VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kdykoli se ocitám v jiné zemi, bezděky si připodobňuji její krajinu té, kterou důvěrně znám, která je kousek od mého bydliště, a naopak v domovské krajině objevuji řadu míst něčím připomínajících daleké kraje. Vždyť vlastně všude na světě hledáme, aniž si to mnohdy uvědomujeme, jen to, co můžeme najít nedaleko místa, kde žijeme. Často ve svých představách naslouchám líbeznému šumění vánku v lánech obilí, vdechuji provoněný vzduch lesů a v duchu se procházím oblíbenými cestami, na nichž pociťuji klid a bezpečí, protože jsou to cesty mého domova.

Jedna z nich začíná za posledními předměstskými činžáky, stoupá po zalesněné stráni, která se na chvíli stává horským úbočím, a obyčejný smíšený les se proměňuje v nepropustný prales plný nástrah, připomínající velká dobrodružství neohrožených cestovatelů objevujících neznámá místa světa.

Jiná cesta se vine mezi dozrávající pšenicí. Slunce je již vysoko a opírá se svými paprsky do zlátnoucího pole. V klasech praská, a když jeden z nich utrhnu a rozemnu mezi prsty, oddělí se téměř zralá zrna. Les na horizontu se ztrácí za terénní vlnou a polní cesta mírně stoupá k temné modři nebe. Tak čistý vzduch v poledním vedru! Prostá krajina má v tomto osvětlení v sobě tolik vznešenosti, že je v každičkém drobném detailu i šíři celku nesmírně malebná.

Nedaleké vzrostlé vrboví ukrývá ve svém stínu malinký potůček, který jako modravá nitka, bublající mezi zelení trav, klopýtá přes kořeny. Zanedlouho doputují jeho vody do temné Svratky. Přeskakuji potůček a po mezi přecházím k okraji lesa. Statné sloupy kmenů borovic lemují pěšinu vystlanou jehličím. Za lesem po mírném stoupání otevře se celé panorama přívětivé krajiny. Pás křovin v popředí od loňska trochu povyrostl. Nejbližší z kopců jsou Netopýrky. Časně zjara byly jejich holé svahy plné konikleců. Za nimi se v dálce modrají lesy Lipového vrchu se stožárem na vrcholu. Napravo temná křivka Mniší hory, protáhlý hřeben Baby a blízké Bosně. Vlevo Chochola a Komín, který připomíná obec rozloženou pod předalpskými vrchy. Bělostná věž kostela ční do lesů majestátně rozložené Holedné a jemná červeň střech je rozlita do temné zeleně.

Zmožen poledním horkem ulehám na stráň prosvětlenou sluncem. Všechny trávy a květiny se řadí za sebou až k modři oblohy v pozadí. Vyvstává tu obraz nebývalé barevné bohatosti a já jej v obdivu prožívám společně s včelami, bzučícím hmyzem a poletujícími bělásky. Když na mne šibalsky zamrká paví oko babočky, pokračuji v cestě podél lesa. Na dubech se klubou na svět první žaludy. Sem tam se vmísí jasan, skupina borovic a akátů, modřín a všudypřítomný smrk. To jsem již v zajetí Medláneckých kopců. Pod nimi dvě jablůňky plné pláňat. Uveleben v jejich stínu maluji široký pohled do krajiny. Pás nevysokých zalesněných kopců přes celý obzor, pole, louky, shluky stromů a keřů, nelomené modře, zeleně a žlutě.

Posvěcená krajino domova! Na tvých cestách budu hledat pohodu a opěvovat tě ve všech proměnách roku i dne. Znám tvou tvář ve chvílích, kdy se začínáš probouzet z dlouhého zimního spánku. Jsi rozespalá, setřásáš ze sebe sněhobílou košili v očekávání všech barev jara. Jsi třeba nevlídná, ale přesto tak dychtivá budoucí krásy. Jiná jsi, když večerní mlha částečně zahalí tvé usínající lesy, pole a louky do tesklivé něžnosti. Vše v tobě splývá v jediný celek. Jsi všemohoucí, všeobjímající krajinou mého srdce.