Čtení na tyto dny

Babyka

Zatloukala jsi srdce slavíků
jak hřebíky,
pouhým zvednutím řas,
do kmene babyky.

Obouruč musel bych
z oblohy strhnout zpěv,
kdybych vyčíst měl živici
jízečky sladkých dřev.

(Jindřich Zogata) 

 

Křivoklátsko a pohádkový dědeček


Marta Dudková, č. 1/1999, s. 18

Vstoupili jsme do vonícího jarního lesa. Stříbřité kmeny mohutných buků, i ty majestátní dubové, s hlubokými vráskami věkovitosti tu stály jako sloupy chrámu podpírající vznešenou klenbu. Půda pod stromy dokvétala spoustami něžných bílých sasanek, žlutých prvosenek a modrých podléšek, země byla svátečně vystrojena jako pro slavnostní návštěvu papeže či jiného vzácného hosta. Byli jsme potěšeni takovým přivítáním…

Každou neděli jsme s mužem vyjížděli vláčkem několik stanic z hlavního města, abychom občerstvili duši i tělo uprostřed laskavé přírody. Tentokrát nás zavedly kroky poprvé do křivoklátských lesů. Z nádraží v Roztokách u Křivoklátu vedla cesta nádhernými smíšenými hvozdy dolů k břehům Berounky. Cesta tak půvabná, že jsme sotva kdy takovou krásu viděli. Okraje osluněných skal, svažující se k pospíchajícím vlnám, byly porostlé polštáři skalniček nejrůznějších barev: Nachové obrazce obstaraly smolničky a krvavě červené květy kakostů, mezi nimi bíle svítily trsnaté přehozy rožců a ptačinců. A jako zlaté sluníčko zářily žluté korunky mochen a devaterníků. Do všech těchto pestrobarevných koberců umístil jakýsi geniální zahradník solitéry pryšců, jestřábníků-chlupáčků a modré svícny zběhovců. Když jsme pozvedli oči vzhůru, viděli jsme na skalních výstupcích shluky zelených růžic netřesků, polštářky bílých a růžových kociánků a krásné, modré, dekorativní úbory chrpy chlumní. Občas mezi tou nádherou rozkvétal keř hlohu nebo šípkové růže. Pod námi uháněly modravé, stříbřitě zbrázděné vody Berounky ve věčném spěchu, od nekonečna k nekonečnu… Zde ve stinném údolí vrcholilo jaro dřív než uvnitř lesů.

Připadali jsme si jako v neskutečném světě a umiňovali jsme si, že tento ráj na zemi musíme poznat lépe.

Pěšinka pak zmizela v lavinách kamenité suti, břehy řeky podemlely předjarní vzduté vody - označení cesty bylo proto později zrušeno. Ale tenkrát jsme ještě dokázali překlopýtat neschůdným terénem. Byli jsme odměněni neopakovatelnými výhledy na zákruty řeky a na panorama vrchů nad ní.

Došli jsme na nevelkou louku pod zříceninou hradu Týřova, nedaleko místa, kde v dřevěném srubu přebýval „fialový poustevník“ Matoušek - malíř samotář, o jehož životě se chystal psát spisovatel a oslavovatel tohoto kraje Ota Pavel, jenže předčasná smrt mu toho již nedopřála.

Usedli jsme do trávy na břeh řeky, abychom opláchli unavené nohy.

Kde se vzal, tu se vzal - jako by ze země vyrostl - stál u nás najednou nevelký, šedovlasý mužík, těžko říci, jak asi starý. Usmíval se na nás a vyptával se, kudy jsme chodili. Ukazoval na vrchy okolo a říkal nám, jak se jmenují.

Nevím, co mě to napadlo, a zeptala jsem se ho: „Objevil jste se tu tak znenadání, nejste pohádkový dědeček?“

Rozesmál se na celé kolo a odpověděl: „A kdybych byl, copak byste si přáli, abych vám splnil?“

Nezaváhala jsem ani na chvilenku: „Chtěli bychom se stále vracet do téhle krásné krajiny, poznat její hluboké lesy, i ptáky a zvířata, kteří v nich žijí. Skály, květiny… Být tady co nejčastěji, toulat se tu celé dny…“

Mužík se stále usmíval: „To můžu snadno zařídit. Máte to mít!“

Podívali jsme se na hodinky a strnuli jsme. Za chvíli odjíždí ze Skryjí autobus, jediné spojení odtud do Prahy… Celý den nám uplynul neskutečně rychle jako krásný sen. Teď se blíží večer a k vlakovému nádraží je daleko…

Autobus nám ujel. Nezbylo, než prosit o pomoc několik důchodců, vysedávajících na lavičce na návsi. A pomohli nám. Auto jednoho z nich nás nejen odvezlo na nádraží v Králově Dvoře, ale současně jsme získali i nového přítele, který nám nabídl světničku pro dovolenou i na víkendy.

Od té doby jsme na Křivoklátsku prožívali každý volný den. Toulali jsme se rozlehlými, nádhernými hvozdy, které se vytvářely po dlouhá staletí a jejichž společenství tu byla ve velké míře dodnes zachována. Přirozené a jim blízké lesnaté porosty s příměsí jedle, s bohatým křovinným a bylinným patrem, se vzácnými živočichy jsou pokladem zdejší krajiny, jejíž hluboce zaříznutá údolí řeky a potoků a skalní výtvory vymodelovaly dávné geologické a klimatické děje. Křivoklátsko bylo pro všechny tyto hodnoty v roce 1977 a 1978 vyhlášeno biosférickou rezervací UNESCO a chráněnou krajinnou oblastí.

V zimě jsme se prošlapávali sněhovou nadílkou, na podzim jsme se brouzdali spadaným listím, které jen tiše šeptalo pod našimi kroky. To když duby, buky, habry, lípy, javory, břeky i další stromy omrzely zelené stejnokroje a najednou chtěl mít každý z nich jiné, barevné šaty, které pak svlékal a shazoval okolo sebe… Chodili jsme tudy se srdcem naplněným štěstím a pokorou. Ze skalních vyhlídek se vzácnými stepními rostlinami jsme pohlíželi na moře, moře lesů šumících pod námi jako vzdálený příboj. Poznali jsme mnoho divokých a plachých obyvatel tohoto dosud neporušeného koutu přírody. V úkrytu hustých keřů jsme pohlíželi dalekohledem přes údolí do hnízda černých čápů. Zjara jsme tu čekávali na jejich přílet z daleké Afriky. Potom - bezpečně schováni i vzdáleni - jsme bývali svědky jejich rodinného života. Zapisovali jsme kroniku jejich příběhů - to už jako důchodci, zpravodajové Stráže přírody…

Ale ještě před těmito krásnými zážitky jsme o první letní dovolené znovu zamířili pěšinkou ve skále zvanou „Opičí stezka“ pod hrad Týřov na louku, která na jaře poprvé uslyšela naše okouzlená slova patřící Křivoklátsku. Opět jsme usedli na břeh řeky a dovolili načeřeným vlnám, aby se nám měkce otíraly o nohy.

Kde se vzal, tu se vzal - jako před časem - usměvavý mužík s šedavými vlasy. „Tak co, splnil jsem vám přání nebo ne?,“ řekl a smál se na celé kolo. Potom postavil na zem brašnu, ze které vykukovala sekera a další nářadí, zul si boty a vyhrnul nohavice.

„Pracuju tamhle v lese na Vosníku, víte? A bydlím naproti v Týřovicích. Tady přes ten brod to mám domů pár kroků. Až si budete zase něco přát, tak mi dejte vědět!“

A opět se rozesmál, až se celý otřásal. Popadl brašnu a boty a vkročil do vody, na jejíž hladině probleskovala červená a zlatá světýlka, odrazy růžových a nachových obláčků, za které se schovávalo zapadající slunce…

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu