Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Jindřiška Ptáčková, č. 3/1997, s. 36

Mně se líbí skoro všude, ale někde víc a někde nejvíc. Také se mi někde líbí méně a řeknu rovnou, kde. Ve chmelařských oblastech na západ od Prahy. Ale i tam se občas vyskytne líbezný remízek, mez s trnkovými či růžovými keři a krom toho je to krajina prastará, to člověk cítí, snad nejhlouběji u nás spjatá s lidským plemenem, ale možná je už z lidí příliš unavená a vydala se sama ze sebe.

Do skupiny, kde se mi líbí nejvíc, patří podhůří Šumavy, Jižní Čechy, Mikulovsko a docela nedávno jsem sem zařadila Broumovsko.

Krajinou mého srdce však je přece jen rodný kraj - Příbramsko, a bylo by jí, i kdyby se mi tam nelíbilo. Naštěstí líbí. Právě proto, že má se srdcem něco společného.

Je mi hodně málo, možná tři roky a dívám se na temný val vrchu Třemšína, nemám ještě tolik zkušeností, abych věděla, že ten val tvoří les stromů, děsí to, blíží se bouřka a temnota mraků splývá s temnotou hory.

O málo let později capu úvozem mezi dvoumetrovými závějemi, ano, takové tenkrát bývaly, ve veliké dálce blikají okénka chalup jak na Ladově obrázku, teta, která mě vede na půlnoční, první v životě, má vrchol modernosti - baterku, ale některá děvčata ze vsi ještě před sebou drží lucerničky, z dálky se blíží další světélka, přibíhají holky z Rafandy. Jdeme dlouho, nekonečně dlouho a pak - jak z pohádky - věž Bohutínského kostelíčka a už slyšíme zvuk varhan a písknutí dědova klarinetu - muzikanti zkoušejí Rybovu Mši vánoční.

Pak už jsem dávno dospělá, spíš věku pokročilého středního, je listopad, listopad úrodný, neseme plné košíky pozdních hříbků s temně hnědými hlavičkami, máme na sobě pláštěnky a gumové holinky, drobně, takřka neznatelně, o to vytrvaleji prší. Voní to už vlhkým tlením, předzvěstí zániku, trhám si drobné, plané hruštičky, krajina je spíš tušená.

I tahle krajina je prastará, hluboko v lese jdete po dokonalé, pevné cestě z navršeného kamení, navršeného v době, kdy tu ještě nebyl les, už názvy míst o tom svědčí - Sklářská huť, ale po zbytcích stavení ani památky, natož po huti.

Co zůstane po nás? Možná méně, než v lesích ty kamenné cesty, které nám odkázali naši pradědové. Je to ale úžasný pocit, že některý z těch kamenů docela jistě přiložil některý z našich předků.

Možná je srdce víc, než pouhá pumpa na krev. Možná je jedním ze dvou krajních bodů a na druhém konci úsečky života je srdce krajiny.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu