Čtení na tyto dny

Moravo, Moravo

Řeč teče jako Okluky
v Zápovědi se sešly zdvižené límce
Hluboček kácejí do poslední třísky
aby prodali poctivé dřevo
za plytký peníz

A na Rovninu
chodívají křičet jenom vylekaní bažanti
které nikdo nenaučil létat

Okolo šumí kukuřičné pole
To nám ještě scházelo

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Krajina mého srdce


Jindřiška Ptáčková, č. 3/1997, s. 36

Mně se líbí skoro všude, ale někde víc a někde nejvíc. Také se mi někde líbí méně a řeknu rovnou, kde. Ve chmelařských oblastech na západ od Prahy. Ale i tam se občas vyskytne líbezný remízek, mez s trnkovými či růžovými keři a krom toho je to krajina prastará, to člověk cítí, snad nejhlouběji u nás spjatá s lidským plemenem, ale možná je už z lidí příliš unavená a vydala se sama ze sebe.

Do skupiny, kde se mi líbí nejvíc, patří podhůří Šumavy, Jižní Čechy, Mikulovsko a docela nedávno jsem sem zařadila Broumovsko.

Krajinou mého srdce však je přece jen rodný kraj - Příbramsko, a bylo by jí, i kdyby se mi tam nelíbilo. Naštěstí líbí. Právě proto, že má se srdcem něco společného.

Je mi hodně málo, možná tři roky a dívám se na temný val vrchu Třemšína, nemám ještě tolik zkušeností, abych věděla, že ten val tvoří les stromů, děsí to, blíží se bouřka a temnota mraků splývá s temnotou hory.

O málo let později capu úvozem mezi dvoumetrovými závějemi, ano, takové tenkrát bývaly, ve veliké dálce blikají okénka chalup jak na Ladově obrázku, teta, která mě vede na půlnoční, první v životě, má vrchol modernosti - baterku, ale některá děvčata ze vsi ještě před sebou drží lucerničky, z dálky se blíží další světélka, přibíhají holky z Rafandy. Jdeme dlouho, nekonečně dlouho a pak - jak z pohádky - věž Bohutínského kostelíčka a už slyšíme zvuk varhan a písknutí dědova klarinetu - muzikanti zkoušejí Rybovu Mši vánoční.

Pak už jsem dávno dospělá, spíš věku pokročilého středního, je listopad, listopad úrodný, neseme plné košíky pozdních hříbků s temně hnědými hlavičkami, máme na sobě pláštěnky a gumové holinky, drobně, takřka neznatelně, o to vytrvaleji prší. Voní to už vlhkým tlením, předzvěstí zániku, trhám si drobné, plané hruštičky, krajina je spíš tušená.

I tahle krajina je prastará, hluboko v lese jdete po dokonalé, pevné cestě z navršeného kamení, navršeného v době, kdy tu ještě nebyl les, už názvy míst o tom svědčí - Sklářská huť, ale po zbytcích stavení ani památky, natož po huti.

Co zůstane po nás? Možná méně, než v lesích ty kamenné cesty, které nám odkázali naši pradědové. Je to ale úžasný pocit, že některý z těch kamenů docela jistě přiložil některý z našich předků.

Možná je srdce víc, než pouhá pumpa na krev. Možná je jedním ze dvou krajních bodů a na druhém konci úsečky života je srdce krajiny.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu