Čtení na tyto dny

Babyka

Zatloukala jsi srdce slavíků
jak hřebíky,
pouhým zvednutím řas,
do kmene babyky.

Obouruč musel bych
z oblohy strhnout zpěv,
kdybych vyčíst měl živici
jízečky sladkých dřev.

(Jindřich Zogata) 

 

Hřeben Orlických hor


Jiří Gaisler, č. 6/2000, s. 19

Když se díváme z okénka v prvním poschodí bývalé školy pod Masarykovou chatou, připadá nám kraj v podhůří s lesíky, poli, loukami, vesničkami a městem Dobruškou jako Tolkienova Středozem. To je nápad mé ženy, který nikde nepublikovala a věnuje ho čtenářům časopisu Veronica. Vskutku by nás nepřekvapilo, kdyby nad touto líbeznou krajinou držel ochrannou ruku dobrý čaroděj Gandalf a kdyby se tam někde v dáli pohybovala skupinka hobitů s Frodem v čele. A když je večer tma a světla Dobrušky se mihotají v dáli, je to jako kdyby nám posílali pozdrav ze svých stromových sídel elfové.

Už dávno se chystám přispět do našeho časopisu povídáním o nějaké krajině, ale dvě okolnosti mne od toho zrazovaly. Jednak jsem si nebyl jistý - a to nejsem ani teď - zdali jsem dost básníkem, abych téma pojednal tak hezky jako mí předchůdci, jednak jsem nevěděl, která krajina mému srdci patří. Ne že bych krajiny neměl rád, jenže kterou vybrat? Volbu nakonec rozhodla náhoda: dostaly se mi do ruky dva snímky pořízené mým tatínkem, dětským lékařem, v roce 1954 na hřebeni Orlických hor. Na místech, která navštěvuji už přes čtyřicet let a která mám opravdu rád. Jeden z těch snímků provází tento článeček.

Orlické hory mají opravdu jenom jeden pořádný hřeben, jmenuje se Orlický hřbet, má nejvyšší vrcholy v úrovni 1 000 - 1 100 m (Velká Deštná 1 115 m n. m.) a je porušený několika mělkými sedly. Jedno ze sedel leží nedaleko té bývalé školy mezi Šerlichem a Malou Deštnou a dnes odděluje Kolowratské lesy od lesů České republiky. Vede jím také silnice spojující rekreační středisko Deštné v Orlických horách s Orlickým Záhořím. Ty deště v místních názvech jsou oprávněné: v Orlických horách opravdu hodně prší a jsou to jednak kapky přicházející z nebe (vertikální srážky), jednak kapky stékající po kmenech stromů, kde se zachytily z mlhy (horizontální srážky).

Orlický hřbet se táhne od Olešnice v Orlických horách na severozápadě podle hranice s Polskem po Bartošovice v Orlických horách na jihovýchodě a je tvořen především ortorulami. Lesy jsou tam převážně smrkové, v nejvyšších polohách silně ovlivněné drsnými klimatickými podmínkami, v nedávné minulosti navíc poničené průmyslovými imisemi. Vznikly tak místy rozsáhlé holiny, které v mé fantazii připomínají tibetské čang tchangs (nikdy jsem v Tibetu nebyl). Na Orlickém hřbetu se však zachovaly i porosty blízké přírodnímu stavu, např. v NPR Bukačka, což je zakrslá horská bučina s mimořádnou diverzitou cévnatých rostlin. Botanici jich tam napočítali přes 200 druhů. Na Bukačce se ale také provádí výzkum hmyzu, ptáků a savců. Z těch posledních tam žije např. rejsek horský, hraboš mokřadní, plšík lískový nebo netopýr severní. Pro Bukačku a jiné lokality Orlického hřbetu je charakteristická relativně velká početnost našeho nejmenšího savce, rejska malého, který je v jiných lesích nehojný, zde však může být i nejpočetnějším drobným savcem.

Aby ale nevznikl dojem, že v Orlických horách pořád prší (nebo sněží). Zažili jsme tam už mnohokrát nádherné květnové nebo červnové dny, kdy je vzduch průzračný, ale teplý, slunce svítí a kdy můžete jít od Masarykovy chaty až na Velkou Deštnou v plavkách. Pokud vyrazíte už ráno, bude vás cestou provázet zpěv nesčetných ptáků, v této době většinou vázaných na hnízdní teritoria. Kromě pěnkav, koňader nebo budníčků menších, které uslyšíte i v nížině, můžete zaslechnout hlasu drozda podobný zpěv kosa horského, zvláštní jakoby tropické ptáky připomínající krátkou písničku hýla rudého (tichý zpěv hýla obecného se tam ozývá také), ostrý skřek ořešníka a na Bukačce charakteristickou cvrčivou strofu budníčka lesního, který se v jehličnatých lesích nevyskytuje. Když jsme u těch ptáků, zajímavá změna nastala v souvislosti s odumřením a následným vytěžením vysokého lesa v oblasti Malé a Velké Deštné. Zatímco dřív tam byla hojná linduška lesní, dnes je běžná linduška luční, která také na jaře zpívá nad šerlišskou loukou. Z velkých ptáků, budete-li mít štěstí, uvidíte čápa černého, který v posledních letech v Orlických horách hnízdí. Déletrvající slunné počasí bývá někdy v srpnu nebo počátkem září a tehdy lze doporučit koupel v lesním rybníčku u Kačerova, který leží západně od Orlického hřbetu, tedy na české straně. Jsou-li příznivé podmínky, je v lesíku kolem rybníka plno jedlých hub, suchohřibů, růžovek, kozáků i křemenáčů. Na hřebenech bývá hub méně, ale už jsme tam zažili úrodu václavek, ovšem o několik týdnů dříve než v nížině.

Hřeben Orlických hor má i svou kulturní historii. Záslužným počinem Klubu českých turistů bylo za první republiky postavení Masarykovy chaty podle esteticky působivého projektu brněnského architekta Fuchse. Před budovou je sloupek a na něm bohudík opět spočívá bysta zakladatele našeho moderního státu, jehož přísný zrak shlíží jižním směrem do kraje. Jinou architektonickou zajímavostí je ruina obrovitého kostela v Neratově, což je obec při polské hranici pod Anenským vrchem (992 m), který je součástí Orlického hřbetu. Kostel měl smůlu na konci druhé světové války - nějaký tankista vyslal střelu, která zapálila střechu, a chrám vyhořel. Jen zázrakem se památkářům podařilo stěny kostela a historicky cenné schodiště během totality zachránit před zbouráním a odvezením. Dnes je prostor kostela, byť bez střechy, znovu vysvěcen a Neratov slouží jako poutní místo.

Když jsme u kultury, nesmíme zapomenout ani na Aloise Jiráska, jehož jméno nese hlavní hřebenová stezka značená červenou značkou a v zimě také tyčemi. Ta přetrvala všechny režimy, i když nevím, zda se v době německé okupace tak jmenovala. Orlické hory bývaly národnostně smíšené, v některých vesnicích převládali Němci, jinde Češi. Osobně si myslím, že odsun sudetských Němců, ať už ho nazveme vystěhování nebo vyhnání, byl za dané situace nevyhnutelný. To nic nemění na tom, že některých německých usedlíků je škoda. Byli mezi nimi i pan Teuner a paní Lucke, kteří odsunuti nebyli. On byl dřevorubec, ona se starala o domácnost, políčko brambor a krávu. Právě kvůli té krávě jsem k nim jako kluk chodil prudkým svahem na dolní cíp šerlišské louky, kde obývali pravou horskou chalupu. Topilo se dřevem, svítilo petrolejkou a předsíní protékal čirý potůček. Kráva bydlela ve stejném domě, jen na protější straně chodby, než byla světnice. Oba staroušci, jedni z posledních trvalých obyvatel Orlických hor německé národnosti, jsou již dávno na pravdě boží. Zato německých turistů sem přijíždí hodně, a nejen německých, ale i českých, polských, amerických, holandských, francouzských a dalších. Mezi zmíněným Šerlišským sedlem a Masarykovou chatou si někdy připadáme jako na Václaváku nebo náměstí Svobody. Cesta napříč loukou podle toho vypadá, zvlášť když po ní jezdí také cyklisté na horských kolech. Louka je sice součástí chráněné krajinné oblasti, ale chůze nebo jízda po cestě zakázaná není. Ti lidé vlastně ani nic zlého nedělají, jen jich je příliš mnoho. Naštěstí se v krajině mého srdce i dnes dá zažít kus samoty. Když odbočíte z Jiráskovy horské stezky do lesa, obyčejně nikoho nepotkáte ani během hlavní sezony.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu