Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Vojtěch Malík, č. 4/1998, s. 35

Krajina, která zanechá ve vnímavém člověku nejhlubší dojem, je krajina, kde prožil své dětství a už navždycky s ní poměřuje a srovnává všechny krajiny, kterými prošel. Nikde jinde už mu nechutnají jahody, maliny, brusinky a borůvky tak jako v lese dětství a třešně už nebudou nikde sladší, i když to byly jenom „ptáčnice“, tak typické pro Luhačovické Zálesí.

Mým rodným krajem je Slavičínsko, oblast, kde Luhačovické Zálesí plynule přechází do jižního Valašska. Tyto mírné kopce jižního hřebene Vizovické vrchoviny skoro nikdo nezná, nikdo je neopěvoval, nikdo na ně nepsal slavné ódy. Přesto byla tato krajina osídlena od pradávna. Už i málokdo z místních ví, že se v Nevšové udržovalo ústním podáním povědomí o velikém městě, ze kterého zbyla jenom studna v místě, kterému se dodnes říká Graca (Gradca). Peřinka ve své Vlastivědě moravské připomíná pověst o třinácté župě Svatoplukově. Jenom zasvěcený ví, že při toulkách touto krajinou narazíš na každém návrší na nenápadné hrbolky, které nejsou ničím jiným než slovanskými mohylami. Když takovou mohylu prokopeš, najdeš uvnitř jenom věnec z kamenů, pár skleněných korálků, a když máš štěstí, tak zbytky železného nože. Lidé zde odjakživa příliš neoplývali pozemskými statky. Že zdejší kraj byl osídlen od pravěku, svědčí i mnoho jiných nálezů, na příklad přímo ve Slavičíně neolitická pec, nebo kostra z doby bronzové s trojbokým kamenem - doklad víry ve vampýry, keltská keramika, velkomoravská keramika. Část velkomoravských mečů byla vykována z železné rudy, která se zde v té době těžila. Dnes už jenom stěží rozeznatelná polní cesta byla v pravěku důležitou obchodní stezkou, po které se dopravoval radiolarit z Vlárského průsmyku na Moravu, ještě stále se zde kousky tohoto žlutého pazourku nacházejí.

I k mé krajině se vztahují různé příběhy a pověsti. V lesích a podél cest jsou rozesety křížky a obrázky svatých, co obrázek, to neštěstí. Studánka Tatarka je pojmenována podle události velice pravděpodobné. Místní hajný zastřelil v těchto místech náčelníka tatarských nájezdníků, aby pomstil svoji unesenou milou. Jako jinde i zde stavěl čert lávku přes hluboké údolí, u zaniklého Holíkova statku o půlnoci straší „Holíkova baba“, chamtivá a zlá majitelka statku, a mnoho jiných pověstí.

Vybavuji si krajinu mého dětství - úzká políčka po svazích kopců, louky u potoka porostlé vrbovými keři oddělujícími jednotlivé louky, mohutné staré třešně a hrušně, pod nimiž se odpočívalo. Už dávno zmizely z polí staré stromy, zmizely nádherné louky. Přesto neztratila moje krajina svůj půvab úplně. Ještě podél potůčků kvete a omamně voní střemcha, ještě nejsou všechny potoky vyrovnány a zregulovány, ještě se vinou mělkými údolími v úchvatných meandrech.

V lese sice nekvete zlaté kapradí, mně však stačí pohled na obyčejnou kapraď samec, když na jaře rozvinuje svoje spirálovitě stočené listy. Předjaří je ve znamení lískových jehněd, jež bohatě posypávají okolí zlatým prachem pylu. Líska je symbolem předjaří, kvete si a je jí srdečně jedno, že ji mnozí považují za plevel. Dělám si snímek jehněd jako každý rok, a až těsně nade mne slétá zvědavá sýkorka parukářka, aby vyzvěděla, co tu provádím. Mám rád předjaří, ať už mží a kapky deště jsou navlečeny na větvích buků jako průzračné korálky, nebo je hezky a okolo rozkvetlých vrb to bzučí pilnými včelkami, a nejenom včelami. Pod keři nedočkavě vyráží první modrofialové kvítky dymnivek plných a už taky kvete lýkovec jedovatý a devětsil bílý. Teprve až potom rozkvétají petrklíče (prvosenky vyšší).

Mám taky rád borové lesy mého kraje. Svým podrostem připomínají tajgu, rozkvétají v nich tajuplné květiny jako jednokvítek a jeho příbuzné hruštičky stejně jako plavuň vidlačka nebo vemeníky. Podíváš-li se na květ vemeníku blíže, uvidíš, jak je nádherný se svou průhlednou ostruhou, v níž je dobře vidět nektar připravený pro večerní opylovače.

V teplých květnových dnech tu uslyšíš jemné praskání, přehlušované jenom zpěvem budníčka, to jak se otevírají šišky borovic, aby mohl vítr roznést po širokém okolí křídlatá semínka. Člověk dychtivě vstřebává klid a pohodu, vyzařující z celého lesa.

Na jaře jsou nejhezčí bučiny, jejichž rašící lístky tak nádherně září v jarním slunci. V jejich podrostu rozkvétají klenoty našeho lesa, naše lesní orchideje - okrotice mečolistá a tulák okrotice červená. Tam, kde kvetla několik let, už ji nespatříš a najdeš ji někde úplně jinde.

Závěrem několik útržkovitých vzpomínek na poetické okamžiky a zážitky z přírody. Je květen, sedím pod jednou ze starých třešní, lehký závan větru a najednou sněží. K zemi se snáší spousta bílých okvětních lístků z třešňových květů. Nebo běžím na lyžích po hřebenu táhlého kopce.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu