VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když se někdo narodí na Hané a prožije na ní své dětství a (vzletně řečeno) jinošství a má zároveň alespoň minimální vztah k přírodě, pak se nezbytně rozhlíží a pátrá po přírodě skutečné. V rovinatém Prostějovsku začíná opravdová příroda tam, kde končí řepné lány. V okolí Smržic, kde jsem prožil výše zmíněné lidské období, počíná přírodní opravdovost nejvýchodnějším výběžkem Drahanské vrchoviny, jemuž vévodí hora Kosíř (mapa a průvodce uvádějí Velký Kosíř, ale vzhledem k tomu, že - pokud je mi známo - neexistuje žádný Malý Kosíř, je to označení projevem našeho hanáckého velikášství). Tato hora, přesněji řečeno její povlovné svahy, mne ze vsi, v níž jsme bydleli, fascinovala svou pravidelnou oblostí a rozlehlostí. Tehdy ovšem, v dětských letech a dětských očích, dnes po poznání jiných krajů vím, že je to jen trochu větší kopec. Ovšem krásný kopec.

Přitažlivost jeho hustě zalesněných svahů měla však v době mého dětství také své racionální jádro, jež spočívalo ve sběru hub. Byla válka a i do vesnice pronikal nedostatek. Vstávalo se kolem čtvrté a před pátou se vyráželo směrem na Kosíř ze Smržic přes Čelechovice dobré čtyři kilometry. Nepamatuji si, že bych někdy přišel s prázdnou. Nejlepší chvíle však nastávaly tehdy, když koš byl plný a nemuselo se (nebo se nechtělo) ještě vracet domů. V nejbližším okolí byla (a doposud je) řada míst k odpočinku, avšak nejpřijatelnější a nejoblíbenější byl travnatý okraj opuštěného hlubokého lomu. Tehdy se mi jevil jako nehorázná propast, zemský chřtán, při nedávné návštěvě to však byl celkem přívětivý dol (s jednou ženskou figurou, která na jeho dně cosi zarputile štrachala).

V těsné blízkosti lomu stával už od devadesátých let pomník Františka Palackého s historickým reliéfem. Dodnes nechápu, kde vzala roku 1898 čelechovská obec na jeho postavení peníze. Na začátku války (1941) Němci pomník zlikvidovali a roku 1945 byl znovu obnoven. V okolí byly pak zasazeny mladé břízky. Slavnosti jsem se tehdy coby skorojinoch zúčastnil, hlavní projev měl pan profesor Ryšánek ze Smržic, který nás jeden čas také učil. Bylo tehdy vedro a byla tam značná spousta lidu. Obávám se, že dnes by se něco podobného v takovém rozsahu nepodařilo zorganizovat.

Řekl jsem, že jsem v těchto místech nedávno byl. V okolí pomníku a kamenného lomu rostla máčka ladní, zejména za pomníkem jí bylo jako naseto. Dürerova máčka, neboť se s ní na jednom portrétu zpodobil (v šestém svazku Pijoanových Dějin umění zahajuje reprodukce tohoto obrazu kapitolu o Dürerovi, nese název Vlastní podobizna s květem máčky). Bodlákovitá rostlina je symbolem manželské věrnosti, trvanlivosti a stálosti. Palacký a Dürer. Marně dumám, co oba spojuje. Patrně jen ta kosířská máčka ladní.

Kosíř a jeho okolí, jež k němu s úctou a hrdostí na velikánskou horu vzhlíží, má vedle přírodních krás také krásy literární, mimo jiné i takové, jež vzdávají hold Paní Přírodě. Ze samotných Smržic pocházel František Jaroslav Kubíček, zvaný „moravský Havlíček“. Autor stejného novinářského temperamentu a příbuzného osudu, také básník a navíc zajímavý povídkář. Zemřel v Brně roku 1865 jako sedmadvacetiletý na následky věznění v brněnském Cejlu. Smržičtí rodáci mu na jeho paměť osadili na rodném domě pamětní desku, asi před patnácti lety ji tehdejší majitel při omítání domku odstranil a dnes je bůhvíkde. Takhle se křupani chovají k těm, kteří je několikanásobně převyšují. Zneuctí je svou ubohostí.

Literárně je daleko bohatší Kostelec na Hané, který je v jinou stranu od Kosíře a je mu poměrně blíž. Je to ten Kostelec, v němž značnou část života prožil Petr Bezruč, jehož jsem v jeho tuskulu jednou navštívil a dal si od něho podepsat Slezské písně. Žádná zvláštní rozmluva se starým pánem nebyla. Druhým literárním Kostelečákem byl Filip Cyril Župka, autor Bílého havrana a řady přírodních obrázků, jež jsou dnes zapomínány. Bývalý knihovník leží dnes na kosteleckém hřbitově a dívá se (alespoň předpokládám) na vrchol Kosíře. Autor přírodních próz odpočívá v přírodním prostředí. Co lepšího si mohl F. C. Župka přát?

Krajina mezi mou dávnou vsí a Kosířem je tak trochu hranicí. Končí rovinatá Haná a zvedá se Drahanská vrchovina. Je to předěl. Hranice překračovaná touhami. Kosíř pohlíží do zvlněného rovinatého okolí a řepná a obilnatá Haná upírá svůj zrak mírně nahoru k svahům Kosíře. Oba tyto pohledy se kdesi na nějakém pomezí srážejí a výsledkem tohoto zkratu jsou zelenošedé bobule bodlákovité máčky ladní. Dürerovy a Palackého.