Vstup pro předplatitele: |
Na pně kolměji
slunce dopadá
Zvedá ke kamni kámen
Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů
Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami
Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst
Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat
Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu
(Jindřich Zogata)
Jsou chvíle, kdy cítíme těžkou únavu, zkrátka ocitáme se „na dně“. Avšak i z tohoto dna je vidět kousek oblohy. A když se na ni zadíváme, začneme snít, vzpomínat a procházet se krajinou svého srdce.
Jsem na Želivce, v místě nazývaném V Ráji. Od dětských let mám jasnou představu Ráje. Místo, ve kterém se nespěchá, všichni mají k sobě blízko, je teplo a voní mámin chatařský oběd. Žlutá barva slunce se přelévá do květů rudbekií, které ve špalíru dlouhém přes jeden kilometr lemují pravý břeh Želivky až na louku u mlýna. Jeho kolo vesele klape a voda ve ztemnělém náhonu zvolna plyne pod vysokými olšemi. Kousek dál zvednutá dlouhatánská lávka míří přes řeku do světa.
Životodárná řeka, nádherná a potřebná.
Chaty V Ráji zmizely, lidé odešli. Řeka teče dál a stojím tu znovu po mnoha letech na břehu Želivky, na konci Ráje. Vnímám všemi smysly toto setkání. Tráva je mnohem bujnější než kdysi, ze smrčků na louce vyrostl les. Pokorně přiznávám, že příroda tady a teď trvá beze mne.
Já však bez této krajiny, kde kotví mé srdce, žít nedovedu.