Vstup pro předplatitele: |
bylo
příliš mnoho kamení
na zemi
a země porodila stromy
bylo
příliš mnoho dřeva
mezi nebem a zemí
a země
porodila člověka
a člověk
vzal sekeru
(Jan Tluka)
Už jsem jednu „krajinu srdce“ napsala. Patřila Valašsku, kraji, v němž se narodili, žili a pracovali všichni moji předkové, včetně mých rodičů.
Místo zrození si člověk nevybírá. Já jsem se narodila na jižní Moravě, v kraji pod Pálavou. Měla jsem štěstí. Do krajiny dětství a srdce se vracím stále častěji, se stále větší něhou a nostalgií, neboť mnohé už žije jenom ve vzpomínkách, jako by otisky mých bosých nohou v prachu polních cest ještě někde držely svůj tvar. Já už jsem také jiná, jako můj rodný kraj, poznamenaná civilizací a městem, poškrábaná a zjizvená. Jsme na tom stejně.
Dvanáct kilometrů západně od Mikulova leží na řece Dyji malá vesnice Novosedly, vepsaná navždy do mého rodného listu jako místo narození, skromně stulená pod hlavní silniční tah Mikulov-Znojmo, který je důmyslně lemován pouze vinnými sklípky, jež sloužily, jistě už v dobách pradávných, jako záchytné pavučiny žíznivých či vínachtivých kolemjedoucích.
Dyje bývala temně zelená, v zákoutích klidná a hluboká, po bouřkách živá a divoká, směrem k Drnholci přepásaná splavem, u kterého se tak dobře sedělo, v zádech a před sebou hluboký lužní les. Ano, bývala i zrádná, ale my děti jsme ji znaly důvěrnými doteky nohou po písčitém dně, které nás tu a tam zradilo, a my se ocitly na okamžik ve svíravé prázdnotě bez pevného dna. Nad hladinou kroužily veliké duhové vážky, ale i otravná hejna komárů. Použila jsem minulý čas, se smutkem a lítostí, ale Dyje současná se táhne téměř bezlesou krajinou, regulovaně, disciplinovaně, jako rovná jizva, kterou tu zanechala necitlivá ruka člověka. Už se každé jaro nerozlévá do lužních lesů a na okolní luka, aby jim dodala potřebnou jarní vláhu. Zmizely i vrby hlavaté z luk a vlastně i louky, které byly přeorány v málo úrodná pole.
Jinak je ale kraj pod Pálavou vzhledem ke kvalitě půdy a teplému podnebí velmi úrodný. Proto také okolí mé rodné vsi je dost fádní. Pole, vinohrady, sem tam akátový háj či větrolam. Ale stačilo vyjít na „kopeček“, jedinou vyvýšeninu v okolí, aby se před očima otevřelo bělomodré panoráma Pálavy a kouzelná silueta Mikulova na jejím úpatí. Jako velká bílá žena tam leží v rovině, viditelná ze všech světových stran. Znali ji už i lovci mamutů. Svojí oblostí a majestátností představuje symbol plodnosti a úrody. Bdí nad krajem jako vlídná paní, v záhybech jejích zelených šatů se vyhřívají jako koťata drobné vesničky - Bavory, Perná, Klentnice… Kdybych si místo narození mohla vybrat, bylo by až tam a okna bych chtěla mít otočena tak, abych každé ráno vstupovala do dne s jejím obrazem v očích.
Takto ale jsem musela vždycky, když jsem ji chtěla spatřit, vystoupit na vrcholek „kopečka“ úzkou pěšinkou, lemovanou šípkovými a trnkovými keři. Na jaře bílá a růžová, v létě zelená, na podzim a ještě dlouho do zimy modrá a červená. Takové barvy provázely mé výstupy. V létě bývala cesta horká, na rozpálených kamenech se vyhřívaly ještěrky, ve sluncem sežehlé trávě vrzali cvrčci. Ozobávala jsem plané třešně, na podzim mi zuby trnuly po drobných hruškách.
A potom jsem mohla stát a dívat se. Před sebou obraz, jakým se nemůže pochlubit žádná galerie. Obraz, který jako by mne odděloval od ostatního světa, ale současně byl i příslibem dálek a míst, která za ním mohu najít. Zdálo se, že stačí natáhnout ruku a dotknout se. Bylo mezi námi však deset vzdušných kilometrů a vesnice Dobré Pole a Březí. Pole a vinohrady. Mnohokrát jsem ji kreslila a malovala, psala o ní básně…
A přece jsem odešla jinam. Ne daleko. Při dobré viditelnosti, na podzim, ji vídám ze Špilberka. Kdykoliv potřebuji najít pevný bod a ujistit se, že ještě je, nejen na mapách.
Dětství nás určuje jednou provždy. A proto se tam vracím a jednou i vrátím. ... a do hlavy mi břízku zasaďte, říkávám pořád ještě z legrace, když procházím okolo novosedelského hřbitova. Nebo vinnou révu, která prý, podle pověsti, vyrostla ze srdce boha Dionýsa.
Ale někde v hloubi duše to myslím vážně. Každý člověk by se měl vrátit k věčnému odpočinku tam, kde se narodil. Domů…