Čtení na tyto dny

Horko

voda se poroučí
v tůních
se potápějí básníci
ale nepočteš si

vážka se naklání
ke zvlněnému tichu
všechno už jsem rozbalil
a pořád nic

vyzobali mě plameňáci

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Pohledy do krajiny mého srdce


Tomáš Vrška, č. 4/2000, s. 15

Nádraží ve Vladislavi bývalo klasické c. a k. nádraží s typizovanou budovou z konce 19. století, kus za vesnicí, v blízkosti Pazderníkova mlýna a pily u řeky Jihlavy. Odtud se chodilo po silnici do dědiny, která se táhne dlouze podél cesty, a na konci návsi se pěšáci nestáčeli doleva se silnicí, ale šli rovně po prašné cestě. Hned za vsí začínaly velké skály a za nimi stála klihárna. Pod klihárnou Jihlavka smrděla, bylo to dost cítit, protože se přimknula k cestě. Následoval splav u Prachárny, další skály, které sevřely řeku ještě pevněji, a člověk se náhle ocitl v jiném světě. Šlapal jsem jako malý kluk se svým otcem touhle cestou podle řeky s malinkým batůžkem a těšil se, až dojdeme ke hradu Holoubku a dáme si svačinu. Pod Wilsonovou skálou bylo horolezecké tábořiště. Otec se svým parťákem viseli na špagátě a my jsme se se sestrou škrábali do prudkého svahu vedle skály, abychom nahoře byli první a čekali pod rozložitou křivolakou borovicí, až se za zábradlím objeví jedna ruka, po ní druhá, potom hlava. Ten pohled z Wilsonky na obě strany údolí vidím i dnes. Stejně tak vidím pohled ze dna údolí pod Wilsonkou, když už stráně byly vyholené až po niveletu zátopového území a na loukách byly buldozerem nahrnuté mohutné vrásčité duby, které nešly lakatošem vytáhnout z údolí a byly páleny. Tito nejdůstojnější pánové, svědkové staletí, symboly trvalosti, snad až věčnosti, zde po týdny hořeli jako nejhorší kacíři. Oni jimi z pohledu tehdejší doby byli - oni nejvíce vzdorovali technokratické socialistické bohorovnosti, oni byli svědkové dávných časů, nositelé ducha těch nádherných lesů, bezejmenní hrdinové. Navždy si je budu pamatovat, stejně jako lidi u ohňů, na kterých hořely kusy jejich starých chat, kusy jejich životů a o kus dál ruiny starých mlýnů, ruiny zašlých časů, které bylo potřeba smazat…

Nádraží ve Studenci bývalo klasické c. a k. nádraží s typizovanou budovou z konce 19. století hodně daleko za obcí. Odtud jsme šlapali úzkou pěšinkou k Jurenkově osadě, kolem rybníka Hranečník a dále cestou mezi poli a lesíky do Pyšela. Za Pyšelem se klikatí silnice do rozložitého mírného údolí směrem k Vanči. Cestou míjíte kupy macatých obroušených balvanů. Kdo je zde pohodil? U každé kupy několik křivých borovic, šípkový keř a trnky. Jarní nálada s čerstvě hnědými políčky mezi těmito remízky, v nichž raší svěže zelené lístky a kvetou trnky běloskvoucími květy svaté čistoty, je neopakovatelná. Nad Vančí je splav, co patří k mlýnu pana Dobrovolného. Tady u toho splavu u řeky Oslavy viděl Stanislav Vodička plout na loďce smrt. Tady s ním chodil Jakub Deml, zvaný Sršatec. Toto je posvěcený kraj, říkali. S bratry z našeho oddílu jsme tu často chodívali - buď do Velkého Meziříčí, nebo do Náměště nad Oslavou. Parta dvaceti výrostků, věčně špinavá, roztrhaná, s batohy na zádech. Zde jsme ušili na starém ševcovském stroji a taky vyzkoušeli naše první týpí ještě v dobách, kdy to bylo považováno za ideologickou diverzi, a párkrát zde tábořili o prázdninách i v zimě - na Ostrožně pod Vančí s úžasným výhledem ke klidně se vinoucí Oslavě. Nezapomenutelné byly červencové večery, kdy jsme za jasných dnů při západu slunce prožívali „chvíle pastelových barev“. Stanislav Vodička a Jakub Deml nás určitě viděli, protože z Vanče to bylo opravdu kousek.

Nádraží v Jaroměřicích nad Rokytnou bývalo klasické c. a k. nádraží s typizovanou budovou z konce 19. století hodně daleko za obcí. Odtud se jde po cestě do městečka, skrz městečko okolo monumentálního zámku a podél řeky Rokytné cestou na Příštpo. Za Příštpem už šlapete po lesní cestě zadumaným údolím s meandrující řekou. Na jaře s neuvěřitelnou záplavou sněženek a bledulí na nivních loukách a temně zelenými smrkovými lesy na svazích údolí. Meandrující říčka nádherně lemovaná řadou olší a vrb. Se svou první láskou jsem se tu toulal, brodil řeku, byl šťastný, že jsme v údolí bez chat, bez silnic a bez mostů, v tak trochu zapomenutém údolí téměř sami. Na zádech pořád stejný batoh (pravda, vypral jsem ho a nesl jsem víc krámů než na výpravách s oddílem). Koupele za chladných srpnových rán, noci pod širákem, spacák obalený jen celtou, která stejně provlhla rosou. Řeka zde nehučí jako její větší sestry, pouze tiše mumlá, klouže po oblázcích na mělčinách a v lehkém večerním větříku ševelí listí olší. To babí léto zde bylo neopakovatelné a jarní výlety na sněženky v rozbředlém sněhu studí ještě dnes.

Ve Vranově nad Dyjí nebylo a není klasické c. a k. nádraží (ani žádné jiné nádraží). Jde se však odtud cestou přes Zadní Hamry podél řeky, která je zde průzračně čistá a rostou v ní rozsáhlé trsy lakušníků. Za vesnicí je údolí sevřené prudkými svahy s habrovými, dubovými a bukovými lesy a po chvíli se otevírá monumentální panorama Ledových slují. Kdo se odváží dál podél řeky po mizející pěšince, dojde za meandrem na bývalou louku Hubertku. Dnes je tady spontánně vzniklý les a za člověkem zavřeny poslední dveře do civilizace. Hučí tu jenom krásná Dyje (tak jako hučela Jihlavka), musím se prodírat mezi ležícími stromy, občas upadnu (a jsem roztrhaný a špinavý jako na Oslavě) a nejdu sám (jako na Rokytné). Pořád se stejným batohem údolím, na jehož svazích stojí ti důstojní pánové. A jejich sestry lípy zde s nimi spočívají ve velebné vyrovnanosti. A spousta dalších bratří a sester. Nádherné společenství. Klidně zde po věky stojí, kupodivu nikam nespěchají „a jejich míza stoupá dál do korun, vznešeně a vyrovnaně“ (A. Volkmann). Alena lítá splašeně někde vpředu, Anča naříká, že už nemůže, Adam něco zkoumá na břehu řeky a Antonín klimbá v sedačce na zádech, kterou nese druhá polovina mé duše a mého těla.

Ranní svítání v údolí řeky. Světlo se odráží od strmých svahů, postupně sílí a sklouzává čím dál níž do údolí. Náhle se na obzoru ohraničeném říčním zářezem objeví přímý proud světla. Buďtež tato údolí životními stigmaty, buďtež vnímána jako nezasloužený dar, buďtež zhmotnělou bránou k věčnému Světlu.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu