VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

I když žiji v nádherném koutě východních Čech, kde se Polabská nížina začíná zvedat prvními stráněmi Podorlicka, kde vsi a městečka tajemných názvů Horní Jelení, Chvojenec a Vysoké Chvojno jsou ještě i dnes posazená uprostřed hlubokých lesů, krajina mého srdce leží o sedmdesát kilometrů severozápadněji - v místech, odkud pocházejí oba moji rodiče. Je ohraničená zhruba městy Jičín, Lomnice nad Popelkou, Semily, Železný Brod a Turnov. Tento kout je známý svým poetickým názvem, který dostal od našich národních buditelů v minulém století a který plně vystihuje jeho tvář - Český ráj. O bohatství a nádheře kraje svědčí i fakt, že území je naší nejstarší chráněnou krajinnou oblastí, založenou již v roce 1954.

V 80. letech vydalo východočeské nakladatelství Kruh knihu „Království dalekých rozhledů“. Je plná překrásných fotografií a její název vystihuje další význačný rys krajiny - nepřeberné množství strání, temen kopců a skalních vyhlídek, kde můžete strávit hodiny a dny pohledem do kraje. V různou denní dobu, v létě, v zimě, na jaře nebo na podzim, kraj je pokaždé jiný a přece stejný, se svou osobitou krásou, kterou po staletí vytvářela ruka našich předků, citlivá k daru přírody.

Pokud přijíždíte od Hradce Králové, poprvé se vám krajina Českého ráje představí v Ulibicích, kde při čekání na zelené světlo semaforu máte přímo před sebou nádherné panorama prvních kopců - nalevo Zebín, dále pak Tábor s poutním kostelem, křížovou cestou a zavřenou restaurací a úplně vpravo tajemný Kumburk s Bradlecem, na jejichž vrcholcích vzpomínají na zapomenutou minulost vetché zdi bývalých věží a hradních paláců. Málokterý kopec tady v minulosti neměl na svém temeni pevný hrad nebo alespoň zemanskou tvrz chránící chalupy v podhradí, anebo naopak sloužící jako sídlo loupeživých rytířů sužujících svoje okolí a hlavně kupce, jejichž dávné karavany táhly údolím Jizery na sever.

Po chvíli již před námi Jičín, město loupežníka Rumcajse a jeho roztomilé Manky rozložené na rovině mezi dvěma vyvřelými kopci - Zebínem a Velíšem. Na prvním stojí kaplička, na druhém potom v dávné minulosti stával hrad, v nedávné minulosti měřická věž, a dnes zůstala červeno-bílá tyč s nápisem „geodetický bod - poškození se trestá“ a žulový mezník.

Ale vrátíme se na chvíli do Města pohádek - alespoň tak se Jičínu říká vždy poslední týden v září, kdy je plný pouličních divadel, středověkých trhů a potulných kejklířů a kdy ve městě platí pohádkové zákony - třeba, že se ve školách nedávají domácí úkoly a některé dny se ani neučí. Děti mají povoleno malovat po výkladních skříních a oknech, mohou zkoušet sochat vlastní dílka do bílých pískovcových kvádříků, co v nich ještě zvoní permonická kladívka. Ti nejmenší mohou ze stovek dřevěných kostek stavět u fontány na pěší zóně vlastní Jičín.

Svůj největší rozkvět prožilo město v minulosti za Albrechta z Valdštejna, který ho učinil hlavním městem velkovévodství Frýdlantského. Jako pravý renesanční muž začal celou krajinu přetvářet k obrazu svému. Přestavěl zámek, těžce poškozený výbuchem střelného prachu, začal stavět katedrálu pro plánované biskupství, vysázel lipovou alej ke svému loveckému zámečku Lodžie pod Zebínem a… byl zavražděn v Chebu, takže mnoho plánů zůstalo pouze v hlavě.

Krajinou srdce našeho básníka mládí a lásky - pana Fráni Šrámka - bylo klikaté údolí mezi hradem Kostí a vesničkou Vesec ve směru na Sobotku. Měl zde svoji oblíbenou studánku Roubenku, kam se ubíral, když mu bylo smutno, a kde spatřil světlo světa mnohý z jeho veršů. Je sevřené mezi skalami, na dně je vlhká louka a v jeho závěru menší rybník. Rybník v údolí, sevřený uprostřed lesů, kde se přímo nad hladinou tyčí mohutné pískové skály - to je jeden z nejcharakterističtějších rysů krajiny. Vyjadřuje geniální cit našich předků, kteří svou prací dokázali krajinu zvelebit. Zamokřené údolí plné komárů, křovisek a ostrých trav, kde tlelo napadané listí, dokázali proměnit v „ráj“. Rybník byl vždy zdrojem ryb, odvodnil část údolí, kterou bylo poté možno přeměnit v pastvinu se stádem koz a spoutaný vodní živel roztáčel kola mlýnů a vodních pil. Příkladem je kaskáda rybníků v údolí Žehrovky s Dolním, Nebákovským a Posemínským mlýnem. Většina lidí zná u nás díky filmu paní Poledňákové „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ rybník Vidlák, kde louka a písečná pláž ostře kontrastuje se skalními věžemi rostoucími z vody na druhém břehu rybníka.

Snad nejznámější dominantou Českého ráje je zřícenina středověkého hradu Trosky. Asi nenajdeme turistu, který by na Trosky „nepřišel pobejt“ - jak se v našem kraji říká. Stavitelé tohoto středověkého sídla geniálně využili přírodní prostředí a svůj hrad vybudovali na dvou tehdy nedobytných vyvřelých čedičových zubech. O hlavních věžích - vyšší Panně a menší Babě - panuje spousta pověstí. Jednalo se prý o dvě ženy, které se pořád hádaly, jiná pověst zase hovoří o vstupu do říše pekel, který v těchto místech kdysi byl.

Návštěvníky opustíme na prohlídce hradu a podíváme se do „podhradí“, do míst blízkých, ale neznámých. Hned pod hradem je totiž další z menších skalních měst - skalní partie Apolena. Těžko dnes hádat, proč mají skály toto jméno. Snad po krásné Apoleně z hradu, do níž se zamiloval mládenec ze vsi, snad po děvčeti, co pro své dítě nemělo tátu, neboť musel mašírovat s granátnickým plukem na Vídeň, a ve svém zoufalství skočilo ze skal dolů, snad… Pravda je, že i tento kout zaujme svou prostotou a - na rozdíl od jiných částí skal - člověk tady může nikým nerušen vnímat rytmus života skalního města, jeho vůně, jeho specifické zvuky, může rukou pohladit pískovcovou skálu a přenést se do dávných dob, až k pramenům života, kdy skalní bloky tvořily střechu a stěny příbytku.

Český ráj nejsou jen Trosky, Prachovské skály a hrad Kost. Místní lidé znají kraj jinak. Moje babička se narodila na chalupě na jednom z mnoha kopců nad Semily. Její rodiče chodili do Semil za prací, takže museli po ránu časně vstávat, rozbít škraloup ledu ve škopku, obličej opláchnout ledovou vodou, do šátku zabalit krajíc chleba se sádlem nebo povidly a vyrazit do noci plné přemrzlého sněhu, který tajemně jiskřil a praskal pod nohama. Z kamenné terasy pod baračiskem obloženým polínky se jim naskytl pohled na probouzející se chalupy v údolí a temné lesy na kopcích. Nade vším se sklánělo nebe s tisícem hvězd. Já znám už jen pohled letní. Když si ráno přivstanu, naskýtá se mi krátce po východu slunce kouzelný pohled na údolí schovaná v bílé mlze, z níž jak z pohádkového moře vykukují jen ostrovy nejvyšších kopců, zalité ranním sluncem. I zrosená louka pod nohama, rozzářená prvními paprsky dne, po několika metrech mizí v chuchvalcích mlhy. Musím utíkat nesekanou loukou k lesu. Celé chudé hospodářstvíčko předků mám pod nohama. Stráň, kterou kdysi praděda mojí báby ukradl lesu a vlastníma mozolnatýma rukama zbavil kamení, se seká jen jednou za rok a seno nikdo nechce, chlév má dávno propadlou střechu, v oknech po většinu roku opuštěného domu nejsou záclony ani muškáty za zaprášeným sklem. Několik chalup v okolí již spadlo, protože bez možnosti příjezdu auta nebyly lukrativní ani pro pražské chalupáře. Lidé se odstěhovali do údolí. Lidé ze samot. V paměti mi vyvstává babiččino vyprávění, kdy „na Vrchách“ bývalo živěji než v mnohé dnešní vesnici. Lidé večer sedávali na zápraží, odpočívali po těžké denní práci, sledovali, jak slunce zapadá kamsi za hřeben pohraničních hor, a vyprávěli, co kde je nového, co se proslechlo z kraje. "V zejmě" se scházeli „na dračku“ a „na přástky“. V kachlových kamnech praskalo dříví, chasa na peci se zatajeným dechem poslouchala vyprávění z pračasu o zlém Rýbrcoulovi a dobrém Krakonošovi, do jehož povahy se promítaly touhy lidu po dohru a spravedlnosti stejně jako rozmary zdejšího tvrdého „poujetří“. V životě jim nechyběla ani elektřina, ani rádio či televize. Měli přírodu, se kterou uměli žít.

Lidové umění - to nejsou jen století staré dřevěné chalupy, vyřezávané včelí úly a kamenní svatí na návsích. Jdete-li po červené turistické značce z Hrubé Skály přes Valdštejn a Hlavatici do Turnova, asi na půli cesty mezi Hrubou Skálou a Valdštejnem je třeba odbočit po neznačené cestě vlevo. Po slabých dvou kilometrech chůze dorazíte na poměrně rozlehlou louku uprostřed lesů se dřevěným statkem a krásnou pískovcovou sochou svatého Jiří. Jako by teprve před chvílí dozněly tóny harmonia, na které často hrál jeden z posledních lidových „naivních“ umělců, pan Vojtěch Kopic. Žil zde od války až do své smrti v 80. letech. Když sem přišel, dům byl bez vody - s manželkou vysekali proto několik metrů hlubokou studnu ve skále za chalupou. Po celých čtyřicet let pak pan Kopic sochal do pískových skal v okolí výjevy z našich dějin a z bible. Jeho naivní výjevy dnes neodmyslitelně patří k této části skal, která nese poetický název - Údolíčka.

Mezi turisticky méně známá skalní města patří i Klokočské skály u Turnova. Jsou známé hlavně mezi generacemi trampských romantiků, kteří zde mají své indiánské svatyně. Vždy, když sem přijedu, vzpomínám na svoji první návštěvu. Bratr mě tehdy v neznámém místě zavedl pod skálu, rozhrnul listí a - nikdy by mě nenapadlo, že maličký otvor je vstup do jeskyně. Chvíle plazení, kdy člověku naskočí husí kůže z představy, že by se skála, která obepíná jeho tělo doslova ze všech stran, pohnula. Po chvíli se prostor rozšíří do menší jeskyně, škrtnutí sirkou a mihotavé světlo svíčky osvětlí prostor, kde kolem nás jsou malé dřevěné totemy, placky z kůry, útržky písniček ze zpěvníků a kronika. Chvíli stojíme v naprosté tichosti a vychutnáváme tu nádheru. Někdo přemýšlí, někdo se potichu modlí. Zapíšeme další zápis do kroniky a druhou stranou vylézáme ven. Po chvíli nás do očí bodne ostré sluneční světlo v jiné části skal.

O údolí Jizery mezi Semily, Železným Brodem a Turnovem se říká, že je to nejkrásnější říční údolí v Čechách. Myslím, že každý člověk má svoje vlastní nejkrásnější místo na světě, ale Jizerské údolí patří určitě k těm nejhezčím. Jizera je podle pověstí zakletá krásná Krakonošova nevěsta, kterou mu nepřál zlý Rýbrcoul - německá obdoba našeho ochránce hor - Krakonoše. Řeka protéká mezi Semily a Turnovem hlubokým říčním údolím, které je mnoho století poměrně hustě osídlené. Leží zde světoznámé sklářské městečko Železný Brod. Staré dřevěné chaloupky, mnohé nádherně zrekonstruované, se střídají s moderními vilkami. Údolím vede železnice Liberec, Turnov, Hradec Králové. Byla postavena v minulém století a dnes je se svými několika tunely neodmyslitelnou součástí krajiny.

Celé údolí je krásné v každou roční dobu, mě ale nejvíc okouzlil podzim. Turistické a cyklistické trasy již nejsou ucpané davy turistů, krajina si vydechne, ale přitom se ještě nechystá k spánku - naopak, jako by se radovala, že přišel druhý vrchol roku - indiánské léto. V sadech se červenají jablka, vzduch je plný sladké vůně máslovek. Podél cest zase zmodraly aleje švestek. Kaštany na návsích a duby na krajích lesa začínají žloutnout. Jizera unáší první listí.

V údolí Jizery kousek nad Turnovem se nalézá i malebné letovisko Malá Skála. Městečko uzavřené v úzkém údolí s panoramatem Pantheonu a Frýdštejna na straně jedné a Suchých Skal na straně druhé je známé především vodákům, kteří zde na břehu Jizery často táboří. Na skalách stávaly dva středověké hrady, jejichž posádky bděly nad bezpečností obchodních karavan táhnoucích říčním údolím na sever, anebo naopak vezoucích náklady soli do českého království.

„Je syrové ráno, polovina listopadu. Ve vzduchu visí těžká vůně tlejícího listí, slunce se pomalu prokousává ranní mlhou namrzlou na každé větévce, na každém stéble trávy. Pod nohama ti hučí Jizera, která je po včerejším dešti tmavě hnědá - to jak horalům kradla těžce vydobytou hlínu z kamenitých polí. Najednou ke tvým uším doléhá skřípot kol, pokřiky lidí a svistot bičů. Zbrojnoši z Frýdštejna provází karavanu vracející se ze severních zemí. Na těžkých vozech jsou pytle se solí. Oblaka páry halí nozdry tažným zvířatům, která jen s obtížemi postupují po blátivé stezce. Jeden z kupců ti nabízí drahé látky…“

Dnes stojí ze dvou hradů jen Frýdštejn. Z původního hradu Skály zůstaly jen místnosti vytesané ve skále. Dnešní kaple a Pantheon - památník císařům napoleonské doby - jsou data pozdějšího. Dal je vybudovat majitel panství Romish, ovlivněn romantismem po roce 1820.

Suché skály tvoří mocnou skalní hradbu tyčící se nad údolím na levém břehu Jizery. Bohužel v posledních letech velmi trpěly přívalem turistů, takže jejich návštěvnost je teď velmi omezená a turistické cesty nevedou nejkrásnějšími partiemi „Kantorových varhan“.

Úplně na samém kraji oblasti - vlastně už v Podkrkonoší, mezi Semily a Vysokým nad Jizerou, stojí malebná horská obec Bozkov u Semil. Na náměstí nás přivítá poutní kostel zasvěcený Panně Marii, která je zde vzývána jako ochránkyně hor. S poutěmi k Bozkovské Panně Marii se setkáváme už v dílech Karla Václava Raise (Na lepším, Zapadlí vlastenci). Každoroční oslavy sem přilákají poutníky z dalekého okolí. Ne každý sem dnes ale jezdí pro duchovní posilu, neboť pouť není jen mše, ale i spousta stánků, kolotoče, teplé párky, studené pivo a mnoho jiných veskrze světských radostí.

Na jednu z těchto poutí vzpomínají moji rodiče. Poutě patřily k tradici tatínkovy rodiny, babička snad nikdy nevynechala, a když si taťka našel holku, bylo v řádu rodiny, že nastávající nevěsta pojede také. Dědeček vytáhl z garáže starou tatrovku (ve druhé polovině 60. let), po několika minutách natočil klikou motor a vyjeli. Maminka říká, že auto jelo dobře - z kopce - a nesměly být u krajnice kaluže. Ale po několikerém zastavení, kdy si ne zrovna nejnovější model z kopřivnické automobilky odpočinul, slavnou poutní mši stihli.

Bozkov ale má ještě jiné turistické lákadlo. V šedesátých letech zde byly objeveny dolomitové jeskyně s bohatou krápníkovou výzdobou. Na zpřístupněném okruhu tak návštěvník vidí podzemní svět stalaktitů a stalagnátů, skalní bloky „odspodu“ a podzemní jezírko. U něj průvodkyně zhasne a návštěvníci mohou aspoň vzdáleně vnímat atmosféru, jakou prožívali jeskyňáři před třiceti lety, kdy do zdejšího království permoníků a skřítků prvně vstoupil člověk.