Priessnitz coby šestnáctiletý (bylo to v roce Napoleonova tažení Evropou, tj. 1812) utrpěl po pádu z vozu těžký úraz hrudníku a hlavy, ležel dlouho v bezvědomí, a když se po několika dnech probral k životu, dlouho byl „bez sebe“. Malátně procházel gräfenberskými stráněmi, až se mu naskytla příležitost, při níž pochopil, proč mu, ani mnoha dalším nemocným nepomůže medicína. Po několik dní sledoval srnu, která si pravidelně chodívala léčit zraněnou nohu do pramene horského potůčku. Kde najít životodárnější lék pro lidi s takovou beznadějí, jakou zažil on, než v horské vodě?… Ještě za mého dětství, a není to zase tak dávno, byly Jeseníky horami neprostupných hlubokých lesů, jež protkala nespočetná množství studánek, pramenů, říček. Jsou to právě ony chladivé proudy řinoucí se z hlubin hor, které dávají život a neopakovatelně mocnou krásu tomuto kraji. On i nyní přes všechny necitelné lidské zásahy vyjevuje to nejblaženější ze sebe všem smyslům. Vazba, jíž jsem spoutána s geniálním sedlákem Priessnitzem, je ovšem hlubší než pouze sdílená sounáležitost s vodou.

Moje babička přišla do Gräfenberku po válce z Hané (rodilá horalka od Vsetína jako nejstarší z dětí musela již od svých čtrnácti let odlehčit početné rodině službou u sedláka), a to s odrostlými dětmi, z nich nejmladší, tehdy sedmnáctiletá, byla moje budoucí maminka. Byli ubytováni v „Hradě“, jak se dodnes nazývá mohutná budova původního Priessnitzova vodoléčebného ústavu, prvního na světě té doby. Po letech jsem se v něm narodila.

Je to banální, ale krajina mého srdce je mou krajinou rodnou. V ní jsem vdechovala od prvních chvil fluidum léčitelova přesvědčení o síle vody, nesmělými krůčky po kamenných chodníčcích, které v lesích chátraly po předchozích obyvatelích, jsem se dotýkala chodidly země, z okna školy jsem denně pozorovala, jak káňata či sokoli či poštolky obkru… mého ducha. A tak nejenom skutečně, ale i ve své mysli mohu kdykoli procházet tímto krajem a žít jím, jeho přítomností, ale také svou čistou minulostí, a zároveň nabírat sílu pro to, co mne čeká, co je pro mne uchystáno. Ačkoli jsou mé hory už názvem oslavou podzimu, čas, kdy jsme si nejblíž, je - jak si jej sama nazývám - pátá doba roku: předjaří a rané jaro. V tom čase jsem se ostatně narodila, první nádech je určující. Tato roční doba vrcholí kolem Velikonoc, přelomem března a dubna. Naprosto svébytná je vůně v tom čase: sněhy tají, vodou nasáklá hlína, tlející tráva a jarní květiny slučují směs pronikající všemi póry, země odhaluje svou zahnědlou kůži, jíž počínají prorůstat podléšky, bledule, čemeřice. Voda proudí z každého kopce, lesy i stráně jsou jí přesyceny. Bytost hor se vydává napospas, tak samozřejmě čistě a neokázale. V tu dobu vycházím do krajiny nejraději, do krajiny léčivé, a přesto zranitelné.

Gräfenberk, lázně se sanatoriem, léčebnými domy, kavárnami a přírodní kolonádou leží na pahorku nad Jeseníkem. Město v údolí se brzy po ránu halí do hustého oparu, nad nímž první sluneční paprsky ozařují sněhové hřbety nedalekých velikánů. Jeseník je sevřen v údolí, pouze severní stranu rozevřela říčka Bělá, pramenící pod Karlovou Studánkou a mizející v polských rovinách. Severní vítr svobodně táhne každou zimu Jeseníkem s nekonečnými přívaly mraků letících až odněkud ze Skandinávie, v jejich dalším postupu jim zabrání až vévodící hora hor - Praděd. Pod jeho vládou stojí mrakům v postupu šik oblých štítů: Šerák, Keprník, Červená hora… A Jeseník se dlouhé dny i s přilehlými vesnicemi Domašovem, Lipovou, Adolfovicemi, Dětřichovem, Filipovicemi postupně utápí v záplavách sněhu. Na jižní moravské straně hor, v takovém Šumperku poletují jen zbloudilé vločky.

Nyní ovšem přichází vláda slunce, je čas jarní rovnodennosti a sněhy z dlouhých strání nad Jeseníkem stály, jeho zbytky se ještě krčí v různých zastrčených proláklinách, vytrvají někdy až do máje, ale svahy ztrácejí okrovou barvu pod rojící se zelení trávy.

Z Priessnitzova sanatoria jdu rovnou do chrámu. Ten vybudoval na jedné z gräfenberských strání sochař Jan Šimek. Bylo to za časů normalizace v sedmdesátých letech. Když sem tehdy přijely bagry a buldozery a vyvrátily staré ovocné stromy a proměnily bývalé „sluneční lázně“ v prapodivné hromady zeminy, byli místní obyvatelé zděšení. Jak se postupně ukázalo, nešlo o budovatelský záchvat, naopak. Pod širým nebem se setkává voda, tráva, kámen a daleké obzory s Jediným. Stoupám po kamenné stezce vzhůru, míjím kameny-krystaly, kameny-prameny, kameny-překážky, kameny-objetí a zůstává tráva, jen tráva, zaoblená v neurčitost, jež zpočátku mate, zdali se vydat ihned strmě ke kameni-člověku, anebo trpělivě pokračovat obloukem - svými pochybnostmi a nejistotami - až ke kameni-bráně. Když stanu v nejvyšším bodě pod lesem a pohlédnu k východu, oltář přede mnou - slunce zalévá ostrým světlem krajinu i mne a já v úžasném vytržení přestávám dýchat.

Když projdu branou do lesa, jsem očištěna, a snad i posvěcena, k tomu sklánět se nad prameny a nabírat z nich po doušcích životodárnou vodu. Tudy jsem se nesčetněkrát procházela se svou babičkou. Tato prostá žena s vrozeným hlubokým citem pro sílu přírody ctila svým životem léčebné objevy pasáčka Vincence. Jakmile zaslechla, že jsem coby capart podivně zakašlala, navlékla mi na kárované papučky gumové galoše, vlněným valašským šátkem zababušila mi hlavu a krk - a hajdy do lesa. Celý den jsme prochodily od pramene k prameni, ať byl mráz, mlha nebo pršelo. A nejen voda, i silice jehličnanů ve vlhkém vzduchu pročistily můj dech, a navečer rychlá horká koupel v plechové vaničce a bylinkový čaj s medem. Druhého dne jsem byla zdráva.

Scházím gräfenberskými stráněmi do města, překročím na nich trať a sejdu k potoku Staříč, u jehož soutoku jsme se jako děti na vachrlatém voru vydávaly bojovat s krami, ovšem v létě bývaly obě jesenické řeky „pohublé“, to jsme zase rády skákaly z kamene na kámen třeba až do České Vsi. Jeseník zraněný „socialistickou výstavbou“ sedm let po sametové revoluci dostává přívětivější tvář: paneláky na náměstí projasnil lehce postmoderní kabát a obnovená barokní radnice upomíná na starobylost bývalého hornického města. Němečtí kolonisté, kteří na pozvání českého krále Přemysla Otakara II. osídlili i tyto hraniční hory, nalezli je bohatými rudami, a hlavně zlatem. Nad městem se tyčící Zlatý chlum je doslova prošpikován středověkými štolami, v nichž jsme jako děti hledaly dobrodružství. Jednou se mi ovšem podařilo zahlédnout v hlušině zvláštní lesk - ve slídě vyroslý český granát velikosti třešňové pecky jsem po letech darovala muži, jenž mi způsobil největší bolest a dal mi nejvyšší míru lásky. Na vrcholku hory je dobře viditelná rozhledna. Tuto kratochvilnou stavbu vybudoval první frývaldovský turistický spolek na přelomu století. Teď na ní právě vlaje bílá vlajka - pan hostinský tímto způsobem oznamuje do širokého okolí, že je dnes rozhledna přístupná a v přilehlé boudě (původní chata s hostincem naneštěstí před více než dvaceti lety vyhořela) je k dostání výborná hanušovická jedenáctka nesoucí název po nejchmurnější jesenické hoře „Šerák“.

Z romantické věže se předestře úchvatný pohled. Lázeňský vrch se pode mnou proměnil v rybu jakoby směřující z horského prostředí k měkkým přeshraničním rovinám, kde se leskne hladina Otmuchovského jezera. Nejvyšší magnetickou sílu pro oči má ovšem Praděd. Jeho nevkusná telekomunikační věž z této perspektivy vypadá jako lehce zabodnutá jehlice v drdolu…

Cestou na Rejvíz ocením své dobře promazané pohorky, rozmoklý sníh ztracené běžkařské stopy mě provází až k mechovým jezírkům. O tom, jak živo je v lesích, svědčí stopy zvířat, rozeznávám nejen přítomnost srnčí a zajíců, také lasičky a drobných hlodavců, budu mít dnes štěstí na vzácnou stopu rysa? Rejvíz je rašelinová planina ve výšce 730 metrů nad mořem. Je nejtišším místem zdejších hor. Všechny zvuky jsou v okamžiku pohlceny do černých hlubin, až tajemné ticho děsí. V létě se sem vypravuji vyhledat vzácnou masožravou rosnatku okrouhlolistou. Skomírající zima se těžce propadá do zetlelých hlubin, jsem zde jedinou lidskou bytostí, a přesto necítím samotu. Najednou motýl šněruje neviditelné pavučiny hustým předjarním vzduchem. Zatímco na horách probíhá vrcholná lyžařská sezona a zaváté smrky ještě dlouho ponesou na svých ohnutých větvích nánosy tvrdého sněhu, tady v kraji u Jeseníku kvetou lýkovce, nizoučká tráva zaplavuje kraj, květy devětsilu prorážejí dokonce i asfaltovými cestami a dlouhé šňůry havraních hejn se vracejí do severských domovin.

Autobus mě přiveze zpátky do rodného města, slunce již ztracené vysílá poslední nachové světlo nad kolonádu na lázeňském vrchu, rozžaté lucerny mé nejmilejší hůrce nasadily zářivou čelenku. Vydám se k ní Muzikantskou stezkou. Jít hlavní cestou by znamenalo projít teď za nastupujícího večera hrůzným místem upomínajícím kamenným plamenem na události, kdy před třemi staletími právě tady hořela na inkvizičních hranicích těla jesenických „čarodějnic“. Raději se prodírám nestříhanou alejí keřů, vinoucí se napříč gräfenberskou strání, pěšina je dobře vyšlapaná a já znám téměř každý kořen, kámen, zákrutu. Kolonádou projdu vedle bronzového lva, který je symbolem zdejších lázní, sochu Priessnitzovi darovali maďarští pacienti. Ovšem také Poláci, Francouzi, Angličané zvěčnili svou vděčnost za uzdravení do vzácného kovu nebo v kameni, památníky na jejich uzdravení jsou jak v lázních, tak i ve městě Jeseníku. Naši krajané se nenechali zahanbit, u vchodu na kolonádu Myslbekova socha Hygiey symbolizuje vzácnou českou vlastnost - vděk, úctu a uznání rodákovi. Za ní se pěšinou dostanu k malé ve stromech skryté kapličce. V ní jsem byla tajně pokřtěna. Babička nemohouc se dívat, jak rostu za časů diktatury proletariátu v pohana, přemluvila jesenického faráře, aby po letech kapličku otevřel a zařídil právě zde mé vykoupení. A tak mě jednoho srpnového rána pramínek svěcené vody (pocházející z těchto hor) omyl z hříchů našich prapředků, pan páter odříkal své modlitby a babička za mne-nemluvňátko slibovala. Ani on a snad ani má babička netušili, že jsem svazována v této chvíli nejen s věčností, ale také s mužem, který v kryptě této kaple po boku své trpělivé manželky sní svůj věčný sen o vodě, s mužem, který uvěřil síle své intuice. Dokázal vyléčit lidské tělo spolu s lidskou duší. Tady v mých horách…

Jaký zázrak - dveře kapličky jsou otevřené, vstupu brání mříž přede dveřmi. Provizorní oltářík je osvětlen blikajícími svícemi. Ach ano, uvědomuji si, dnes je Velký pátek. Stojím dlouho na prahu. A myšlenky se zastavují, přichází pouze stav pronikání. Veliký měsíc ozařuje zemi, její poklady se otevírají, a nejsou to hrsti zlata, ani blýskavé drahokamy. Jeseníky se stávají bytostí tak zřejmou, že lze vnímat dech přírody. Duch krajiny přichází až k uzamčenému lidskému klubíčku ega a rozmotá je tak náhle, že jsem pojednou součástí vzduchu, bledých hvězd, promáčené hlíny, pučících listů javorů, ztrácím se v pramenech. Je mi poskytnuto největší bohatství, jež hory nevydávají každému: setkání s bytostmi hor tak bezprostředně, jak to kdysi uměli naši předkové. Právě tady a teď prociťuji, že se věky smíchávají. Nelze než pokorně, leč s hrdostí stát jako jedna z dalších bytostí ducha hor a vesmíru, tentokrát v člověčím hávu.