VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mám ráda tento kraj jako každý jiný. Jezdívala jsem za bábičkou a dědouškem do Vojtěchova a od těch dob se tam stále vracím. Cestovali jsme s tátou vláčkem s dřevěnými sedátky a plošinkou. Musela jsem vždycky stát celou dobu u otevřeného okna a parní lokomotiva mně občas poslala pár černých sazí na bílou rádiovku. Dostala jsem občas pár lepanců, že jsem vzpurná a neposlušná, ale odmítala jsem zavřít okno a sedět za sklem, když kolem mě ubíhala tak zajímavá krajina. Když lokomotiva hodně dýmila, moje rádiovka zešedla, a když mi ji jednou vítr sebral, byla jsem ráda. Pak jsem dostala novou červenou. Na ní nebyla špína tolik vidět.

Vystupovali jsme v Rovném a pak šli zvolna podél meze s šípkem, hlohem a planými třešinkami směrem k lesu Pičulínu. Bábička se nikdy nezarděla, když řekla: „Jdeme do Pičulína na šišky“, tak i já jsem přijala „les“ jako každé jiné jméno. Jen táta vždycky významně mrkl, když na to padla řeč. Myslím, že byl hrdý, že jeho vesnice má tak zažité neobvyklé názvy. Cestou táta nikdy nezapomněl proběhnout kraj lesa a po zjištění, že ještě nerostou, jsme teprve mohli jít dál. Běžela jsem dopředu, abych viděla jako první údolíčko s lesíkem Helenkou a Lhotecké polesí. Po pár metrech se před námi objevily první Vojtěchovské chaloupky. U první sedával pan Horňás a hrával na harmoniku. Míjeli jsme školu a já vidím pana řídícího, jak pouští děti a kyne nám na pozdrav. Jak ráda bych se vrátila do jeho malotřídky! Další chaloupka, tetičky Františky, je už bez muškátů. Spávala jsem tam, když se nás sešlo na chalupě víc, pod nabíleným dřevěným stropem, v manželské posteli s vysoko natřepanými duchnami. Tichem se k nám nese poťukávání z dílny pana Kříže. Pan Vostrejž je na pochůzce, dává se s námi do řeči a hladí mě po vlasech. „Bude tuhá zima, vlaštovky se už houfujou.“

A už jsme u našich - u Zobačů. Studna je před domem a já se jdu prvně napít. Bábička vychází z chalupy a vítá nás. Dědoušek sedí u kamen a kouří fajfku a bábička mu hubuje, že plive na podlahu. Ale on málo slyší. „Ba, ba, to je dobře, že jste přijeli.“ Já hned musím do chlíva přivítat se s krávou Malenou a kocourem Zrzkem. A už o mně nikdo neví až do večera.

Kolik je rybníčků kolem Vojtěchova! Přímo v dědině jsou dva, takové kačáky. Jeden je bezejmenný hned za chalupou, druhý Dolňák pro Michnovic husy na druhém konci. Kousek za dědinou je Sovák, rybníček zarostlý orobincem a rákosem. Teď tu hnízdí pár divokých kačen, vloni jsem tu viděla čápy. Odtud je už na dohled rybník U buka. S tátou jsem lezla po kmeni statného stromu až na silnou větev nad vodou. Tam jsme našli monogram JZ vyrytý do kůry. Všichni kluci z dědiny se tam zapsali. Na hrázi je ted už jen zahnívající pařez, který stíní lesík břízek. Voda u stavidla je tmavohnědá, potok pramení v lesích a nabírá cestou barvu starého jehličí. Ryby v něm nejsou, jen v zátoce u přítoku žáby, zelení skokani, černí mloci a divoké čírky - potápky. Vydržím malé černé kachničky sledovat hodiny. Rejdí po vodě sem a tam, najednou zmizí a objeví se o pěkný kus dál. Letos vyvedly pět mladých, jsou tam pořád všechny.

Slunko zapadá na Koníkovské polesí, pomalu jdeme s tátou domů. Večer jsme na besedě u Bartoňů, sedíme u kachlových kamen, popíjíme bylinkový čaj s medem, oheň praská v kamnech, pan Bartoň vypouští kroužky dýmu a povídá. Staré pendlovky s dlouhým kyvadlem odbíjejí pomalu k desáté, tak dobrou noc.

Zavřu oči a Vysočina je taková jaká byla, aspoň ve mně. Pan Kříž už mi škopek nevyrobí, paní Bartoňová mi tvarohové buchty neupeče.

Nikdo mě už před chalupou nevítá.

Byl to váš kraj, táto, a zůstává můj.

A zas jdu na vlak, sama, nad Pičulínem krouží pár káňat, jsou tu zpět.