Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina veškerého srdce


Jarmila Bednaříková, č. 2/1999, s. 16

Ve chvílích, kdy se můj život přespříliš stavěl na zadní, a třebas jsem se snažila jej řídit, jenom si odfrkl a uháněl se mnou cestou, co běží, ale nikam nevede, přála jsem si tam být. Ve své krajině v Chřibech.

Po týdnu bez starostí si počkat na západ slunce. Stromy i ptáci se v ten okamžik ztiší. Listí se nehýbe a slunko mizí za kopcem ne po skývách a po kůrkách, ale po živých plaméncích. Až by se ztratil ten poslední…

Ale vždy, když jsem opravdu přijela, zdálo se mi, že stojí za to vydržet. Jen pro tu krajinu. Jenom pro člověčenství, které se s úžasem budí a začíná kvést.

Potřebujeme prostor jako smrky. Jinak ztrácíme větve a rezavíme. Potřebujeme pramen ze skály. Více než kdysi putující Židé, protože bloudíme po svých kamenných labyrintech už o mnoho déle. Studánky se ale před námi zavírají. Bojím se, že zase párkrát přejede po lesní cestě kolový tahač, jenž jako otep slámy za sebou vleče kmeny statných buků, tatrovka přetížená nákladem mrtvých habrů, pásový traktor, který je za sebou smýká jako ubohé odsouzence smrti, a i můj pramen živé vody tekoucí z kopců od Svatého Klimenta se ztratí. Zabloudí mezi zmatenými vrstvami země a bude těkat podzemím tak dlouho, dokud nepřijde ztrápený poutník, co už prochodil po asfaltu a betonu troje boty na vysokých podrážkách, a neodčaruje les.

Les je prý obchod a jeho stromy jsou zboží. Těžké mechanismy se do něj vrývají hloub a hloub. A kopce vypadají, jako by jim kdosi ve vzteku vyrval prameny vlasů. Potom si v novinách přečteme článek o tom, kolik škody prý nadělali neukáznění houbaři. Se žlutým trojúhelníkem invalidy na zadním skle svého auta vjedou až na lesní cestu. Bože, ti zlořečení revmatici a astmatikové, důchodci s artrózou, o holi, kardiaci, ti všichni troufale vjíždějí do lesa, kam přece smějí jen dvacetitunky a skřípějící pásové buldozery. Jejich je les.

Copak je k tomu, aby vracel zdraví a aby se v něm lidem z velkoměsta chvíli zas dobře dýchalo? Je to předmět zisku a surovina, jež se dobře platí. V městě se měníme v dav. Tady zpět v lidi. Obejmeš strom a on běží nahoru, příkře vzhůru, jak cesta do nebe. A tam na konci kvete. Větvemi, listy, jehličím, větrem. Svým listím zadrží vedro, ve kmeni schovává teplo a v kořenech vláhu, aby jí nebylo naráz moc a pak málo.

Cesty jsou jako koryta, jež kdosi ostrouhal hoblíkem. To tudy vláčeli zabitá těla stromů. V nedávném roce povodní se těmi koryty řinuly bystřiny. Voda se z kopců beze stromů hrnula do potoků, do řek a do obydlí.

Krajina je jen zrcadlo, do kterého se díváme. Ne vždycky očima, to by se nemohla tak velmi měnit - bez ohledu na osvětlení. Nejspíše se do ní díváme srdcem.

I v roce povodní jsem jezdila po trati z Kyjova do Brna. Část této cesty vede kopci Chřibů. Byl sklonek léta, ráno, a já si snad poprvé všimla, že borové kmeny proměňují slunce. Ostrou žluť v hřejivě růžový, laskavě měkký odstín. Znám lidi, kteří dali na vyplavené tisíce, ale nemuseli si odříci ani svou každoroční dovolenou na Kanárech. A ty, co dál chodili v sešmaťchaných botách a dvakrát poslali po dvoustovce. Ale co, levnější kafe se dá taky pít… Když člověk vidí ty borovice, které zrcadlí slunce, růžové, přátelské, svým dobrým srdcem stromů, hryzne ho otázka, zda by si taky nemohl odepřít ještě něco - je tolik věcí, které doopravdy nepotřebujeme, a tolik těch, které nám chybějí.

Otoč se na druhou stranu trati, a tam je světlo ostré jako meč. Nevydržíš se dívat. Vlak rozťal krajinu ve dva světy. Je jasné, že se každý musí rozhodnout pro jeden z nich. Svět lesku zbytečně a zraňujícím způsobem oslnivého a svět nenápadného, ale životodárného tepla.

Někdy se taky ve vlaku dějí zázraky. Ten den se stal zázrak. Na nádraží ve Slavkově u Brna stály vagony, a ty byly plné borových kmenů. Už se v nich nebude zrcadlit a proměňovat žádné slunce. Vím, že se les kácet musí, a vím, jak se kácet nemá. Možná, že toto byly stromy určené k tomu, aby udělaly místo lesnímu dorostu, pro mě v té chvíli ale byly především jakýmsi symbolem.

Žijeme ve světě, kde se smysl a cena přikládá hlavně tomu, co přináší zisk. Ty kmeny na vagonech byly tedy vrcholem krásy a smyslu lidského snažení. Rovné a zdravé, jistě se prodají skvěle.

Zatímco z kopců hrne voda do potoků a do oken a do psích bud a děsí zvířata ve chlévech. Pádí po cestách, z nichž se stala koryta, a stoupá z břehů zdivočelých, zmítajících se řek. Víc a víc dřeva leží kolem lesních cest. Přichystaného k odvezení a v metrech srovnaného, dřeva, co se změní v želví polévku v „Kontíku“ a v dovolenou na Floridě, ve fáro s metalízou nebo v bazén na zahradě - však ony domky ze sušených cihel v nějakých Troubkách ustoupí.

Lidé se ptávají, co se děje. Příroda blázní, počasí se pomátlo. Ale já myslím na to, jak les za každého počasí bere unavené a korované lidské srdce do dlaní a hněte je do toho známého tvaru z proutí a ze zdí, jak nám našeptává v zoufalství z marného snažení, že to stačí být pouze člověkem, jako stačí být jenom stromem. Na místě, kde je třeba zmírnit horko, nebo zastavit příval rozdrážděných vod.

Položme na kmen dlaně a poslouchejme jej. Příroda neblázní a počasí se nepomátlo. To jen my občas zapomínáme, že všechno souvisí se vším. Vzpřímené borovice v lese a ty na vagonech. Slunce, změněné v přívětivé světlo, a slunko zabité, zmrtvělé na jatkách dřeva připraveného k zpeněžení.

Vidíme krajinu kapsou. Ta je naplněna, zato krajina plná děr. Paseky, mýtiny, úhory, smetiště. A nepokosená, pichlavá louka zdobená vyzývavou cedulí, která hlásá: „Soukromý pozemek, vstup zakázán.“

Nerozumíme tomu, co se děje okolo nás. Jak bychom mohli. Krajina je zrcadlo našeho člověčenství. A to je také děravé. Kam až pronikne voda příštím rokem?

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu