VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V mém případě jde o dvě, jsa Čechoslovákem, neboť po přeslici čistokrevný Slovák. Těšínské Beskydy (Jablunkov) a Malá Fatra (Ľubochňa).

Jablunkov! Městečko v bohem zapomenutém kraji těšínských Beskyd. Bramborový kraj. Kraj, v němž jsem se počurával, v němž jsem žil po velice brzkém osiření vlivem různých okolností u mnohých příbuzných a poznal, co je to láska k bližnímu. Ta pravá bez přemýšlení - aby nevěděla pravá ruka, co dělá levá.

„Prostředí je vynikající činitel,“ říká Werich. Dodnes si vlastně uvědomuji, že k lásce ke krajině mého srdce, ke všemu, co mě obklopovalo, přispěla i zbožná paní Basilidesová, bydlící v Jablunkově naproti našemu domu, jíž všechny děti říkaly teto. Každého večera se k ní seběhly všechny děti z ulice jako kuřátka ke kvočně vždy v radostném očekávání, protože nám pokaždé vyprávěla originální jablunkovské pohádky, v nichž se objevovaly jako rozhodující postavy vedle lidí a bájných postav i zvířata - vlci, havrani - pohádky mnohdy velice strašidelné. Ne vždy s tím šťastným koncem, ale plné překvapení a hlavně ponaučení, že člověk nemá krást, lhát, ale ani chlastat. Po každém ukončení vyprávění jsme se museli společně pomodlit a rozešli se do domovů, kde rodiče neměli starost, že se někde touláme. Byl to náš večerníček koncem padesátých let a začátkem šedesátých.

Tatínek byl odjakživa vášnivý rybář. Učil mne v řece Lomňance, tekoucí deset kroků od našeho domku, nebo v řece Olši, do níž se Lomňanka vlévá o kousek dál, chytat pstruhy na vlasec zakončený ohnutým špendlíkem, což se nesmí. Nebo pod moly je chytat do koše či přímo do ruky. Zvláště chytat do ruky bylo umění. Chtělo to trpělivost a mrštnost. Starší kluci si chytání pstruhů vylepšovali - lovili je pomocí karbidu. Na tatínkův příkaz jsem to nikdy nezkoušel, protože i v pytlačení se musí dodržovat jisté zásady. V těch dobách jsme museli do vody chodit obutí do nějakých starých tenisek, protože pod blízkým splavem bylo hodně raků, kteří nás nepříjemně kousali. Raky měl táta taky rád, občas jsem ho viděl si na nich pochutnávat.

Jablunkov byl proslulý povodněmi. Co jsem se jako kluk naplakal, když po „potopě“ byly na břehu desítky mrtvých či napůl leklých pstruhů a jiných, někdy naprosto neznámých druhů ryb. Tu jsme s kamarádem obcházeli kluky a získávali jsme je pro „záchranné akce“. Malé ryby, ty pod míru jsme házeli zpět do již uklidněné řeky. Větší skončily na másle.

V jinošství jsem se věnoval turistice a horolezectví. Přečasto jen sám jsem šlapal vrchy kolem Jablunkova a ze všech těch kopců a vrchů se díval na jablunkovské sanatorium, na tu překrásnou moderní stavbu, která uprostřed lesů vypadá z nadhledu jako nádherná, pyšná loď uprostřed moře. Díval jsem se na věže kostelíčků, provazy silnic a pěšinek. Jablunkovsko je domovem nešťastně šťastných lidí, kteří si umí postavit hlavu, ale také chalupu. Je jako sanatorium: loď na neklidně klidném moři. Loď seismograf. Každá maličkost se tam člověka dotkne, i když to na sobě nedá moc znát. Slabí utíkají. Prchají ti, keři se odněkud přistěhovali.

Jak bych mohl nevzpomenout na Lubochni na Slovensku. Jezdíval jsem tam k tetě každým rokem na dvouměsíční prázdniny a mnohdy i na zimní. Prý kvůli vzduchu, který potřebují mé nemocné plíce. Ale já tam jezdil kvůli tetičce, která uměla mluvit s ptáky, kteří jí zobali z ruky, kvůli psici jménem Julka, která byla se mnou stejně klukovská, kvůli koze jménem Cilka, jejíž mléko ještě teplé mi dávali každý den, kvůli krávě jménem Ružana, kvůli dvěma koním, s nimiž jsme sváželi z kopců dřevo, kvůli pecnům domácího chleba, který pekli každý pátek. A vůbec: kvůli pohodě, která mne tam vždy obklopovala.