VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Jedeme do Středohoří!“ Tak tuto větu slýchávám docela často už více než tři roky a stále mě naplňuje toužebným očekáváním dalšího dobrodružství v „krajině mého srdce“.

Jsem asi zvláštní případ, jelikož většinou každý píše o svém rodném kraji, o kraji, kde žije atd. Ale v mém případě je to jinak. Narodila jsem se na severu Moravy v černé Ostravě a k té se - popravdě řečeno - moc přilnout nedá…

Odjakživa ráda cestuji, takže mnoho času trávím v „jiných krajinách“. Ostatně jsem přesvědčena, že cestování mám v krvi tak trochu po tatínkovi, který viděl kus světa. Ale abych se vrátila do Středohoří. Asi se ptáte, proč zrovna Středohoří? Pro ty, co znají a vědí, je to zbytečná otázka a pro ty ostatní, kteří ještě neměli cestu kolem, je určeno toto skromné vyznání.

Zkrátka a dobře - poznala jsem člověka, který tuto krajinu miluje nade vše, a já jsem ho v této lásce nevědomky následovala. Od té doby, co jsme se tam toulali poprvé, mám potřebu se tam vracet.

Můj první výlet za krásami našeho sopečného pohoří vedl do městečka Libochovice na levém břehu dolní Ohře. Městečku vévodí nádherný renesanční zámek obklopený anglickým parkem a zahradou ve francouzském stylu. Než vejdeme na nádvoří, uvítá nás pomník J. E. Purkyně, který byl postaven ke stému výročí jeho narození v roce 1887 (otec byl ve službách obročního). Nad Libochovicemi se majestátně pyšní zřícenina hradu Hazmburk - nebo se mu také říká Klapý a stejně se jmenuje i vesnice pod ním. Jsou to vlastně jen dvě od sebe vzdálené věže, z nichž jedna se jmenuje Černá, protože je z čediče, a druhá Bílá - s pískovcovým obložením. Původní název Klapý byl ve 14. století změněn podle nových majitelů Zajíců z Hazmburka. Čedičový suk, na kterém se zřícenina nalézá, je vysoký 418 m a na západní straně u Bílé věže je čarokrásný rozhled do kraje.

Také si myslím, že se ve mně probudila krev mých předků, jelikož prarodiče mé maminky pocházeli zrovna odsud. Když jsem poprvé navštívila hřbitov pod Hazmburkem a hledala skoro už zapomenutý hrob mé prababičky, s kterou jsem se, bohužel, „minula“, připadalo mi, že jsem tu už někdy byla…

Tato část kolem Hazmburka mi učarovala také proto, že jsem zde mohla poprvé v životě hledat a nalézat drobounké červené kamínky, české granáty. Protéká tudy totiž malá říčka s názvem Rosovka, která tyto karmínově rudé kamínky přináší odněkud z hlubin země. V nedaleké obci Třebenice se nachází Muzeum českého granátu, které bylo založeno již v roce 1872 místním lékařem a českým buditelem dr. Václavem Petříkem. V muzeu jsou exponáty dokládající těžbu i zpracování českého granátu a také klenoty Ulriky von Levetzow, poslední lásky J. W. Goetha.

Za zmínku stojí také malé městečko Budyně nad Ohří s okouzlujícím vodním hradem, ve kterém se můžete ponořit do vůně dávných alchymistických časů Rudolfa II. v nádherně zrekonstruované dílně alchymistů.

Tato část Středohoří sice není zahrnuta do CHKO České středohoří, ale je její přirozenou součástí. Když se vydáte na sever, určitě si nenechte ujít kaňon Labe. Velmi příjemné je i použití dnes už skoro zapomenutého dopravního prostředku - přívozu v Povrlech mezi Ústím nad Labem a Děčínem nebo nedávno otevřeného přívozu mezi Malými a Velkými Žernoseky kousek od Litoměřic. Odtud se podél Labe dostanete na Kalvárii, jejíž dominantu tvoří tři kříže, a rozhodně stojí za to, se na ni vydat a pokochat se krásami Porty Bohemiky. Dále po Labi se blížíme k obrovskému městu Ústí nad Labem, na které nás upozorní zřícenina hradu Střekov, která se tyčí na skalním ostrohu přímo nad řekou. Tato zřícenina však není zříceninou v pravém slova smyslu, jelikož je opravena a hlavně zastřešena, což přímo vybízí k prohlídce a sáhodlouhému výkladu v několika jazycích.

A takto bych mohla pokračovat dále, skoro donekonečna, poněvadž Středohoří přímo „praská ve švech“ svými krásami, a proto se stalo mou krajinou, do které se budu stále vracet, a věřím, že ne sama…