VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pro někoho je krajinou srdce jeho rodiště. Ne tak pro mě. Můj „rodný kraj“ se totiž rozkládá mezi vrchem Vítkovem, Libeňským ostrovem a karlínskou Invalidovnou. Přírodu zde připomíná pár městských parků a ruderálů. Moc málo pro článek do ochranářského časopisu a bohužel i málo pro hřejivé vzpomínky. Ta pravá krajina mého srdce leží v žulo-syenitovém masivu třebíčsko-velkomeziříčském, především v okolí městečka Budišova, v jehož matrikách jsou moji předkové doloženi již od druhé poloviny osmnáctého století. Rodové pouto však nebylo pro můj vztah k Budišovu rozhodující. Byly to každoroční prázdninové pobyty, prožité ve společnosti nemalého počtu místních vrstevníků, bratranců a sestřenic. Vše, co mi odpíral život ve velkoměstě, to jsem prožíval po dva letní měsíce s takovou intenzitou, že mi to zůstávalo po celý další školní rok v živé paměti. Lhal bych, kdybych tvrdil, že v těch vzpomínkách hrála hlavní roli příroda. Ta byla, hlavně zpočátku, jen bezděčnou kulisou konkrétních příhod. S přibývajícími lety však nabývala stále většího významu. Stalo se tak zvláště v době studií, které jsem zčásti absolvoval v blízkém gymnáziu. Tehdy nebylo dne, abych alespoň na chvíli nezašel do lesa s kamarády, kteří měli podobné zájmy. Tak, jak jsem během let poznával budišovské obyvatele, tak pro mě ztrácela na anonymitě i místní flóra a fauna.

Lesy jsou v okolí Budišova borové a smrkové. Větší komplex tvoří pás lesů na hřebeni Brdců, kde nadmořská výška překračuje hranici 500 metrů. Při úpatí severního svahu hřebene se dařilo smrku, který zde vytvořil i pár pěkných exemplářů. Pamatuji odtud i pár posledních jedlí. Druhý lesní celek, spíše rovinatého charakteru, tvořil jižně od Budišova les Doubrava, na východě tzv. Náměšťské lesy a na západě les Obora (i když obyvatelé nejbližší obce Nárameč užívají pro něj jiné označení). Některé místní názvy (Doubí, V lipáku, V jalůvčí) svědčí o jiné dřevinné skladbě lesů v minulosti, než je ta dnešní. Když jsem získal první vědomosti z botaniky a fytocenologie, ověřil jsem si to nálezem kopytníku evropského, mařinky vonné, plicníku lékařského či pstročku dvoulistého, jakožto solitérních pamětníků listnatých lesů. Lesy v mých očích tehdy nebyly chudé. Vždyť jedny prázdniny jsem mírně otupil své měšťácké komplexy determinací deseti druhů lišejníků.

Skladbu lesů určil zde v posledních 100-200 letech člověk. Nemohl však ovlivnit jejich vzrůst. Ten byl vždy určen žulovým substrátem, který dává vznik chudým, písčitým půdám. Borovice na Brdcích nepřekročila za celý můj život výšku 10-15 metrů, o tloušťce kmenů ani nemluvě. Křovinné patro bylo vyvinuto jen pomístně, hlavně je tvořil bez červený. Z bylinného patra pamatuji šťavel kyselý, přesličku lesní, kakost smrdutý a na lesních světlinách a okrajích třtinu křovištní a rákosovitou. Orná půda je místy tak mělká, že se ani v minulosti nehodila k obdělávání, takže vznikaly pro kraj tak typické malé lesíky. Některé smrkové, jiné borové, podle volby majitele. Mé vzpomínky z dětství se vážou k těm borovým. Ani v minulosti k nim nevedla cesta, byly to ostrůvky, obklopené poli. Pamatuji, jak jsme jednou k jednomu z nich zamířili. Při chůzi mezi pšenicí a žitem jsme si připadali jako objevitelé neznámé pevniny. Tento konkrétní obrázek si pamatuji proto, že jsem tam, erudován Sekorovým Ferdou mravencem, určil přítomnost larev mravkolva podle trychtýřků jemňoučkého písku.

Přesto, že celoroční úhrn srážek není na Budišovsku malý, trpí kraj v důsledku propustnosti substrátu nedostatečnými zásobami podzemní vody. V roce 1947 to byla pro Budišov hotová katastrofa. Potoků není v okolí Budišova mnoho a jsou většinou jen málo vodnaté. Ovšem v době mého dětství měly i v létě alespoň trochu vody, takže i na loukách pod humny jsme v době sečení otav čvachtali bosýma nohama po jejich březích a trhali pomněnky babičce na hrob. Roztroušeně v březích potoků byly podchycené tenké prameny opatřené trubkou a vedle stojícím pomačkaným plecháčkem, který vybízel k uhašení žízně. Je to skoro k neuvěření, ale tyto potoky dokáží ještě dnes nasytit soustavu rybníků, kterých není v okolí Budišova tak málo. Největší z nich, Pyšelák, býval každoročně oživen sokolskými dorostenci z Hodonína, kteří si na romantickém poloostrovu vždy vybudovali tábor. Ostatní rybníky jsou menší, ale o nic méně romantické (včetně názvů jako Podhájek, Stračínek, Hastrmánek). Koupání je mou celoživotní vášní a tu jsem získal právě zde. Není mezi budišovskými rybníky a rybníčky snad jediný, v kterém bych si alespoň jednou nezkusil zaplavat stejně, jako jsem neváhal v září okusit moře v Botnickém zálivu či velmi chladný Atlantik v Brestu. Každý z těch rybníků má u své vtokové části pás orobince, rdestu či zblochanu, na břehu alespoň kousek lesa a na hrázi pár olší, vrb či osamělou borovici. Ptačích druhů vázaných na vodu není mnoho, rozhodně méně, než na nedalekých Studeneckých rybnících. Přesto jsou nedílnou součástí i toho nejmenšího z nich.

S přibývajícími lety stále více srovnávám své vzpomínky s dnešní tváří tohoto kraje. Rybník Pyšelák je již dvě tři desetiletí zhyzděn invazí rekreačních chat, leckterá polní mez s trnkou či šípkem byla zorána v rámci socialistické bitvy za každou píď půdy. Ze stejné příčiny bylo vykáceno nemálo těch malých lesíků a jejich balvanité podloží rozstříleno. Zmizelo mnoho polních cest, z nichž nejvíce lituji té travnaté, co vedla k doubravské samotě a byla z jedné strany lemována, jako miniaturními menhiry, kameny odvalenými z okolních polí. Vlastní Doubrava utrpěla nejvíc, protože zde byla vybudována monstrózní lesní velkoškolka, vybavená mj. kandelábry městského střihu. Tak jako všude, i na Budišovsku byly louky zmeliorovány, z těch lesních zmizel rašeliník, z potoků byly celé úseky v březích zpevněny nebo zmizely v trubkách. Jen s námahou nalézám pár lokalit lišejníků, z nichž zbyla sotva polovina druhů.

Přes všechny tyto změny, které se přírodovědce bolestně dotýkají, si kraj podržel ještě dost půvabů, o kterých zde dosud nebyla zmínka. U budišovského kostela, v městečku, u zámku i v přilehlém parku můžeme ještě dnes obdivovat sochařskou výzdobu, vzniklou z podnětu hrabat Paarů před 270 lety. Z vrcholu Zrádného kopce nad Budišovem, poblíž ruiny větrného mlýna (zvaného tady věterák), je stále úchvatný pohled na daleké obzory, až někam k vesničce Rudě, jejíž bílá kostelní věž jako maják dominuje silnici stoupající od Meziříčí k Bíteši. Níže, mezi terénními vlnami, ozdobenými neopakovatelnou modří lesů, prozrazuje bílá stužka oparu romantický úsek řeky Oslavy mezi nesměřskou hájovnou a zříceninou hrádku Dubu pod Demlovým Tasovem. Stejně tak stále ještě mohu posedět (nejlépe před západem slunce) na Topolské hrázi pod stoletými lipami, chránícími krucifix, zbudovaný zde mými bohabojnými předky. Odtud je také jeden z nejhezčích pohledů na Budišov. Ať zde, nebo jinde, všude je na Budišovsku relativní klid, tak potřebný pro dnešního člověka. Frekvence dopravy na okresních silničkách není velká, v Budišově není žádný průmyslový objekt. Nejraději mám v Budišově přelom srpna a září. Po hladině mého oblíbeného rybníka se prohání jen pár olšových lupenů. Na hrázi zkoumám starou vrbu, jestli z ní stále ještě vyletuje tyrkysový ledňáček. Pak plavu na opačný konec rybníka, kde je voda nejteplejší. Vyruším rodinku lysek, poslouchám komorní orchestr kuňek ohnivých. Teprve souvislý škraloup okřehku mě donutí otočit zpět ke hrázi a já přitom myslím na ty bláhovce, kteří hledají odpočinek a klid v Bibione nebo na Mallorce.